Políbil tygra i jesetera, v závěsném kluzáku, převlečen za ptáka, naváděl nad Sibiří zmatené jeřáby na správný směr, takže desítky ruských žen musely být umístěny kvůli neodolatelné vášni na psychiatrii, v republice Tuva chodil v padesátistupňových mrazech do půl těla, takže po něm bylo právem pojmenováno nově vyšlechtěné mrazuvzdorné rajče.

Stojí ale možná také v pozadí několika vražd kritiků svého způsobu vládnutí (Anny Politkovské a Borise Němcova), je obviňován z toho, že přinejmenším věděl o otravě agenta Litviněnka a možná i o současné kauze Salisbury, kde se scénář opakuje s nervovým plynem. Stopy kágébácké (FSB) práce měly teroristické útoky na konci tisíciletí, které byly připsány Čečencům a vedly k rozpoutání druhé čečenské války, kterou si Putin, protože o něm je samozřejmě řeč, vydobyl pověst tvrdého muže, pověst, kterou už nepustil a se kterou bude ve své zemi vždy s přehledem vítězit. Protože Rusko je takové. Jak říká nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová: „Rus toho moc nechce, stačí mu, když se ho ostatní bojí.“

Můj oblíbený autor, americký politolog středoevropského původu, který se narodil se roku 1921 ve Vratislavi (tehdy Breslau), Walter Laqueur, jehož knihu o islámu v Evropě (Poslední dny Evropy…, 2010) jsem tu několikrát doporučoval, vydal v roce 2015 knihu Putin a putinismus. Rusko a perspektivy jeho soužití se Západem (česky Prostor, 2016), ve které se snaží popsat „fenomén Putin“ ve svém stylu, to je chladně, bez iluzí a přehánění. Dovolím si tu nabídnout krátké výpisky z četby.  

„Čemu vděčí Putin za svou bezprecedentní kariéru? Především nesmírně příznivé souhře okolností a obrovskému štěstí. Když se stal Putin ruským prezidentem (v květnu 2000), mělo Rusko zoufalé potíže. Stát ani ekonomika nefungovaly. Vše se rozpadalo, vládl chaos a životní úroveň klesala. Tři měsíce po nástupu se potopí ponorka Kursk, brzy následuje útok v Beslanu a v Dubrovce… Všeobecně vládne pocit, že Rusko potřebuje vládu silné ruky, vůdce, který obnoví autoritu státu, a že země by měla sledovat asertivnější nacionalistickou zahraniční politiku. A že ten pravý muž je Putin. (…)

A teď to štěstí: „Prvních deset let vlády stále rostla cena ropy. Za Jelcina stál barel 16 dolarů, v roce 2002 to bylo 22 dolarů, o dva roky později 50 a v roce 2008 a dalších pět let 91 dolarů. Prvních sedm let Putinovy vlády rostla ekonomika o sedm procent a v roce 2006 byl HDP dvojnásobný proti konci Jelcina. Rusko splatilo všechny své dluhy, objevila se nová střední třída, důchody se zdvojnásobily – z této prosperity měl prospěch skoro každý, což však lidé nepřičítali štěstí, ale chytrému a úspěšnému Putinovu vedení. Byl to jeden z nejpřekvapivějších případů štěstí v moderních dějinách.“ (…)

Co je putinismus? „Nalezení přesné definice se věnovalo velmi mnoho myšlenkové energie… snaha však nebyla příliš úspěšná. Putinismus je státní kapitalismus, liberální ekonomická politika, ale také mnoho státních zásahů – a pokud jde o důležité problémy, skoro úplné vměšování. Je to autokracie, ale to není v ruských dějinách nic nového, a navíc je mírněna neefektivností a korupcí. Existuje parlament, ale opoziční strany nejsou ve skutečné opozici. Existuje svobodný tisk, ale svoboda se omezuje na malé noviny a kritika nesmí zajít příliš daleko. Existuje ústava, ale ta není nejlepším průvodcem realitou současného Ruska: stalinská ústava z roku 1935 byla, jak známo, nejdemokratičtější na světě… Mnozí pozorovatelé jsou přesvědčeni, že v současnosti není v Rusku velká poptávka po nové ideologii. Pokud se lidé hádají, jde o finance – o jejich příjmy, jejich investice a zisk, o to, jak nejlépe prosadit své zájmy -, a ne o ideologické otázky nebo dialektický materialismus.“ (Přičemž 16 procent hlasů pro komunistického kandidáta naznačuje, že idea komunismu možná není úplně mrtva, i když pravděpodobně jde spíš o nostalgii po Sovětském svazu, která je trvale přítomná – poznámka jp).

„Nezájem o ideologii,“ píše Laqueur, „však neznamená, že se lidé, kteří zemi řídí, starají jen o své investice. Skutečnost, že se z nich stali miliardáři, jim nebrání, aby jednali jako vlastenci a toužili žít v mocné zemi, která hraje ve světové politice významnou roli. Obecně chtějí Rusové silnou státní moc a nechtějí chaos. Za Putina stát obnovil své tradiční funkce, znovu se chopil ovládání svých prostředků a stal se největší korporací odpovědnou za nastolování hry. Režim může být autokratický, ale potřebuje souhlas svých občanů. A ten má. Ze země se nestal fašistický stát, třebaže se tím směrem pohnula… Putinovi stále záleží, aby se udržovala demokratická fasáda.“ (…)    

„Nejdůležitější složkou nové ideologie je nacionalismus provázený protizápadním postojem. Přitom je to paradoxní: antiamerikanismus před koncem studené války v ruské společnosti nebyl nijak silný, naopak vládl obdiv k Západu, k jeho civilizační převaze i demokratickému systému. To se během posledních dvou tří desetiletí podstatně změnilo.“ Laqueur nabízí hypotézu, že tento nový fenomén souvisí s potřebou FSB – nástupnické organizace KGB – ospravedlnit svou existenci, rozpočet, politiku. Protože nebude-li Rusko chráněno před nebezpečnými, silnými a vychytralými nepřáteli, bude znovu zničeno. Proto je nezbytné udržovat tak obrovský a nákladný bezpečnostní aparát, který vede nová šlechta země.

„Jednou z ruských slabostí je osudová víra ve všemožné spiklenecké teorie a podivné ideje, jako je nový euroasianismus, nová geopolitika, výmysly a západofobie, provázené perzekučním bludem a přehnaným přesvědčením o historickém poslání. Takové neduhy nejsou nijak specificky ruské, ale v žádné západní zemi nedosahují takové legitimity ani se nepoužívají k ovlivnění politiky.

Docela nedávno, na konci studené války, převládala na Západě víra, že normálním stavem je demokracie a všechny ostatní formy vlády jsou politováníhodné úchylky od normy, které nebudou mít dlouhého trvání. Ukázalo se, že je to přehnaně optimistický předpoklad. Některé ruské (a jistě i neruské – jp) demokraty to rmoutí, ale realitu je nutné akceptovat. Události posledních dvou desetiletí ukázaly, že v Rusku budí mnohem větší obavy chaos než autoritativní vláda a diktatura. A dokud je polovina společnosti přesvědčena, že Stalin byl veliký a dobrý, nedá se nic jiného očekávat. To se může jednoho dne změnit, zatím nezbývá než doufat, že se situace nezhorší a nenastoupí horší forma vlád.“

Zda je toho zárukou Putin, není vůbec jisté. Jak píše už téměř stoletý Walter Laqueur: „Ruská trojka pádí jako dřív, vozka nešetří koně a lze jen doufat, že má obecnou představu, kam jede a jak se dostane k cíli, aniž by příliš ohrozil své pasažéry a zbytek lidstva.“