Kaloňům přezdívá se někdy také létající psi, neboť jejich hlava nápadně se jim podobá. Ve dnech bývají často celá hejna spících kaloňů zadníma nohama zavěšena na větvích stromů. Jakmile nastane večer, kaloni odlétnou jeden za druhým v dlouhé řadě následujíce svého náčelníka, zvířete to obzvláště silného, a běda zahradě, do níž vpadnou!

Je-li tam hojnost ovoce, spokojí se jen sladkou šťávou jeho a ostatek nechají padnouti na zem, takže více poplení, než požijí. Tu i onde bývají kaloni pronásledováni ani ne tak pro škodu, kterou působí, jako pro své maso, kterého zvláště obyvatelé Bačianu rádi požívají. Za svého denního odpočinku bývají snadno schytáváni neb holemi sráženi, takže lovci jich často plné koše odnášívají domů. Úprava jejich vyžaduje nemalé péče, ježto kůže jejich potuchle a silně zapáchá liščinou. Proto vaří se obyčejně s rozmanitým kořením a s rozličnými přísadami a takto byvše upraveni chutnají výborně, asi tak jako dobře připravený zajíc.

Jak se peče ježek

Není nutno snad vysvětlovat, proč zrovna kaloni, tito trochu větší býložraví netopýři, jsou tu připomenuti jako asijská pochoutka. Rozmanitost světa, včetně věcí, které se na jednom konci jeví jako odporné a nechutné, spočívá v tom, že na druhém si jiní v nich zase libují; a takový vařený či snad pečený netopýr (v tomto případě jde o kaloně malajského, dříve nazývaného kaloň jedlý) je považovaný za něco stejně normálního jako třeba u nás v octu naložený buřt. Takže když se před nějakou dobou začala hledat souvislost koronaviru s kulinářskými zálibami jihovýchodní Asie, mohlo to někoho znechutit, pobouřit, šokovat, ale jiný si mohl vzpomenout na svou oblíbenou četbu z raného mládí: kde jen to o těch netopýrech četl?

No ovšem, ve starém dobrém Brehmovi! Mnoho bizarností (ale i užitečných informací) ze světa zvířat (ale i lidí) nabrali někteří z nás šťastlivců z těch dávných knih psaných nádherně barvitým jazykem konce 19. století. Byl to jazyk cudný, jako ten věk, ale důkladný, výstižný a bohatý, a hlavně neznal přetvářku ani to, čemu se nyní říká korektnost. Byl jadrný i květnatý, a přitom plný kouzla a poezie dobrodružných románů líčících svět jako jedno velké pestré jeviště. Odkud bych třeba doživotně věděl, jak uherští cikáni pečou ježky? Zabitého ježka obalí silnou vrstvou bláta a hodí do ohně. Pak připravují jej po způsobu pečení brambor na pastvě, a když je již celá koule jak kámen tuhá, uchopí větvemi propečenou hroudu a mrští jí o kámen. Propečené růžové ježčí masíčko vyloupne se jak holoubátko. Ta vůně! Pak ještě si o ježcích pamatuju, že ve Španělsku se ježci jedí jako postní jídlo, neboť církev ho tam nepokládala za savce. A pak ještě, že v některých zemích je chován jako domácí zvíře, aby hubil myši, šváby a jiný obtížný hmyz, leč stává se v domácnosti nepříjemným tím, že po celou noc štrachá a vydává odporný zápach. Nebo odkud bych věděl, že sloní chobot je výtečnou pochoutkou, musí však být ze všech stran propečený, takže, jak nabádá cestovatel Schweinfurt, nutno na onen oheň obsluhující negry dohlédnouti, neboť oni často k zahálce sklony jeví?

Před takovými sto lety, což není zase tak dávno, se těmi knihami opájeli děti, rodiče i prarodiče, lid prostý i vzdělaný, proletariát, buržoazie a zbylá aristokracie, lidé z měst i venkova. Stačilo vzít některý z těch solidně vyvedených svazků se lvem třímajícím glóbus do ruky a otevřít na jakékoli straně a začít číst. Za chvíli člověk nevěděl, kolik uběhlo času. Už byl kdesi daleko na stepi, savaně či ledových pláních se zmužilými a udatnými lvy, proradnými a zbabělými hyenami, krvežíznivými a odvážnými ledními medvědy, necudnými paviány. Jen chvíli se začetl a už se před ním otevíralo to přepestré divadlo, v němž vystupovaly potměšilé opice, vznešené žirafy, nemotorní hroši, licoměrní drabaři, bázliví zajíci, duševně omezený skot, bystré a důvtipné veverky, zcela tupí krtci. A o opicích, jež jsou člověku nejpodobnější, dočetl se toto: „Tolik však jest jisto, že všecky jsou zlomyslné, ošemetné, lstivé, potměšilé, potutelné, nestoudné a zlodějské. Naproti tomu jeví však také nemalou chytrost, bodrost, jemnost, mírnost, přívětivost a přítulnost k člověku, družebnost, zmužilost, smysl pro obecné blaho, obětavost za celou společnost, nevinnou náchylnost ke hrám a k škádlení a tak podobně.“ Pak však ještě jedna důležitá věc: „Vůbec mají všecky opice velmi nedokonalé pojmy o majetku, neboť jsou toho mínění, že vše určeno jest pro ně.“ Je jasné, že tohle tady po roce 1948 již vyjít nemohlo.

Svět zvířat a divočiny vůbec ještě neznal v té době obavy a ohledy dneška. Byl to svět krutý a tvrdý, ale také nesmírně rozmanitý a bizarní, ale zároveň nějak přehledný a poznatelný. Vstupoval do něj člověk, nutno říci, že bílý člověk, který to s jistotou vládce tvorstva popisoval, třídil a posuzoval. Brehm své vyprávění hustě prokládá historkami a příběhy, sesbíranými ze zápisků cestovatelů a dobrodruhů, čerpaných především z lovu, který byl nejčastějším druhem kontaktu se zvířecími tvory. Z dnešního hlediska je to jistě problematické, jenže tehdy ještě lov byl spojený se zápasem a nebezpečenstvím. Například lov indických tygrů, kterých stále ještě bylo dost a jejich hrozivost byla taková, že bylo nutné se na ně občas vypravit. Třeba když tygřice v jednom indickém hrabství usmrtila všechny listonoše, spojení poštovní přerušeno, takže vláda musela vypsati vysokou odměnu na její hlavu, což však nepomohlo, neboť nikdo nechtěl se odvážiti do boje s tou zuřivou saní. Taková výprava byla často otázkou, kdo s koho: zda rychleji lovec zalící svou ručnicí a trefí cíl, nebo mu rozzuřený tygr jedním stiskem čelisti či úderem tlapy rozdrtí lebku: „Na štěstí však druhá rána usmrtila tygřici zcela, po čemž statečný Rice zprostil přítele těžkého břemene šelmy na něm ležící. Díky Bohu Elliot nebyl smrtelně zraněn, neboť tlapa tygra, jenž mířil mu na hlavu, smekla se o jeho ručnici, ale rámě jeho bylo strašlivě rozsápáno.“ Těžko zapomenout na srdceryvné scény, v nichž vylíčena krutost a lítost takových zápasů, kde přec nakonec vždy zvítězil člověk, vladař nad všemi. Jako když polárníci na lodi Carasse zastřelili (proč to udělali?!) dvě medvědí mláďata: „Když konečně lední medvědice zpozorovala, že miláčkové její jsou mrtvi a studeni, obrátila se k lodi a hrozivě a zoufale bručela. Plavci vystřelili, ona klesla a umírajíc lízala rány svých miláčků.“ Podobně se jen tak z hlavy nevytratí scény, kdy na smrt zraněná samice kočkodana miluje své mládě tak pevně, že z posledních sil sleze ze stromu a opatrně položí malé opičí mládě do trávy a teprve pak se skácí a z plic unikne jí poslední opičí vzdech. Ještě že občas dají zvířata nafoukanému pánu tvorstva za vyučenou. Jako třeba roztomilé zvířátko činga čili smraďoch, americký příbuzný našeho jezevce. Tak přírodopisec Audubon líčí své setkání s tímto tvorem: „Vypadalo velmi nevinně a svůdně… byl jsem celý u vytržení a radostí jsa naplněn popadl jsme zvíře a – plác! Pekelná obluda vstříkla mi svůj ďábelský mok do nosu, úst a očí. Jako by hrom do mne udeřil, pustil jsem netvora a jat jsa smrtelnou úzkostí dal jsem se na útěk.“

Přítel korunního prince

Takových osmdesát let, řekněme až do poloviny 20. století, kdy se svět opravdu začal měnit, byl Život zvířat nejoblíbenější a nejrozšířenější četbou o přírodě a zvířatech ve střední Evropě a svazky se zlatě vyraženým jménem Alfred Brehm byly ozdobou nejedné knihovny, hned vedle Ottova slovníku naučeného (v českém případě) nebo Brockhause (v německém případě). Brehmovou snahou bylo popsat celou živočišnou říši, takže kompletní vydání „Brehma“ zahrnovalo deset, respektive s dodatky dvanáct svazků vždy cca o sedmi stech stranách – začal je vydávat v roce 1864 a dokončil v roce 1889: čtyři svazky věnoval savcům (tehdy se psalo ssavcům), čtyři ptákům, jeden rybám, obojživelníkům a plazům, jeden bezobratlým. Dílo bylo bohatě ilustrováno krásnými barevnými litografiemi Roberta Kretschmera a Gustava Mützela (dobrý kreslíř byl ale i Brehm) a vycházelo v obrovském nákladu, takže by se dalo říct, že svého času nebyla v Německu a ve střední Evropě „vzdělaná“ domácnost, která by neměla v knihovně Brehma aspoň ve zkráceném vydání jako „malého Brehma“. Brzy po vydání byl také přeložen do češtiny a těšil se obrovské popularitě: vycházel v Ottově nakladatelství, v kompletním dvanáctisvazkovém vydání (po Brehmově smrti přibyly dva ještě svazky) ještě těsně před druhou světovou válkou. Podobně jako měli před oněmi sto lety Češi (a snad ještě mají) pevně domestikovaného souseda, Sasa Karla Maye, tak se zcela adaptovali na jiného nesmírně produktivního Germána, rodem Durynka z malého města u Erfurtu, Alfreda Brehma. Tento syn evangelického pastora a zapáleného ornitologa během svého docela krátkého času (zemřel roku 1884 v pětapadesáti letech) prožil bohatý, cestami do exotických míst, bádáním a organizováním naplněný život: vedl zoologické zahrady v Hamburku a v Berlíně, byl členem mnoha učených spolků. Pro nás může být zajímavé, že v 70. letech 19. století často pobýval v Praze, protože byl blízkým přítelem korunního prince Rudolfa, který se na nikdy nastoupený trůn připravoval v Čechách. Rudolf byl nadšený a velmi talentovaný ornitolog a přátelství se slavným Brehmem bylo, dalo by se říct, vrcholem jeho krátkého života. Podnikl po jeho boku několik přírodopisných cest, nejdelší byla do delty Dunaje, již pak vylíčil v dobře přijatém cestopise. Kdoví, jak by se vyvíjel jeho život, kdyby Brehm předčasně nezemřel a mohl svému mladšímu příteli stát po boku: Rudolf se, jak známo, skandálně zastřelil v roce 1889 v Mayerlingu, pět let po Brehmově smrti. A ještě by se tu mohlo připomenout, že když měl Brehm v Praze v roce 1880 veřejnou přednášku, byl to první impulz k ideji pražské zoologické zahrady, byť se otevřela až za padesát let.

Pohled do zrcadla

Dnes se jistě Brehm jeví jako dávno překonaný a zastaralý, ba přímo nevědecký, někteří zoologové psali (a možná dosud píší) přímo o jeho zhoubném vlivu. Zároveň však má i své zastánce a obdivovatele, třeba profesora Stanislava Komárka, se kterým sdílí pohled na přírodu jako na jedno velké mysterium, v němž všechno souvisí se vším a vše má nějakou, byť skrytou podobu s člověkem, jenž je součástí toho všeho. Stranou možná neprávem zůstává, že Brehm vykonal svým způsobem též gigantické dílo literární, které snese srovnání s největšími výkony tehdejší realistické prózy; postavíme-li barvitost a živost jeho líčení vedle většiny současné beletrie, tak ta se jeví jako šedá nuda bez vůně a zápachu. Vůbec by třeba neškodilo, kdyby si současní literáti občas v Brehmovi početli. Mimochodem, Brehmovým popisem salamandrů se inspiroval Karel Čapek při psaní své Války s Mloky, brehmovskou pečeť má i divadelní hra bratří Čapků Ze života hmyzu. V obou případech Čapek udělal (v druhém případě s bratrem) se zvířaty to, co měl z „Brehma“ a co je na něm pro současnou vědu a vůbec názor na zvířata naprosto nepřípustné: že jim dal lidské vlastnosti, antropomorfizoval je. To je z hlediska současné zoologie jeden z největších hříchů v pohledu na zvířata. Ta jako by žila v úplně jiném „duchovním“ kosmu než lidé, takže přisuzovat jim adjektiva jako třeba lstivý, líný, útočný, zavilý a moudrý, jimiž se to v Brehmovi jen hemží, je prý zásadní omyl, ba zločin. A co teprve když o jezevci napíše: „Jeho heslo shoduje se s heslem tlustého nájemce, který po jídle sedě v lenošce říkával: rád jím a piji něco dobrého, ale mimo to chci mít také svůj pokoj.“ Dle současné správné vědy však zvířata zásadně nemají žádné lidem podobné nebo jen příbuzné vlastnosti, nepřípustné je i rozdělovat je na užitečná a neužitečná, vůbec myslet na to, že zvíře svým chováním vyjadřuje něco, co by člověk mohl nějak vřadit do svého duchovního spektra. Otázka však je, proč by to člověk neměl dělat a proč by si při pohledu na němou tvář nesměl představovat, že je to vlastně jemu samému velmi podobný tvor. Připouštím, že to jde lépe při pohledu na psa nebo opici než třeba na komára či žížalu.

Jenže to je právě na Brehmovi nejpřitažlivější, a když se někdo do jeho četby pustí, tak i nejzajímavější – a nejzábavnější. Brehm totiž popisuje zvířata, jako by byla nadána lidskými vlastnostmi a od lidí se lišila jen tím, že všechny tyto vlastnosti jsou u nich přítomny ve zvířecí podobě. Jsou to tedy jakési nikoli nutně „nižší“, ale prostě jiné alternativy člověka, byť ukryté třeba ve formě hrocha, slavíka nebo moučného červa. Nebo opice, konkrétně paviána mandrila, jehož oblíbené trávení času moralista Brehm popisuje takto: „Nejhnusnější chtíče ukájí způsobem nejnestydatějším. Zdá se, jako by příroda byla chtěla jím zobraziti ohavnost a mrzkost se vší její ohyzdností.“ No, nepoznáváme se v tom?