„Jsem syn osmašedesátníka a nevěřím komunistické straně. Vás všech (koaličních) poslanců včetně vlády si vážím. A budu se snažit vám věřit, každému z vás, do první zrady,“ řekl místopředseda ČSSD Roman Onderka před hlasováním o důvěře vládě. K tomu posléze emotivně dodal, že podporou vlády ANO, sociálních demokratů a komunistů „volí nejmenší zlo ze všech zel, která by mohla přijít“.

Onderkovo vystoupení poukázalo na to, že nejdramatičtější událost při hlasování o důvěře vládě proběhla při předcházejícím jednání klubu ČSSD. Jeho průběh prosákl ven až o pár dnů později, nejpodrobněji o něm informovaly Novinky.cz. Už na začátku jednání klubu se zjistilo, že exministr vnitra Milan Chovanec není jediným poslancem, který vylučuje podporu vládě. Hlasovat nechtěl ani Onderka a s sebou strhl i další. Předseda Jan Hamáček nakonec překonal odpor kolegů tím, že vyhrožoval rezignací.

Tím se vysvětlují i další výroky sociálních demokratů při nočním jednání Poslanecké sněmovny. Vedle Onderky vystoupili už jen tři poslanci a také se snažili vysvětlit, proč budou hlasovat pro vládu oligarchy. Jihočech Ondřej Veselý připustil, že se snažil kolegy přesvědčit, ať pro vládu nehlasují, neměl však úspěch. „Můj názor prohrál v rámci mé mateřské strany,“ řekl Veselý. Exministr zahraničí Lubomír Zaorálek vysvětlil, že chce v zájmu demokratického pořádku dostat pod kontrolu vládu, která beztak zemi řídí. Největší pozornost si vysloužil enfant terrible Jaroslav Foldyna, který tragikomicky napadl TOP 09 Miroslava Kalouska slovy, že on a ostatní pravicoví politici porodili Babiše. „Proto jsme tady a je to trapný a mně je taky trapně!“ vykřikl. Předtím argumentoval stejně jako Onderka.

Výroky ilustrují atmosféru zmaru či soumraku bohů, který zažívá klasická levicová strana po porážce ve volbách a vstupu do vlády s Babišem. Nechtěli jsme to, přesto jsme se obětovali, abychom Česku zajistili vládu, která řídí zemi podle demokratických pravidel. Víme přitom, že oběť může být marná, protože hrozí značné riziko, že premiér nedodrží sliby a bude dál vládnout autoritářským stylem.

Těžko předvídat, jestli se ČSSD z takové „oběti“ vzpamatuje, a pokud se vzpamatuje, jestli bude nadále sociální demokracií. Značně nevěrohodné je totiž Hamáčkovo vysvětlení, že jde o levicový program. Za levicové prvky vládního programu označil zrušení karenční doby při nemocenské, zvýšení rodičovského příspěvku a státní zálohy na výživné osamělým matkám. Levicové strany mohou mít plány tohoto typu, stejnými nástroji však udržovaly lid v poslušnosti komunistické režimy, které tradici evropské levice aktivně potlačovaly.

Hrobaři demokracie

Sociální demokracie má v Česku pozitivní značku, proto převládá snaha její kroky omlouvat. Po souhlasu s vládou premiéra, který chce řídit stát jako firmu, a tedy nedemokraticky, však má nárok promluvit také advocatus diaboli. Připomněl by, že v časech oslabování či rušení demokracie selhávali sociální demokraté pravidelně. Obvykle se stejným vysvětlením jako dnes, tedy že hájí zemi před nejhorším. V roce 1938 pomáhala sociální demokracie ustavit režim druhé republiky, když se transformovala na Národní stranu práce, aby jako „loajální opozice“ zachovala zdání demokratické vlády. Po válce sociální demokraté akceptovali omezenou demokracii jako součást Národní fronty, při krizi v únoru 1948 odmítli podpořit tři demokratické strany při pokusu svrhnout premiéra Klementa Gottwalda, který je za odměnu zrušil. Za pražského jara se sociální demokraté obnovili, v zájmu obrodného procesu však uznávali vůdčí roli komunistů. Po sovětské invazi ovšem dala KSČ přednost obnově neostalinismu. Ani tolik nejde o to, že příběh ve všech případech skončil zrušením strany. Horší bylo, že asistovala jako ochotný spolupracovník při likvidaci svobodné společnosti.

Vědomí historických souvislostí vystavuje straníky pocitu zmaru. Právě historie se ptá: „Nebude to i tentokrát stejně zlé jako v letech 1938, 1948 a 1968, nezůstane sociálním demokratům už definitivně nálepka hrobařů demokracie?“