Ruční kresby, výkresy a skici představovaly odjakživa neodmyslitelnou součást práce architektů. Digitální doba je ale rychle vytlačuje z pracovních stolů nastupující generace a místo šmíráků (skicovacích papírů) nastupují myši počítačů a stylusy mobilních zařízení. Muzeum architektonických výkresů tak díky jeho koncepčnímu řešení i náplni můžeme chápat jako protest proti tomuto trendu.

Myslíme to vážně

Příběh soukromého muzea začíná v osmdesátých letech minulého století, kdy Sergej Čoban (Sergei Tchoban) studoval na umělecké akademii v Petrohradě. Už tehdy jako student architektury totiž propadl kouzlu ručního kreslení, ve kterém sám exceloval (jeho díla ostatně dnes najdeme ve sbírkách řady uměleckých institucí). Bytostný zájem o kresbu neopustil Čobana ani během prvních let praxe v Sovětském svazu. Tužce, papíru a pravítkům tehdy ani ostatně uniknout nemohl – práce s nimi byla denním chlebem architektů po celém světě. Dnes se vypracovávání výkresů z mnoha zřejmých důvodů přesunulo výhradně do digitálního prostředí, pro mnoho architektů ale tužka a papír stále představují základní nástroje, bez kterých nevymyslí jediný dům. To se už ale bavíme prakticky pouze o schematických skicách vystihujících základní myšlenky návrhů, nikoli o přesných technických výkresech.

Čobanův zájem o architektonické kresby rostl v devadesátých letech, kdy se přestěhoval do Německa. Postupně totiž začal sbírat kresby různých významných autorů, což vyvrcholilo roku 2009 založením vlastní soukromé nadace, jejímž cílem se stalo uchovávání tradice ručního kreslení a jeho prezentace široké veřejnosti. Pro nadaci totiž skicování na papír představuje esenciální součást procesu objevování forem a proporcí architektury, které má ovšem na dnešních vysokých školách jen malou prioritu. Stvrzením tohoto úsilí Čobanovy nadace se stala výstavba vlastního muzea, jehož idea se rodila několik desetiletí.

Na návrhu muzea pracoval Sergej Čoban s kolegou Sergejem Kuzněcovem (Sergey Kuznetsov) v rámci společné architektonické kanceláře SPEECH sídlící v Moskvě. Jeho koncept vyjádřil Čoban také v expresivní kresbě černým uhlem podtrhující samotné poslání muzea, které architekti také originálním způsobem vtiskli doslova do tváře budovy. Podobně totiž jako kreslíř vypracovává svá díla do sebemenších detailů, rozhodli se Čoban s Kuzněcovem navrhnout muzeum jako celek od fasády po kliky u dveří.

Poctivě, ručně, do detailu

Místem pro vznik muzea se stala atraktivní lokalita poblíž centra Berlína, kde stojí areál bývalého pivovaru Pfefferberg, v jehož industriálních budovách dnes funguje řada kulturních institucí vytvářejících specifickou atmosféru této čtvrti. Muzeum se přimklo na požární zeď jednoho z činžovních domů klasického berlínského bloku, takže získalo volný prostor kolem sebe hned ze tří stran. Autoři stavbu pojali jako svérázný hranol složený ze vzájemně lehce odstupňovaných těžkých bloků, které završuje prosklená nástavba, z profilu může muzeum připomínat štos krabic nacpaných výkresy.

Už zdálky kolemjdoucí kromě kompozice zaujme také fasáda, která svým sochařským zpracováním a barvou evokuje pískovec. Jde ovšem o precizně zpracovaný probarvený pohledový beton, jehož povrch obohacují neobvyklé reliéfy založené na fragmentech historických kreseb. Ty byly digitálně upraveny a graficky sestaveny do opakujících se rytmů, čímž vznikly nové obrazce. Složitý proces realizace fasády spočíval v jejich laserovém výřezu do desek a následném zalití akrylem, aby mohly vzniknout negativní formy těchto obrazců. Vrstvy akrylu se pak nalepily na standardní betonové bednění a obtiskly přímo do fasády. Takový postup samozřejmě vyžadoval nadstandardní množství ruční práce. Výsledek nicméně ohromí i zapřisáhlé odpůrce pohledového betonu. Motivy se také opakují ve vyřezávaných obkladech stěn přízemí z tmavého ořechu, kde najdeme pokladnu s knihovnou. Budova zcela postrádá okna, aby se návštěvníci mohli soustředit na vystavovaná díla a zároveň nedocházelo k jejich poškození vlivem slunce.

Muzeum pořádá pravidelné výstavy kreseb současných architektů i starých mistrů a dokazuje tím, že takové práce můžeme často považovat za svébytná umělecká díla, která nemusíme jen studovat, ale i prostě obdivovat.