Frida Kahlo (1907–1954) vedle toho, že malovala fantastické obrazy a vedla vášnivý a bolestný život, také sbírala, či spíš hromadila fotografie. Nikoli jakékoli fotografie, ale takové, které se vztahovaly k jejímu životu, a to v širokém slova smyslu. Ona sama nefotografovala, ale její otec Guillermo (Wilhelm) Kahlo, původem německý Žid, rodák z Baden-Badenu, přistěhovalec do Mexika ze začátku 20. století, byl zapáleným fotografem průkopníkem, měl fotoateliér, a když Frida pózuje sama na svých obrazech, sedí vlastně před „otcovým“ fotoaparátem. Díky němu víme, jak vypadala Frieda (tehdy se psala ještě „německy“) jako dítě, jako teenager, jako mladá žena po onom fatálním úrazu v roce 1925, kdy ji rozmačkala tramvaj.

Vlídný a entuziastický otec se také rád fotografoval sám, třeba jako atletický akt, který ukazuje své svalnaté tělo. Jeho zvláštní ptačí tvář s fešáckým knírem se pak zajímavě promítla do rysů jeho nejnadanější dcery: ty měl celkem čtyři. S jeho dobráckým výrazem kontrastuje přísná a „indiánská“ tvář manželky Matildy Calderón, jež zřejmě vnesla do Fridina mentálního obrazu hispánskou zarputilost a odhodlanost.

Frida pak pokračovala a za svůj (nijak dlouhý) život shromáždila obrovské „rodinné album“, do kterého se vešel celý kruh jejího světa. Jsou v něm lidé, kteří s ní byli spojeni, rodinou, přátelstvími, milostnými vztahy, abychom tak řekli, osudem. Ale vedle toho také sbírala fotografie s tématy, ke kterým měla širší důvody: snímky slavností, tváře a oblečení domorodců, pouliční výjevy, demonstrace, nepokoje, ale také umělecké památky, architekturu… Takže je to také kus encyklopedie Mexika dvacátých až čtyřicátých let, doby, kdy jeho uměleckou podobu vytvářela především ona a její (dvojnásobný) manžel, malíř Diego Rivera (1886–1957).

Tato kolekce z pozůstalosti Fridy a Diega čítá na šest tisíc snímků, z nichž byla v roce 2007 pro Museo Frida Kahlo v Coyoacánu (v tzv. Modrém domě na okraji Ciudad de México) sestavena výstavní kolekce 124 snímků: vybral je kurátor Pablo Ortiz Monasaterio, jak si lze přečíst v letáku k výstavě u Kamenného zvonu, neboť katalog zatím není k dispozici. Fotografická výstavka objíždí světové galerie, které nemají na to, aby vystavovaly originální Fridiny obrazy (velká výstava Fridy Kahlo a Diega Rivery skončila nedávno v Amsterdamu), tak se musejí spokojit se sekundárním produktem, tedy s fotografiemi: některé z nich jsou ovšem zaručeně „dotýkané“ a lze věřit, že jsou na nich otisky Fridiny růže, tedy rtů, jimiž vyznamenala ty, které byly jejímu srdci obzvlášť drahé, především ty s Diegem, kterého milovala ze všech nejvíc a který ji také nejvíc trápil i mučil. Na jiných fotografiích jsou vystřiženy některé hlavy, neboť na jejich nositele dostala Frida vztek. „Zcenzurované“ fotografie si přesto ponechala a divák nyní může vidět dávné stopy Fridiny vášně, možná poněkud infantilní.

Příběh Magdaleny Carmen Fridy Kahlo y Calderón je dobře znám, a to ve své popkulturní podobě výrazně díky filmu se Salmou Hayek, který podtrhl její globální slávu. Ve své heroické tragičnosti může její legendě konkurovat možná tak příběh van Goghův. U obou je to martyrologie umělce, v němž utrpení nalézá vykoupení v podobě díla, které prosvětluje bolestná krása a zářivá plnost protrpěného světa. Pro umění tvořené ženami má pak rozměr kultovní, že by se toho člověk mohl až leknout. Její obrazy jsou beze vší diskuse úžasné: prosté, a přitom sugestivní a naprosto originální, nadčasové, a přitom ryze moderní, takže když je viděl André Breton, hned podával Fridě přihlášku k surrealistům. Ona sama se jako surrealistka necítila a k Bretonovi vůbec měla velmi rezervovaný vztah, v čemž si zachovala zdravý rozum a odstup. Z její korespondence (česky vyšel v roce 2003 výbor nazvaný Intimní autoportrét) je patrné, že představa o Fridě jako nějaké naivní umělkyni, skrz niž promlouvá feminní médium, je velmi vzdálená realitě. Byla to žena vysoce inteligentní a vtipná, ostrá a výmluvná. Věděla dobře o své kvalitě, umělecké i ženské, věděla dobře, že je krásná žena, čehož uměla využívat a používat, přičemž paličatost a urputnost jí nebyly cizí. Měla vlastně dost předpokladů svůj život plně a šťastně prožít, ale osud ji uvěznil do rozbitého těla, které po většinu času musela spoutávat krunýřem, aby se jí nerozpadlo. Tak dostal její život podobu stálého boje touhy s možnostmi těla, jenž se pak mnohokrát objevuje na jejích obrazech, nejsilněji na autoportrétech (z celkem dvou set obrazů je pětapadesát autoportrétů), kde se zmučené tělo odráží v její krásné a smyslné tváři, jíž dominují bolestné tmavé oči a proužek na horním rtu, to signum vášnivosti.

Proto na výstavě působí asi nejsilnějším dojmem její fotografie z ortopedického lůžka, kde je připoutaná a spoutaná, její hlava je svázaná řemeny, které jí natahují trup. Je pravděpodobně po jedné ze svých mnoha operací (celkem jich bylo pětadvacet), lze se dočíst, že existují pochyby, zda byly všechny nutné, zda se na nich nestala „závislá“ – a nepoužívala je jako prostředek nátlaku na Diega. V každém případě spíš devastovaly, než „opravovaly“ její už tak zničené tělo, které ke vší smůle (vrozený rozštěp páteře) dostalo osudovou ránu už tehdy v září 1925 srážkou tramvaje s nákladním autem na předměstí Ciudad de México. Ale na těch fotografiích z roku 1938 vidíme Fridu sice obvázanou a nehybnou, ale zajímavým způsobem rozesmátou a skoro by se zdálo šťastnou. Na některých je otočená zády, má vyhrnuté pyžamo a vidíme její obnažené boky a kus, ehm, zadnice, jíž nelze opravdu upřít svůdnost. Jsou to velmi erotické snímky z nemocničního pokoje, který se proměnil v pokoj řekněme milostný. Autorem fotografií totiž byl Nickolas Muray (1892–1965), ve své době velmi slavný a úspěšný fotograf, specialista na portréty amerických celebrit, se kterým se Frida znala od začátku 30. let a se kterým udržovala na konci třicátých let milostný poměr. „Zbožňovaný Nick“, jak ho v korespondenci nazývala, doufal nejspíš několik let, že Frida vyřeší konečně svůj vztah k Diegovi, odpoutá se od něho a bude žít s ním. Jenže to nebyl Fridin úmysl. Její vztah k Diegovi neustále procházel explozivními fázemi, od vášně po zatracení, ale nikdy nepřestal být osou jejího života. Diego byl Fridě permanentně nevěrný, dnes by se řeklo, že byl zosobněním „toxické maskulinity“, i když přesnější by bylo mluvit o promiskuitní hypersexualitě, kterou ovšem provozoval za aktivní spolupráce svých „obětí“. Vztah Fridy k Diegovi byl přitom závislostí nikoli ani tak sexuální, ale především posedlostí matky ke svému dítěti: o dvacet let starší Diego jí nahrazoval děti, které její tělo nebylo schopno donosit, takže její vazby k „žabákovi“, jak mu říkala a jak opravdu vypadal, byly svým způsobem nezrušitelné. Dokonale to ztvárnila na známém obraze, kde chová v náručí nahé dítě s žabí tváří Diega Rivery, přitom její tvář má blažený výraz a jistotu, že jenom v této pozici je jejich společné štěstí.

Štěstí Fridy Kahlo nebylo z tohoto světa, přitom ho hledala. V lásce, ale hledala ho i ve světě; doufala, že ten svět se vyléčí podobně jako její tělo nějakými zásadními operacemi. Společensky by tomu odpovídaly revoluce. Frida v ně věřila a představovala si, že revoluce by byla řešením bídy a nespravedlnosti světa. Byla zajisté komunistka, jako byl komunistou Diego. Ačkoli kdoví. Fridin „komunismus“ byl značně osobitý a anarchistický, provozovaný spíš citem a emocemi než ideologickým přesvědčením praxí, i když v jedné z mexických komunistických stran byla organizovaná a existují fotografie z její účasti na několika demonstracích. Nejvýraznějším projevem jejího „komunismu“ byl krátký milostný vztah k Trockému, jehož nazývala v osobní korespondenci „Jedničkou“, čímž nejspíš myslela nejen postavení v komunistickém hnutí. Tato aféra, kterou si nenechala pro sebe, způsobila, že Fridino dílo i jméno bylo v komunistických zemích sovětského typu až do jejich rozpuštění tabu. Sex s Trockým, to bylo jako vyspat se s Belzebubem, něco, co se neodpouští a znamená zatracení na věčné časy. Dnes už se špatně vysvětluje, co byl pro (stalinské) komunisty Trockij, k jehož zločinům patřilo i to, že ho stalinisté museli dojet zabít až do Mexika.

Fotografie Lva Davidoviče Trockého nemůže na výstavě „Fridiných“ fotografií chybět. Je to portrét „klasického“ Trockého v exilu, krátce před smrtí 21. srpna 1940, kdy mu prošedivělou kšticí projel cepín. To už ovšem byl vztah Fridy s Trockým, který v prvních měsících po udělení azylu v Mexiku bydlel u Fridy v „Modrém domě“ v Coyoacánu, minulostí. Diego nejspíš o všem věděl a měl to pod kontrolou. On byl vládcem nad Fridou a ona byla jeho matkou. Smrt byla blízko a revoluce daleko.