Už řadu let se příležitostně mluví o nebezpečí soudcokracie. U nás ji vláda aktuálně spatřuje ve verdiktu Nejvyššího správního soudu, který před deseti dny vládě fakticky zrušil zákaz provozu obchodů, služeb, dokonce výuky na vysokých školách. Bylo by stoprocentně lepší, kdyby se proti zavírací politice vymezil parlament, ten snad z nedostatku odvahy vyskladnil pandemickým zákonem odvahu do Brna, k soudcům NSS. Ti se opřeli o jemné, do „pandy“ vepsané rozlišení na zákazy, omezení a podmínky k provozu - a vyvodili z toho, že přímé zákazy ani panda nedovoluje. NSS tím šel na hranu možné interpretace zákona, ale patrně ji nepřekročil. Babišův kabinet jeho nález NSS ignoruje. Takže u nás aktuálně máme spíš vychýlení k exekutivě než k justici.

Kdo by chtěl studovat soudcokracii v čisté podobě, tomu minulý týden poskytl neuvěřitelnou látku Spolkový ústavní soud Německa. Ve čtvrtek zveřejnil senzační verdikt, který jednak předepisuje německé vládě její klimatickou politiku zhruba řečeno mezi léty 2030 a 2050, jednak hrozí mít nepřímý, ale trvalý dopad na celou EU, doslova i na váš životní styl, vážení čtenáři.

Soudci z toho vydedukovali, že v roce 2030 bude ještě většina práce na dosažení uhlíkové nuly neodpracována, a že jak se bude blížit rok 2050, spolková republika bude muset přijímat čím dál drastičtější redukce, a to čím dál překotněji (tj. že nová omezení budou vstupovat v platnost fakticky okamžitě). A poněvadž ta omezení budou drasticky zasahovat do základních občanských svobod dnešních dvacátníků a teenagerů, jejichž „zástupci“ si u soudu stěžují, musí teď spolková vláda během příštího roku a půl zákonem určit, jak bude od ledna 2031 postupovat. Tedy zásahy do základních svobod (které chrání ústava, a měl by je proto chránit i Spolkový ústavní soud) rozložit v čase, tedy už v blízké budoucnosti klimatickou politiku opět urychlovat.

Na rozsudku je mimořádná drzost, s níž si soudci osobují rozhodovat o politice za 10–30 let od nynějška. Co když se do té doby nejen „vědecký“, ale i společenský konsenzus změní obrazně řečeno k odvolání stavu klimatické nouze? Ústavní soudci takovému zhoupnutí kyvadla zpátky stavějí do dráhy překážku tím, že politický, dobový, sporný konsenzus tzv. Pařížské dohody z roku 2016 (omezit nárůst teploty od předindustriální éry na Zemi o 1,5 stupně Celsia) proměňují v ústavní právo. K tomu jim slouží divoká interpretace odstavce a) článku 20 německého Základního zákona: „Stát i ve jménu odpovědnosti před budoucími generacemi chrání přírodní podmínky pro život...“

Soudci teď radikálně tvrdí, že zmíněná pasáž je vlastně „ústavněprávní cíl ochrany klimatu“. Tato ústava pochází z roku 1949, její autoři neměli samozřejmě o teorii antropogenního oteplování Země ani potuchy. Od roku 1949 se vědecký konsenzus nejprve vyvíjel k předpovědím globálního ochlazení, pak k předpovědím globálního oteplování, přičemž modely OSN od 90. let prokazatelně přestřelovaly oteplování skutečné. Radikálním rozsudkem německých soudců se politická dohoda z Paříže, kterou například poslední americký prezident odmítal, stává v nejdůležitějším státě EU moudrostí litou do ústavní judikatury. Část skeptiků, která nad Paříží mávala rukou pro její právní nezávaznost, tu dostala lekci.

A nejde jen o to, že německý ústavní soud má mezi ústavními soudci a ústavními právníky po Evropě včetně našeho Pavla Rychetského skvělé renomé (byť je dnes jeho předsedou bývalý poslanec vládní CDU Stephan Harbarth, který těsně před tímto převelením kancléřce Angele Merkelové pomáhal v parlamentu s prosazením tzv. migračního paktu). Důležitější jsou zkušenosti posledních let: co se přijme jako klimatická politika v Německu, se z větší části stává posléze politikou Evropské unie, závaznou po příslušném rozhodnutí Evropské rady i pro nás. Němci se rozhodli pro elektroauta, i my si za pár let budeme kupovat už jen elektroauta. Všimněme si, že čísla jako 2030-55-2050-0 jsou mezitím platná na unijní úrovni. Tento dystopický rok ne a ne skončit.