Podobně jako mnoho uživatelů sociálních sítí jsem tam v posledních dnech a týdnech viděl násobně víc videí než dřív. V naprosté většině jsou to záběry toho typu, který by se v této spíš nevážné rubrice nehodilo rozebírat a připomínat. Objevují se ovšem i stopy válečného humoru, fórky o ukrajinských traktoristech, schopných zneškodnit a odtáhnout jakýkoli výkřik ruské vojenské techniky včetně rakety Sojuz. Někteří uživatelé také s dávkou pochopitelné škodolibosti sdíleli rozlučková videa, s nimiž ruské slečny a mladí pánové opouštěli Instagram, v slzách vykřikovali, že tak přicházejí o svůj život. Jistěže mi při tom pohledu srdce nepukalo, zvlášť při pomyšlení, jakým způsobem svoje životy ztrácejí ukrajinští vrstevníci těch vzlykajících nafintěných bárišeň.

Většina ostatních uživatelů reagovala podobně jako já. Později ale mé škodolibé uspokojení ochablo, ne proto, že bych se zhrozil nad tím, že přeju něco ošklivého rozmazleným ruským influencerkám. Spíš proto, že v té zemi, která se nadšeně a zběsile vrhla do války, založené na „opodstatnění“ vylhaném a taky ideologicky vzdáleném všemu, co se na Západě považuje za obvyklé, jsou právě ty brečící influencerky obrané o Instagram jednou z vrstev lidí, které se nám, běžným Zápaďanům, nějak podobají. Rozhodně víc než ti, kdo i v současné atmosféře dokážou v Rusku protestovat proti válce a proti režimu a jejichž snímky si ze solidarity a obdivu dáváme do profilu.

Petr Fiala spolu s premiéry Polska a Slovinska navštívil Kyjev, na sociálních sítích hodně lidí oznamovalo, že jsou na představitele země hrdí a že je to pro ně úplně nový pocit. Zmiňovány a citovány byly ale i reakce jiného typu, především výlevy bystřejších spoluobčanů, kteří s úpornou usilovností vysvětlovali, že Fiala v žádném Kyjevě nebyl, celá cesta byla jeden velký podfuk a jen ovce s vymytým mozkem to nejsou schopny rozpoznat. Ano, od prvních chvil, co jsem na sociálních sítích, si říkám, že některým mozkům by docela prospělo, kdyby se trochu umyly. Zároveň ale mám dojem, že to důsledné sdílení všech proruských, případně protiukrajinských a protiuprchlických pitomostí vytváří jakési zvrácené očekávání nebo sebenaplňující proroctví. Dojem, že česká společnost je krůček od obratu k nenávisti, stačí jí zvýšení cen benzinu, aby zapomněla, jaké hrůzy se nedaleko od nás dějí a kdo to způsobil, doposud mlčící většina se užuž nadechuje, a až promluví, nebude to vůbec pěkné. Nedohlédnu na internetu daleko a nečtu zdaleka všecko, ale z toho, co vidím, ten dojem zatím nemám. Pocit mnohosti těch pomatených a někdy taky zlých vyjádření může způsobovat to, že jejich hlasatelé na síti makají jako fretky. A na straně některých příjemců taky představa, že v téhle zemi přece všechno musí dopadnout špatně, lidé nakonec vždycky zklamou a tak dále a tak podobně. Ne že by ji nebylo o co opřít, ale zrovna teď jsou, myslím, ve hře důležitější věci než se v úzkém kroužku ctnostných navzájem ujišťovat, že všichni ostatní jsou určitě dál tak hrozní, jak jsme si vždycky mysleli, ale aspoň tak jsou ty naše ctnosti lépe vidět. Někdy by mě zajímalo, jestli by lidé tohoto typu dali přednost tomu, aby se jejich skepse ukázala jako oprávněná, anebo by radši viděli, že se jejich chmurné předtuchy nenaplňují, ale obnášelo by to taky nutnost uznat svůj omyl.

Trochu grotesky do tíživého a tragického dneška vnášejí občas přepálené pokusy odstranit z veřejného prostoru všechno ruské. Mnohokrát jsem na sítích viděl fotografii z Muzea hořčice, myslím někde na americkém Středozápadě (šťastný to kraj, kde existují instituce typu Muzea hořčice). Ve stálé expozici bylo i pár sklenic hořčic ruských, byly ale odstraněny do doby, kdy se ruská vojska stáhnou z Ukrajiny. Moje oblíbená novinářka a spisovatelka Kat Rosenfieldová na to reagovala parafrází pastora Niemöllera: „Když si přišli pro hořčice, neříkala jsem nic, jsem totiž majonéza.“ Zasmál jsem se. A zachtělo se mi povzbudit lidi ke smíchu nevážně míněnou výzvou k přejmenování ruské rulety (ruleta svobody?). Nesmáli se. Je to smutný svět.