Diskusi o působení velkých televizí za koronavirové pandemie a speciálně České televize otevřel ve velkém stylu senátor Jan Horník (STAN). Místopředseda horní komory poslal otevřený dopis generálnímu řediteli ČT Petru Dvořákovi s výzvou, aby už přestala se svou pandemickou obsesí a věnovala se i jiným tématům: „Strašení občanů Covidem-19 musí neprodleně skončit, aby nebyly u občanů mnohdy neodůvodnitelně navozovány pocity úzkosti.“ Ještě explicitnější byl Horníkův senátní kolega Jan Žaloudík (viz rozhovor s ním v tomto čísle od s. 16): „Česká televize se totálně zbláznila.“ Zbláznila se skutečně, přispěla svým naléhavým, někdo by řekl poplašným zpravodajstvím k uvalení karantény, která je v České republice tvrdší než u sousedů? Může televize s nepřetržitým zpravodajstvím jednat jinak? Vynořuje se tu i starý známý problém s tendenčností ve výběru zvaných hostů: nebyla ČT příliš dlouho příliš „prymulovská“? Do Salonu Týdeníku Echo se na dálku zapojili Jan Motal, který na Masarykově univerzitě v Brně přednáší o etice médií; dlouholetý předseda Rady ČT Jan Bednář, výše zmíněný senátor Jan Horník a také ředitel zpravodajství ČT Zdeněk Šámal.

Dařilo se televizím u nás a speciálně jedinému zpravodajskému kanálu ČT 24 o epidemii kvalitně reportovat, nebo spíš rozfoukávaly paniku?

Bednář: Nemyslím, že by se panika tak moc šířila prostřednictvím médií. Panika vypukla ve společnosti, a nikoli proto, že by ji vytvářela média. Vznikla prostě a jednoduše strachem z neznámé nákazy. Samozřejmě jsem nesledoval všechna velká média, ale zrovna ČT sleduji pořád. Mám dojem, že se jí zpravodajství celkem dařilo.

Horník: Ono to mělo vývoj, že. Já jsem oceňoval, jak ČT informovala ze začátku, což nebylo jednoduché. Vláda na nás vrhla nouzový stav, zcela nepromyšleně. Kdyby to udělala o dva dny později, třeba by ta omezení měla nějakou návaznost a logiku. Přál bych vám vidět ten zmatek tady na hranicích v Božím Daru. Museli sem stahovat policisty z Příbrami. Na všechny tu padl stín strachu, řeknu na rovinu, že já jsem ho taky měl. Jako starosta jsem potřeboval chránit naše obyvatele, takže jsem se snažil dodržovat všechno, co vláda vymyslela a co sdělovala přes média. Ale i v ČT se pak začaly opakovat stejné věci, stejná prohlášení, pořád dokola. Některé ilustrativní záběry jsem viděl třeba dvacetkrát. Televize a vláda nás tím spolu dostávaly do poníženého stavu a strachu.

Motal: Nerad bych nasazoval České televizi psí hlavu. Chci předem zdůraznit, že v ČT pracuje mnoho skvělých profesionálů. Tady záleží na tom, o kterém období se bavíme. Problematických je hlavně čtrnáct dní po spuštění vládních opatření, počínaje uzavřením škol (od 11. března – pozn .red.). Potom se to podařilo stabilizovat, ČT se dostala zpátky na svůj původní standard. Celkově se ale ukázalo, že čeští novináři nejsou připraveni na výjimečné události a neplní kritickou roli. Zvlášť na začátku karantény měla vláda zcela volný prostor ve většině médií, bez jakékoli oponentury.

Pane Šámale, kdy jste se rozhodli pro monotematické vysílání, v němž se jiná témata na zpravodajský kanál skoro nedostanou? A proč?

Šámal: Datum si z hlavy přesně nepamatuju, a tak ani rozhodnutí nebylo formulováno. Museli jsme především udržet vysílání, což s sebou neslo hlavně organizační kroky, sloučení redakcí a vytvoření systému služeb, který by garantoval vysílání v okamžiku, kdy by se ve zpravodajství objevila nákaza, a lidé by museli do karantény. Proto jsme celé vysílací schéma sjednotili. Bylo to před sedmi týdny. Monotematičnost přišla tak, že témata nesouvisející s koronavirem prostě zmizela. U nás i ve světě. Jakmile pak začala přicházet, začala se objevovat ve vysílání. Opakování obrázku není samozřejmě žádoucí, ale je to úděl zpravodajských kanálů. Stačí se podívat i jinam do světa. Nebo stačí nedívat se kontinuálně.

Ostatním účastníkům debaty ten speciál přišel jako dobrá myšlenka?

Bednář: To byla přirozená reakce. Pandemie zachvacovala celý svět, když se podíváte na vysílání CNN nebo BBC, tam taky málokdy najdete jiné téma než koronavirus. Česká televize nedělala nic jiného, než co dělají všechny zpravodajské televize.

Horník: Já jsem monotematické vysílání zpočátku i vítal. Neprozkoumaný virus, neznámé téma. V tu chvíli mi vadilo něco jakoby jemnějšího. Začal nouzový stav a všichni zapomněli na obce a na starosty. V ústředním krizovém štábu dodnes není nikdo za obce, přitom obce jsou v první linii. Lidé se ale neobracejí na vládu, obracejí se na starosty. Byl bych v ČT očekával víc místního zpravodajství a sdělování dobrých zkušeností. Takže úplný začátek O. K., ale následně jsem s tím už mel velký problém. Mám dojem, a sdílí ho se mnou řada mých známých, že zpravodajství ČT negativně ovlivňuje fakt, že do ní přešlo hodně lidí z Novy, kde jsou reportéři vychováváni k akčnosti.

Šámal: To je hluboký omyl. Jak absence starostů v našem vysíláni, tak přechody lidí z Novy. Pro první případ bych vám mohl poskytnout výsledky našeho monitoringu. A tu druhou myšlenku bych snad jen doporučil zapomenout a dál ji nešířit. Je to nesmysl. Navíc Nova zpravodajský kanál nemá, tak co by k nám kdo přinášel? Sám jsem na Nově dělal rok a půl, ale pracoval jsem na jiných zpravodajských kanálech a nepovažuji to za svoji diskvalifikaci.

Pane Horníku, jaké řekněme novácké fenomény máte na mysli?

Horník: Například loni jsme tu na hřebeni Krušných hor měli 2,5 metru sněhu. Praha sem pošlou skupinu z krajského města. Ta má za úkol natočit, jak šíleně sněží a fouká. A co když zrovna nefouká a nesněží? Zažil jsem Novu, kde měli větrák a borce s lopatou, který hází sníh. Ve výsledku to vypadalo, že na hranicích s Německem zuří orkán. Tohle by ČT neudělala...

Šámal: Děkuju.

Horník: ... ale i oni vysílají reportéry k údajným pohromám, a když ty se nekonají, tak se reportáž neodvysílá.

Motal: K tomu startu monotematického zpravodajství o koronaviru. Ještě před uvalením vládních opatření jsem si dělal první analýzu. Z té mi vyšlo, že už od února měla média kritické body identifikované: připravenost systému, nedostatek zdravotního materiálu atd. A pak najednou agendu stoprocentně převzala vláda a ze zpravodajství ČT, ale nejen, se na několik dní stala jedna dlouhá komentovaná tiskovka vlády. Byl potlačen kontext a kvalifikovaná oponentura – jaká opatření se zaváděla v minulosti, jaká se zavádějí v okolních státech, dopady těch opatření. A není pravda, že témata jiná než koronavirus nebyla.

Šámal: Tady bych doporučoval revizi vlastního monitoringu, zejména ve smyslu toho, co ČT o koronaviru opravdu vysílala. Rád se pak na vaši analýzu v detailu podívám. Ale takováto tvrzení jsou poměrně obecná a není jasné, na základě jaké metodiky se nám takového hodnocení dostává. Na můj vkus je tam nějak moc dojmů.

Chápu vás, pane Motale, správně, že se redaktoři České televize proměnili ve vládní stenografisty?

Motal: To mnoho českých novinářů. Bylo to dočasné zakolísání, z něhož se mnozí brzy oklepali. V tu chvíli ale ČT ztratila schopnost aktivně nastolovat témata, přinášet kvalifikovanou oponenturu v rozhovorech, moderovat diskusi. Jasně že s analýzou musíme počkat na data, ale jako poučenému divákovi se mi to tak jeví.

Bednář: Samozřejmě mám taky dojem, že v jistou chvíli se ČT 24 přeměnila ve vládní linku, v téměř nepřerušovanou tiskovou konferenci vlády. Ovšem to platí jen pro několik dnů na začátku nouzových opatření. Ani to regionální zpravodajství už rozhodně nechybí.

Horník: Mluvím o tom prvopočátku a pak řekněme o prvním měsíci. To mě taky 16. dubna vyprovokovalo napsat ten otevřený dopis. Psal jsem ho nikoli jako politik, který by snad chtěl zasahovat do vysílání veřejnoprávní televize. Navíc ani já dlouhodobě nejsem kritik ČT, spíš její obhájce. Tady jsem ovšem chtěl upozornit, že už toho bylo dost a že už bychom z toho měli poodejít. Tlačilo na mě hodně lidí, ať s tím jako místopředseda Senátu proboha něco dělám. Já jim odpovídal, že těžko můžu veřejnoprávnímu médiu něco nařizovat. Ale když vám pak někdo řekne: Ráno vstávám do práce a jsem ráda, že se probudím do čistého dne. Pak si pustím na ČT pořad Sama doma a první, co vidím, je dole lišta s údaji, kolik zemřelo lidí, kolik se nakazilo a kolik se jich vyléčilo. No tak mám zkaženou náladu na celý den, protože si hned uvědomím, v jakých jsme sračkách. Takové názory mě přinutily napsat výzvu, ať už skončíme se strašením. Já jsem po nějaké době už tu televizi úplně přestal sledovat. Ted jsem ji zase zapnul, když vládě ta nařízení shodil soud, sledoval jsem celovečerní speciál, ten byl super. Takže si to už snad sedá.

Co jste vy, pane Horníku, napsal, říkal ještě expresivněji váš kolega Žaloudík. České televizi sarkasticky navrhuje, že by své zpravodajství mohla úplně stejně prokládat hlášeními o rakovině: V republice ročně umírá 30 tisíc pacientů na nádor, 80 denně, jeden za dvacet minut. Takže ve zprávách ráno v šest bude moderátor hlásit: Vážení diváci, od půlnoci už nám umřelo osmnáct spoluobčanů, a právě nám hlásí, že umřel Jan Novák ve Vysokém Mýtě. V osm hodin to bude o dalších šest víc. A do toho rady, aby občané chodili pro rohlíky se lněným sáčkem, protože jinak by je mohly ohrozit karcinogeny z plastu. A Žaloudík se ptá: Dovedete si to představit? Pane Šámale, dovedete si to představit?

Šámal: Dovedu. Za předpokladu, že se kvůli tomu uzavře svět, v zemi se vyhlásí výjimečný stav, všichni kvůli tomu budeme povinně chodit v rouškách, děti přestanou chodit do škol, země, a nejen naše, se bude řítit do ekonomické katastrofy atd. Pak pan senátor dostane, čeho si žádá. A mimochodem, tématu rakoviny se zpravodajství věnuje dlouhodobě a systematicky, lze to dokázat prostým výčtem vysílání, stačí si zvolit období. A dovedu si představit ještě jednu věc: Ideální svět, ve kterém věci nehodnotíme podle svých dojmů a hodnotíme jen to, čemu sami rozumíme.

Pane Bednáři, vnímáte tu námitku, že od velkých médií je ošemetné zaměřit se mikroskopem na jednu nemoc, která je právě nová a sexy, že pak vzniká nutně vyšinuté zpravodajství?

Bednář: Rozumím té otázce, rozumím i tomu, že se někomu nelíbí, když si ráno pustí televizi a tam mu hned servírují tyto informace. Na druhou stranu ale přesně ty informace zajímají naprostou většinu lidí. Na stejná čísla a statistiky narazíte okamžitě skoro na každém internetovém serveru. Máte naprostou pravdu, že takové zpravodajství je jednostranné, nepřečteme si čísla o mrtvých na zástavu srdce a podobně. Asi je ta doba zvláštní tím, že se nechá fascinovat touhle jednou infekcí. Třeba si, až to přejde, uvědomíme, že takto velká pozornost byla naprosto neadekvátní. To se klidně muže stát.

Motal: S těmi statistikami je velký problém, protože jejich vypovídací hodnota je velmi nízká. Česká média, samozřejmě úplně stejně jako ta zahraniční, byla fascinována absolutními čísly. Přitom lepší by byla relativní četnosti – třeba ve vztahu k populaci. Stejně tak se v různých zemích liší metodika. Připomínalo mi to sportovní zpravodajství. Ta čísla byla dobrá tak akorát k posilování pasivity. K pocitu, že nic nezmůžeme, akorát si tak doma šít roušky.

Šámal: Obávám se, že kolegové v debatě zaměňují příčinu a následek. Naše televize reagovala na věci, které koronavirus v důsledku znamenal, nikoli na fascinaci nákazou. Jedna věc je smrtnost, úmrtnost a další věci spojené s nemocí, druhá mimořádná opatření u nás a ve světě.

Horník: Mně se zrovna u roušek v České televizi líbilo, že prakticky radila, jak je šít a nosit. Protože u jednorázových roušek je ze začátku asi třetina lidí nasazovala obráceně.

Neměli bychom s těmi rouškami být opatrnější? Pane Šámale, vy máte v televizi nějaké nařízení, že kdo se objeví na obrazovce, musí mít roušku? Někdy je to až legrační, když třeba naši zahraniční zpravodajové reportují s českou rouškou přes obličej a kolem nich po ulici chodí lidé s normálně odkrytými obličeji.

Šámal: U zahraničích zpravodajů necháváme rozhodnutí zcela na nich. Tak jim to bylo řečeno od samého začátku a jsou to velmi soudní lidé. Mají české roušky, protože jsme jim je dopravili – v zemích jejich působení nebyly k sehnání. A doporučoval bych jednu věc – nepovažujte za legrační chování lidí, v jejichž kůži nejste.

Bednář: Je fakt, že vidět orouškovaného zpravodaje ČT z Paříže, kde žádná povinnost nosit roušky není, to mě taky trklo a připadlo mi to až komické. Než jsem si uvědomil, že to je i projev solidarity s lidmi, kteří roušky nosit musejí, což jsou v České republice téměř všichni.

Motal: Já to ze začátku chápal jako druh osvěty, ale postupem času, kdy se roušky staly naprostým standardem – a z průzkumů vyplývá, že lidé s touto povinností souhlasí – tak Nova to vyřešila líp. Mají plexisklové štíty. Člověk si u toho sice připadá jako při sci-fi, ale není to tak strašidelné.

Z odborné veřejnosti, od lékařů, vědců se silně ozývá disentní názor vůči tomu řekněme prymulovskému. Ale než si to velké televize uvědomily, uběhla ta klíčová doba, ve které vznikala vládní politika, z níž teď vláda těžko hledá cestu ven.

Šámal: Neumím posoudit, který názor je ten správný. A i disentní názory v našem vysílání mají prostor.

Bednář: Disentní názory ze zdravotnické obce poslední dobou přibývají, to vidíme pouhým okem. Na druhou stranu si nedovedu představit, že by v té, jak říkáte, klíčové době, někdo přikázal ČT 24, aby zamlčovala názory disentní části zdravotníků.

Tak proč to dělala? V době, kdy se vyhlašovala vládní opatření, byl například obecně přijímán odhad WHO, že smrtnost u COVID-19 je 3,4 procenta. Mezitím se odhady smrtnosti dramaticky propadly, desetkrát, dvacetkrát. Nevšiml jsem si, že by to ČT uchopila jako téma, natož aby se podle toho chovala ve svém zpravodajství.

Motal: Myslím, že tady jste se dotkl podstaty. Mezi českými novináři ještě z minulosti převládá instinkt oddělovat informace od kontextu. Informace bez kontextu ale není zpráva. Ano, oddělit zpravodajství od komentářů je samozřejmě správné, jenže kontext a ucelenost zprávy jsou nutné. Ale jenom reportovat informace z tiskovek je taky málo. Neexistuje žádný holý fakt bez interpretace. A tady k tomu ještě přistupovalo, že v české společnosti vědec – například pan Prymula – je brán jako a priori objektivní člověk. Tomu české zpravodajství podléhá strašně. Já se pohybuji v akademické sféře, tedy mezi vědci, takže dennodenně vidím, jak ohromný je v každém vědeckém oboru rozptyl názoru. Jinak by to nebyla věda.

Šámal: Čeští novináři jsou ti, které do světa vypouštějí instituce, v jakých pracuje pan Motal. Možná by stálo za to, sestoupit ke kořenům. Obávám se rovněž, že kdyby se neustále o něčem debatovalo, neudělá se nic. A nic se neodvysílá.

Motal: Já svoje studenty k reflexi médií a vlastní práce vedu. My v Brně jsme ke kořenům sestoupili a otevřeli jsme úplně nové, revidované studium, inspirované kritikou z praxe i od studentů. Nezůstal kámen na kameni.

Je tu nějaké poučení pro příští pandemie?

Motal: Lepší by bylo připomínat, že nakonec rozhodují politici, to jsou ti, kdo nesou odpovědnost. Nežijeme v technokracii, novinář má bránit demokracii. Média místo toho lidem sugerovala: Jsou tu experti, vyřeší to za vás.

Horník: ČT měla dělat delší diskusní pořady, kam by pozvala experty i s jiným názorem, než jaký má krizový štáb. Jako se to dělá na ARD nebo v Bayerischer Rundfunku. Ale rozumím, proč se jí do toho nechtělo. Přece jen je mnoho těch, kdo by ji nejraději zprivatizovali. Rozumím, že nějakým způsobem musela jít na ruku vládě a poslancům. Já jsem se po 12. březnu taky nejdřív vyděsil, a kdo mě pak zase trochu uklidnil, byl až profesor Pavel Kolář. Ale tomu dal slovo Seznam. Že by Česká televize přišla a postavila do duelu Koláře proti Prymulovi? Ne. Prymulu si vymodlil premiér, všude ho nacpal, a v ten okamžik i v ČT skončila diskuse. Ještě než začala.

Šámal: To prostě není pravda. Pan Prymula mluvil za vládu, proč to tak bylo, nechávám stranou, ale ČT zvala množství dalších odborníků. Zpravodajství má přinášet informace. Agendu nastolovala vláda, a pokud něco dělala špatně, bylo na opozici, aby se ozvala. To samé platí o expertech. Těžko můžete po zpravodajství chtít, aby referovalo o někom, kdo zarytě mlčí.