Je to ten vůbec nejcennější příklad evropské moderny na celém Slovensku. Přesto ale byla tato budova evropského významu ještě před pár lety v naprosto zoufalém stavu, ze kterého ji probudil až neutuchající entuziasmus několika místních obyvatel.

Otec modernistů

Pokud se jen trochu zajímáte o moderní a soudobou architekturu, nebudete cesty do Žiliny litovat. Díky meziválečnému rozmachu tu ve dvacátých a třicátých letech vyrostlo hned několik hodnotných staveb, jedna z nich ovšem zaujímá zcela výjimečné postavení. A to nejen v rámci moderní slovenské architektury, ale celé Evropy. Kousek od historického jádra Žiliny tu totiž narazíte na úchvatnou budovu původně Neologické synagogy, pod kterou je podepsán mimořádně vlivný německý architekt Peter Behrens (1868–1940).

Byl to právě on, kdo stál u samých počátků evropské moderní architektury a bez něhož by se její vývoj patrně ubíral úplně jiným směrem. V jeho berlínském ateliéru sbírala své zkušenosti trojice nejdůležitějších modernistů – Le Corbusier, Mies van der Rohe i zakladatel školy Bauhaus Walter Gropius. K návrhu žilinské synagogy se Peter Behrens dostal v roce 1928 díky vítězství v architektonické soutěži. A protože tehdy se věci posouvaly mnohem rychleji, stavět se začalo už následujícího roku a v roce 1931 se synagoga otvírala.

Inspirací pro návrh žilinské synagogy se Peteru Behrensovi stal posvátný Ráchelin hrob v Betlémě. Klasické principy architektury ovšem Behrens naplno rozvedl už v duchu jím prosazované moderní architektury, ať už se bavíme o železobetonu, nebo úsporné zdobnosti. Ústřední část budovy, vyrůstající ze základny obložené kamenem, obsahuje hlavní sál pro sedm set padesát věřících, který korunuje kopule o průměru šestnácti metrů.

Krůček po krůčku

Svému původnímu účelu ovšem stavba sloužila sotva jednu dekádu. Po nástupu nacistů se z opěvované stavby stal sklad obilí a nábytku. Za socialismu v synagoze probíhaly koncerty i divadlo, až se z jejího hlavního sálu stala aula místní univerzity – při všech úpravách se přitom postupovalo dost vulgárně k původní architektuře, takže z interiérů nakonec nezůstalo skoro nic. Neslavná kapitola stavby skončila až s uzavřením kina, které v synagoze fungovalo od revoluce do roku 2010.

Bůhví kdy, jak a jestli vůbec by se ze svého zbídačeného stavu slavná budova dostala, nebýt místního občanského sdružení Truc sphérique. To se totiž rozhodlo vrátit objektu (prohlášeného už v šedesátých letech národní kulturní památkou) jeho původní charakter a přinést do něj nový život opřený o kulturu a umění. Díky své vizi získalo sdružení vedené Markem Adamovem a Fedorem Blaščákem synagogu od jejího majitele, Židovské náboženské obce Žilina, na třicet let do pronájmu za symbolickou cenu. Před sebou ale měli víc než sedm let tvrdé práce.

Obnova navíc v prvních letech probíhala pouze díky sbírkám, sponzorům, malým grantům a také dobrovolníkům. Větší finanční injekce od státu a soukromých subjektů přišly až později. Aby se památce mohla vrátit původní podoba, spojilo se občanské sdružení s oceňovanými mladými architekty z bratislavského studia PLURAL. To nejdřív zvažovalo větší zásahy, nakonec ale přišlo s prostým, zato silným konceptem, který nijak nekonkuruje Behrensově architektuře. Po odstranění všech pozdějších vstupů nechali architekti spodní polovinu interiéru synagogy natřít nabílo, aby mohlo rychle, snadno a levně vzniknout neutrální pozadí pro umělecké výstavy, a až horní část získala zpět svou originální výmalbu včetně Davidovy hvězdy.

V budově dnes probíhá řada kulturních akcí včetně větších uměleckých intervencí – aktuálně tam najdete působivou dřevěnou konstrukci Juraje Gábora dotvářející zespodu kopuli synagogy. Díky tomu můžete prožívat prostor z jiných perspektiv a nechat se pohltit velkolepostí úžasného hlavního sálu. Příběh znovuzrození žilinské synagogy inspiruje nejen svým architektonickým pojetím, ale i demonstrovaným potenciálem občanského aktivismu v otázkách záchrany památek i kulturního rozvoje měst.