O životě Winstona Churchilla bylo napsáno 1009 knih, tedy aspoň podle výpočtu britského historika Andrewa Robertse. Ten číslo uvádí při své obhajobě, proč se rozhodl napsat státníkovu tisící desátou biografii; ta nedávno vyšla v angličtině. Životopis s názvem Churchill: Walking with Destiny (Churchill: Kráčení s osudem) sepsal, neboť teprve nyní může být poskládán obraz Churchillova života do relativní dokonalosti díky tomu, že teprve nějakých padesát let po jeho smrti byly zveřejněny poslední dokumenty ze života Winstona Churchilla. Jde především o deníky krále Jiřího VI., což byl snad jediný člověk na světě, se kterým mohl premiér během druhé světové války mluvit bez jakýchkoli tajností. Dále byly zveřejněny deníky dlouholetého sovětského velvyslance v Londýně Ivana Majského, který sloužil jako spojka mezi Churchillem a Stalinem, a rovněž doslovné přepisy jednání válečného kabinetu i osobní dokumenty Churchillových dětí. Kniha se setkala s téměř univerzálním nadšením. Nejedna recenze ji označila za nejlepší jednodílný životopis W. Ch. vůbec.

Druhým důvodem, proč kniha nyní tolik rezonuje, je samozřejmě brexit. Současná britská krize je často označována za nejhorší od druhé světové války. Brexitáři často argumentují, že vzhledem k tomu, že Spojené království dokázalo porazit hitlerovské Německo, zvládnout brexit bude hračka. Najdou se i další paralely. Konzervativní strana je nesmiřitelně rozdělená, premiérka, která ve svém úkolu selhala, je na odchodu, země čeká na spasitele. To si evidentně uvědomuje i Boris Johnson, nejpravděpodobnější nástupce Theresy Mayové. Ten v roce 2014 vydal vlastní Churchillův životopis. Taktéž byl přijat spíše pozitivně. Johnsonova kniha sice nepřinášela nic nového, ale byla napsána poutavou a zábavnou formou. Recenzenti si ale také nemohli nevšimnout ne příliš skrytého podtextu, ve kterém Johnson naznačuje, že vlastně on je tím novým Churchillem.

Co nám tedy sděluje o Churchillovi Robertsova kniha? Již svým příchodem na svět to byl člověk předurčený k zářné kariéře. Winston Leonard Spencer-Churchill se narodil 30. listopadu 1874 do rodiny lorda Randolpha Churchilla, čelného politika Konzervativní strany a mladšího syna vévody z Malborough. Spencer-Churchillové patřili (a patří) mezi nejvýznamnější rody Británie. Britská aristokracie v této době byla nanejvýš paternalistická. Byla si vědoma své privilegovanosti a neochvějně věřila ve svoji nadřazenost nad nižšími třídami. Zároveň se však očekávalo, že bude sloužit a o lid se starat. Představa, že by malý Winston nevyrostl ve vojáka, politika nebo koloniálního úředníka, byla nemyslitelná.

Příliš hloupý pro univerzitu

Churchill byl vyslán to těch nejlepších škol. Po sérii přípravek skončil na internátní škole Harrow. Ta je sice o něco méně známější než Eton, ale o nic méně elitní. Po vystudování se lord Randolph rozhodl Winstona neposílat na univerzitu, považoval syna za příliš hloupého. Místo toho byl zařazen na vojenskou akademii Sandhurst, což Winstonovi nevadilo, armádou byl fascinován odmala. K rozladění svého otce byl Winston kvůli horším známkám zařazen k jezdectvu místo k prestižnější pěchotě.

Otcův stín provázel Churchilla po celý život, svého rodiče si idealizoval a považoval ho za nedostižného velikána. Ve skutečnosti je dnes politická kariéra lorda Randolpha považována za fiasko. Kvůli politickým sporům se rozhodl vydírat vlastní vládu svou rezignací na pozici ministra financí. Domníval se, že vláda této hrozbě ustoupí. Místo toho ho premiér lord Salisbury bez okolků vyhodil. Kariéra lorda Randolpha se už nikdy nevzpamatovala. Zemřel v roce 1895 ve věku 45 let, zrovna když začínala kariéra jeho syna, který ho měl mnohokrát překonat.

Sám Churchill byl skálopevně přesvědčen, že je předurčen k něčemu většímu. V šestnácti letech si zaprorokoval, že jednoho dne zachrání Británii před invazí. „Londýn bude ohrožen a mně připadne, abych zachránil hlavní město a impérium,“ prohlásil. V průběhu let mnohokrát unikl smrti, což umocnilo Churchillovu vír, že osud nad ním drží ochranou ruku. Poprvé se dostal do přestřelky téměř ihned po absolvování Sandhurstu. Dobrovolně se přihlásil jako vojenský pozorovatel na Kubu, kde právě probíhala válka o nezávislost na Španělsku. K  Churchillovu velkému nadšení byl oddíl, který doprovázel, přepaden kubánskými povstalci. Po Kubě byl vyslán do Indie, kde se v roce 1897 vetřel, k velkému rozladění svých nadřízených, do oddílu, který měl potlačovat povstání v provincii Malakand. Z obou svých krátkých válek (na Kubě strávil 18 dní) psal reportáže do britských novin. Rozladěn z toho, že Daily Telegraph podepisoval jeho články z Malakandu „od mladého důstojníka“, neboť jak přiznal své matce, doufal z nich vytěžit politický kapitál, vydal v roce 1898 knihu s názvem Příběh malakandského sboru, která se stala bestsellerem. Novinářská a literární činnost, jejímž tématem byl často on sám, se později stane hlavním způsobem výdělku věčně zadluženého Churchilla, oficiální plat zdaleka nedokázal pokrýt jeho extravagantní život. Koncem 20. let byl nejlépe placeným novinářem na světě, v roce 1953 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Před vstupem do politiky Churchill bojoval ještě ve dvou válkách. V letech 1898–1899 se účastnil britského tažení proti mahdistům v Súdánu. Tam se účastnil posledního velkého útoku britské kavalerie. Ale superstar známou po celém britském impériu z něho udělala búrská válka. Tři dny poté, co v jižní Africe začalo střetnutí mezi búrskými republikami a Brity, vyrazil Churchill na cestu jako válečný korespondent společně s šesti bednami alkoholu. Přestože oficiálně měl působit pouze jako novinář, zapojil se do vojenských operací, byl zajat a ocitl se v zajateckém táboře v Pretorii. To však Churchilla nemohlo zadržet. Z vězení utekl, a přestože ho naháněla polovina búrské armády, podařilo se  mu dostat zpět k britským pozicím. Nabytou slávu dokázal vyždímat do poslední kapky a v roce 1900 byl zvolen za konzervativce do parlamentu.

Již v tomto raném věku vyplouvají na povrch Churchillovy vlastnosti jako láska k alkoholu a imperialismu. Podle Robertse Churchill ale problém s pitím neměl, neboť „žádný alkoholik by nedokázal vypít tolik co on“;  poukazuje na to, že až  na dvě výjimky nejsou zaznamenány případy, kdy by Churchillovi trvalá „hladinka“ bránila ve výkonu jeho funkcí.

Impérium jako náboženství

Britské impérium bylo podle Robertse pravým Churchillovým náboženstvím. (Churchill byl, kromě neochvějné víry ve své vyvolení, nábožensky dost chladný.) Z dnešního pohledu byl nepochybně rasista. Považoval Brity a především sám sebe za přirozeně nadřazené všem ostatním národům a rasám. Nicméně jeho pohled byl, stejně jako v případě starosti o nižší třídy, velmi patriarchální. Věřil, že Britové jako superiorní civilizace mají za úkol postarat se o méně šťastné. Proto byl zásadním odpůrcem nezávislosti pro Indii. Domníval se, že bez britské nadvlády Indie upadne do sektářského násilí. Sám se do ukrutností nezapojoval, například byl zhnusen dobíjením raněných Súdánců. Roberts Churchilla vytrvale brání z nařčení ze zločinů a genocidy. Asi nejvážnější je případ bengálského hladomoru, při kterém v roce 1943 zemřelo na tři miliony lidí. Podle kritiků Churchill naschvál nepomohl. Roberts ukazuje, že chyby se děly především na lokální indické úrovni, Churchillova vláda se zoufale snažila o dodávky jídla do oblasti, ale uprostřed světové války to byl nadlidský úkol.

Churchillova politická kariéra byla veleúspěšná ještě předtím, než se stal premiérem. Postupně zastával pozice ministra vnitra, prvního lorda admirality, ministra pro válku, ministra pro kolonie a ministra financí. Často měnil názory, dvakrát změnil stranu. V roce 1904 přeběhl k liberálům, po dvaceti letech zpět ke konzervativcům. Byl zarputile proti volebnímu právu pro ženy, později o tom vtipkoval. Dokázal být tvrdý, třeba když v roce 1910 poslal armádu rozehnat stávkující horníky v Tonypandy, což mu socialisté nemohou dodnes zapomenout. V některých funkcích byl příšerný. Jeho působení na financích v letech 1924–29 je považováno všeobecně za katastrofu, která uvrhla Británii do recese.

Nejúspěšnější bylo jeho působení na admiralitě, kde proslul jako „člověk, který připravil námořnictvo na válku“. V této pozici se také dopustil nejhorší chyby svého života, když podporoval útok na Gallipoli s cílem vyřadit Turecko z první světové války. Byla to vojenská katastrofa, při které padlo přes 46 tisíc vojáků britské armády. Churchill rezignoval a vydal se bojovat do zákopů ve Flandrech, kde zůstal šest měsíců. Své podřízené děsil tím, že trval na osobních výpravách do země nikoho, kde následně hlasitě šeptal kousek od německých linií.

První Churchillova politická kariéra skončila v roce 1929, když se rozhádal se zbytkem politické reprezentace, která se chystala dát Indii omezenou autonomii. Churchill byl, jak řečeno, rozhodně proti a ocitl se v izolaci. V jistém smyslu měl štěstí. Časem se spor o Indii přenesl do sporu o appeasement Německa. Podle Robertse to bylo především díky Churchillovu filosemitismu, znechucen násilím na Židech jako jeden z prvních rozpoznal nebezpečí Hitlera. Vzhledem k tomu, že nebyl ve vládě, mohl si otevřeně dovolit kritizovat její politiku.

Koncem třicátých let měl Churchill pověst hulváta, opilce, populisty, který se chová kam vítr, tam plášť. Zároveň však nešlo přehlédnout, že byl excelentní rétor, nejbystřejší politik své generace, s největšími zkušenostmi, bez špetky strachu. Churchill byl později přesvědčen, že vše, co se do té doby událo, byla jen přípravka osudu na jeho největší zkoušku, střetnutí s Hitlerem. Roberts to do velké míry dosvědčuje, Churchill byl jediný v tehdejší britské politice s buldočí povahou, která byla potřeba k vítězství ve druhé světové válce.

Do velké politiky se vrací v den vyhlášení války Německu, a to na svůj starý post prvního lorda admirality. Neville Chamberlain si uvědomil, že potřebuje ve svém kabinetu Hitlerova úhlavního nepřítele. Churchill se díky svému odporu k nacismu jako jediný těšil důvěře obyvatelstva. Údajně po nástupu do úřadu nechal okamžitě rozeslat všem flotilám zprávu: „Winston je zpět!“ Po tragické vojenské operaci v severním Norsku byl Chamberlain vystrnaděn a nahrazen Churchillem.

Nejen Roberts se domnívá, že Churchill zachránil Británii a potažmo celý svět. Jediným dalším kandidátem na premiéra byl lord Halifax, jeden z největším zastánců appeasementu, který by nejspíš s Hitlerem uzavřel mír. Churchill byl rozhodnut bojovat, třeba i do hořkého konce. Jeho plán vedoucí k vítězství byl jednoduchý. Královské námořnictvo a letectvo si musí zachovat převahu, aby mohlo ochránit samotnou Británii. Armáda udrží otevřené spojení na impérium. Proto propukly boje v severní Africe – jejich cílem bylo zachovat Suezský průplav v britských rukou. Tento stav měl trvat tak dlouho, dokud se do války nezapojí USA, a nezvrátí tak rovnováhu sil.

Churchill se ukázal jako výkonný válečný vůdce. Jeho projevy vyburcovaly k odporu nejen Brity, ale i okupovanou Evropu. Dokázal být brutálně pragmatický. V červenci 1940 nechal potopit s asi 1300 námořníky na palubě francouzskou a stále oficiálně spojeneckou flotilu v Mers-el-Kébiru, jen aby se nedostala do rukou Němcům.

Na druhé koleji

Churchillův plán vyšel. Od vstupu Američanů do války se ale ocitl na druhé koleji. Americkému vedení poté Roberts přičítá většinu kroků, které vedly k sovětské okupaci poloviny Evropy. Na Jaltě si Franklin D. Roosevelt rozuměl spíš se Stalinem. Churchillův nápad otevřít druhou frontu na Balkáně – a tak předhonit Sověty – Američané zamítli. Churchill se pragmaticky rozhodl zachránit aspoň západní část Evropy a uzavřel se Stalinem procentovou dohodu, ve které si navzájem uznali sféry vlivu.

Po válce Churchill ke svému překvapení v roce 1945 prohrál volby. Byl to odsudek hlavně Konzervativní strany, sám Churchill zůstával populární. Nakonec v letech 1951–1955 byl premiérem ještě jednou. Z velké části si však od konce války až do své smrti v roce 1965 užíval pozici největšího světového státníka, trousil moudra a psal. Když 24. ledna 1965 zemřel, byl mu dopřán nejokázalejší a největší státní pohřeb v (britské) historii.

Postavení Churchilla a jeho smýšlení o něm samém po válce dokládá historka Churchillova vnuka Nicholase Soamese. Ten jako pětiletý, tedy zhruba v roce 1953, poprvé zjistil, jak je dědeček slavný. Vloudil se proto do Churchillova pokoje, kde státník pracoval na svém oblíbeném místě, v posteli. „Je pravda, dědečku, že jsi největší člověk na světě?“ zeptal se Soames. „Ano. A teď odprejskni,“ odpověděl Churchill.

Největší síla Robertsova životopisu je, že ukazuje velikost Churchilla i mimo jeho válečná léta. V podstatě byl jakýmsi Forrestem Gumpem první poloviny dvacátého století. Není snad zásadní událost, u které by nebyl, či významný člověk, se kterým se Churchill nesetkal. Jedinou výjimkou je Hitler. Osobně neznal strach. Nálety na Londýn sledoval ze střechy čísla 10. Zároveň ho nová monografie ukazuje jako člověka. Churchill byl až překvapivě emocionální, při každé příležitosti se dokázal rozplakat. Měl nespočet chyb, přesto jeho pověst největšího Brita je zasloužená. Přes všechny snahy se mu připodobnit nikdo takový v současné Británii není.