O víkendu obletěla svět fotografie ze summitu G 7, jež, zdálo se, symbolizovala napjatou atmosféru nejen schůzky, ale celého západního společenství. Levé polovině fotografie dominuje Angela Merkelová, která v mírném předklonu praží pohledem amerického prezidenta. Ten sedí naproti ní s neuctivě založenýma rukama. Jeho výraz někteří vnímali jako bezradný, jiní jako agresivně posměšný – v každém případě vypjatý.

Politickou pregnantnost snímku podtrhlo to, že šlo o snímek oficiálního fotografa Angely Merkelové, jejíž kancelář ho také zveřejnila.

Osud fotografie může posloužit za příklad jevu, pro který by mělo existovat nějaké německé slovo na způsob Schadenfreude: když předpokládáte, že si všichni myslí to, co vy, a ukáže se, že to není pravda. Mnoho komentujících na fotografii vidělo Trumpa zaskočeného tím, jak ostře se mu postavila „vůdkyně svobodného světa“ Merkelová. „Donalde, jakmile zase zatweetuješ něco hloupého, zabavíme ti telefon, capisto?“ projevil například svou tvořivost přední eurofanatik Guy Verhofstadt. Někdo jiný udělal ve photoshopu z Trumpa dítě v dětské židličce, které všude kolem rozházelo jídlo a obrátilo si talíř se špagetami na hlavu.

Jenomže nejde o to, zda opravdu objektiv zastihl Trumpa zaskočeného. Navíc, jak už to v těchto případech bývá, se posléze vynořila další fotografie zjevně pořízená téměř ve stejný okamžik, jež má atmosféru o poznání méně napjatou. Problematické je to, co na ní Trumpovi nepřátelé chtěli vidět. Věty, které vkládali Merkelové do úst, byly variací na téma „Už ti to řeknu jen jednou a nebudu to opakovat“. Jedním z těch, kdo vyjádřili esenci tohoto pohledu, byl klimatický vědec Michael Mann: „Učitel peskuje zlobivého žáka.“

Trumpovým fanouškům se ale fotografie líbila. To, že ostatní světoví vůdci jsou z Trumpa konsternovaní, jim nevadilo, naopak. Zejména když summit vedle mezinárodního obchodu řešil takové otázky jako „klimatická akce, násilí na ženách a sexuální/reprodukční práva“, což zpravodaj webu Buzzfeed souhrnně ztotožnil s „předivem, jež pojí Západ dohromady“. A když Trump zlobil i tak, že přišel pozdě na snídani věnovanou genderové rovnosti ve chvíli, kdy podle reportérky webu Politico kanadský premiér Trudeau mluvil o „intersekcionalitě“. Herec James Woods, který se vyprofiloval v posledních letech jako populární kritik liberálů a Trumpův fanoušek, fotografii sdílel s komentářem: „Tahle jedna fotografie stojí za celé čtyři roky, i kdyby nebyl znovuzvolen.“ Měl padesát tisíc lajků a čtrnáct tisíc sdílení. To by bylo slušné skóre i pro tweet prezidenta samého.

To nejvýmluvnější nedorozumění spočívá v něčem jiném. Když obyvatelé dnešních liberálních enkláv něco přirovnají ke vztahu učitelky a žáka, neumějí si představit, jak může někdo nebýt na straně učitelky. Dnešní instituce a místa, kde se tvoří normy, jsou čím dál tím víc obsazené lidmi, pro něž je základní paradigma škola. Život v jejich podání je donekonečna prodlužované studium. Vytvořili si internacionálu šprtů.

V posledních několika letech v západním světě podíl lidí s vysokoškolským vzděláním násobně stoupl. Dnes je tento trend už dost starý na to, aby si většina jeho absolventů neuvědomovala, jak historicky výjimečná ta situace je. Často ale nejde o skutečné vzdělání jako soubor znalostí a dovedností, ale adaptaci na pobyt ve vzdělávacích institucích jako životní styl. Určitým lidem tento pobyt vyhovuje a zapomínají, že tento prožitek není univerzální.

V roce 1937 George Orwell napsal v knize Cesta k Wigan Pier:

Byly doby, kdy jsem naříkal nad imaginárními obrázky čtrnáctiletých chlapců odváděných proti své vůli z vyučování a nucených vykonávat nějakou bídnou práci. Přišlo mi hrozné, že má na někoho ve čtrnácti letech dopadnout osudový úder „práce“. Dnes samozřejmě vím, že v tisíci chlapců z dělnické třídy nenajdete jediného, který by toužebně nevyhlížel den, kdy opustí školu. Chce dělat skutečnou práci, ne plýtvat časem na směšné nesmysly jako dějepis nebo zeměpis. Dělnické třídě se představa, že má člověk zůstat ve škole až téměř do dospělosti, zdá opovrženíhodná a nemužná. Velký osmnáctiletý kluk, který by měl nosit domů rodičům libru týdně, místo toho chodí do školy ve směšné uniformě, a dokonce dostává rákoskou, když neudělá úkoly! Jen si představte osmnáctiletého chlapce z dělnické rodiny, jak si nechává dát výprask rákoskou! Je už muž, a ne dítě. Když Ernest Pontifex, hrdina knihy Samuela Butlera Cesta všelikého těla, okusil trochu skutečného života, ohlédl se za svým středoškolským a univerzitním vzděláním a připadalo mu jako „nezdravá, oslabující prostopášnost“. Z pohledu dělnické třídy je na středostavovském životě dost nezdravého a oslabujícího.

Když dítě z nějaké rozvrácené země říká do kamery humanitárnímu filmaři, jak po ničem netouží víc než po chození do školy, jen úspěšně akulturovaný příslušník internacionály šprtů dokáže nevětřit podvod.

Škola je specifická situace. Od člověka se očekává chování podle určitých pravidel. Všechno je explicitní, definované. Žák ví, že když splní úkol podle zadání, bude pochválen. Zvládl test, řekl ta správná slova. Dociluje toho zpravidla pomocí verbálních a intelektuálních dovedností. Ty nejsou v populaci rovnoměrně distribuovány. Naopak jiné vlastnosti, jako třeba samostatnost, originalita, schopnost improvizace, schopnost prosadit se mezi sobě rovnými, fyzická zdatnost, umělecké nadání, jsou pro úspěch ve škole méně podstatné. Je jasné, kdo je autorita a kdo ji má poslouchat. Když je dobrý žák s něčím nespokojen, třeba když mu spolužáci činí příkoří, ví, jaká je definovaná cesta k nápravě: stížnost k autoritě a vyčkávání na řešení. V normálním světě to tak často nefunguje. Člověk musí víc počítat s nejistotou, sám zjistit a vyzkoušet, jaká fakticky platí pravidla a co na koho funguje. A že neexistuje žádný ekvivalent pro „To se řekne panu učiteli!“.

Někomu školní prostředí vyhovuje, někomu ne. Ale ti, kteří pak ovlivňují veřejnou diskusi, fungování úřadů, politickou komunikaci, se rekrutují převážně z řad těch, kterým školní prostředí vyhovuje. Jenže když podíl členů internacionály šprtů překročí určitou kritickou mez, začnou se mezi sebou bavit, jako by škola nikdy neskončila a jako by z toho všichni měli mít radost.

Jedině tak se může stát, že bruselští i domácí exponenti EU neustále používají školní metaforiku – být vzorný žák, plnit si domácí úkoly. Pojďme známkovat, jak si kdo vede! nadšeně vyhlašují, a neuvědomují si, že doby, kdy nikdo nemohl utéct ze třídy, jsou pryč. V médiích se prosazuje žánr znalostního testu, vlastně přímý návrat do školy. „Kdyby tohle napsal v testu v prváku na gymplu, dostal by pětku,“ může pak se zadostiučiněním konstatovat novinář o nějakém politikovi a o dalším dodat, že „propadl ze zeměpisu“. Ale nejen novinář. Například prezidentský kandidát Pavel Fischer udělil Zemanovi trojku z mravů. Touha po školním prostředí je někdy doslovná. „Volby jsou dobrý způsob, jak velkou část populace dostat zpátky do školy. Škoda, že jen na chvíli,“ zavtipkoval kdosi na Twitteru po prezidentských volbách.

Ve škole se získávají informace z učebnic. A protože šprtům to šlo a bavilo je to, předpokládají, že ostatní tuto možnost znovuobjeví stejně nadšeně. A že samotné upozornění na existenci učebnice bude mít patřičně zahanbující a nápravný účinek na adresáta (a ovšem i nevtíravé pochlubení se, že já jsem učebnici četl). Tak například při volbách na Slovensku kdosi vyrobil mem předěláním starého sovětského plakátu proti alkoholu, na němž sovětský človek gestem odmítá logo Kotlebovy strany se slovy: „NIE! Radšej knihu dejepisu!“ Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek zase ohlásil, že Miloši Zemanovi k inauguraci věnoval tři knihy: „Bible, Ústava a Kodex etikety. Prezident je náruživý čtenář, ale zdá se, že tyto tři knihy ho zatím jaksi míjely.“

Všechny mají ve skutečnosti jen signalizační roli. Přesvědčí jen přesvědčené. Kdyby opravdu měli projevit erudici hodnou své namyšlenosti, museli by něco vědět o tom, jak si lidé vytvářejí hodnotové a politické preference.

Často přitom ti, kteří ve veřejné diskusi předkládají argumenty z pozice vzdělanosti a ve vědeckém hávu, vykazují velmi chabé znalosti a jejich tvrzení jsou vyvratitelná jak zdravým rozumem, tak intelektuálně. Skoro by se dalo říct, že by ve slušné škole propadli. Platí například pro hojně sdílenou časovou osu evropských dějin, jež ukazuje, že po vzniku EU v Evropě přestaly být války. Jenže tam chybí NATO, jehož nanesení na osu by zdiskreditovalo oblíbený graf kauzálně i časově. Velké zalíbení komentátorů a politiků vzbudila statistika, že ročně zahyne v západních zemích víc lidí při autonehodách či uklouznutích ve vaně než při teroristických útocích. Má ukazovat, jak je strach z terorismu iracionální. Jenže nedokazuje. Což by skutečný expert vysvětlil pomocí odlišných vlastností různých statistických rozdělení. Laik to vyjádří prostým postřehem: auta ani vany se nesnaží se na nás domluvit. Jiný expert zase na grafu doložil, že není statistická korelace mezi počtem obětí teroristických útoků a procentem muslimských imigrantů v evropských zemích. Ignoroval ovšem, že podstatné by bylo započíst i útoky, jež se policii pokazilo překazit. Vynechal i celou východní Evropu, tedy země s nulovou muslimskou imigrací a nulovými oběťmi terorismu. Ty by mu s tou korelací asi zamíchaly. Další příklad je šíření grafu o tom, kolik se lidé v různých zemích domnívají, že mezi nimi žije procent muslimů, a jaká je realita. Že ta realita je všude nižší, bylo vykládáno jako důkaz ignorantství a paranoie plebsu. Nikdo nepřipustí jiný, mnohem věrohodnější výklad: že i to menší procento muslimů je víc, než je respondentům milé.

Z dnešních univerzit si absolventi často neodnášejí ani tak znalosti jako povědomí, jak správným vyjadřováním signalizovat, že mají ty správné názory. A protože sami přikládají zvýšený význam dovednostem, ve kterých mají oni sami převahu, tedy verbálním dovednostem, vzniká pak v méně verbálně cvičených občanech pocit, že jsou naháněni jakousi jazykovou policií. Laik nestačí držet krok s tím, jaké výrazy jsou právě teď společensky nepřijatelné. S kritickou sebereflexí to popsal americký liberální novinář Kevin Drum:

Mně osobně nedělá potíže vystříhat se nepřijatelného vyjadřování, protože a) jsem liberál, b) umím to se slovy a c) nemluvím, ale píšu, což mi dává čas dát si všechno do kupy. Ale i tak občas překročím neviditelnou čáru a schytám to. Ale snadno si umím představit, že někdo, kdo nemá mé výhody, může cítit, že nemůže vyjádřit nepopulární názor, aniž by se do toho beznadějně zamotal. (…) Hodně jsem to vypozoroval čtením akademických autorů, kteří jsou mistři toho, co je povolené vyjadřování. Tak například kdybyste něco označili za „černošské chování“, dostali byste po čuni. Řešení? Nazvěte to „chování stereotypně kódované jako černošské“. Vyřešíte tím spoustu věcí najednou. Je to ovšem taky formulace, jaká by nikdy žádného obyčejného člověka nenapadla. Takže doslova nemá žádný přijatelný způsob, jak původní myšlenku vyjádřit, a získává pak pocit, že je umlčován.

Tato jazykověpolicejní atmosféra, připouští Drum, měla svůj podíl na zvolení Donalda Trumpa.

Laik rovněž vnímá, jak agenda, kterou šprti nastolují, jakousi shodou náhod vytvoří příležitosti zase pro šprty. Co dnes podle nich v okamžiku ohrožení liberální demokracie naléhavě potřebujeme? Mediální výchovu. Fact-checking. Boj proti fake news. „1. Podívejte se na výsledky voleb 2. Vzpomeňte si, kolik času věnuje české školství výuce k občanství a demokracii 3. Teď se přestaňte divit,“ školil jeden český novinář v pěkně strukturovaném tweetu loni po parlamentních volbách. A kdo je kvalifikován k tomu, aby se těchto životně důležitých aktivit zhostil? Shodou okolností přesně ti lidé, kteří právě vysvětlili jejich životní důležitost.

Toto není plédování za nevzdělanost a oslavování „vysoké školy života“. Jen snaha o vybalancování toho, co se přehlíží. Skutečná vzdělanost je dnes často vytlačována pouhým signalizováním členství v kmeni šprtů. Přednosti vzdělání, zejména „okecávacích“ oborů, jsou přeceňovány, uznání jiných dovedností a osobnostních nastavení podceňováno. Manuální práce například může přinést mnohem větší uspokojení – rozhodně větší, než v práci zažívá průměrný dělník „symbolicko-analytických“ profesí. Ten mnohem častěji zakouší odcizující dilbertovský blázinec než skutečné tvořivé uplatnění svého vzdělání. Každý, kdo automaticky ztotožňuje vysokoškolské vzdělání s „komunikačními dovednostmi“, by měl srovnat verbální projev náhodně vybraného českého politika či úředníka s pamětmi Mejly Hlavsy, vzděláním řeznického učně.

Tragické jsou ovšem důsledky hegemonie šprtů ve světě politiky. Osud západního světa je dnes v rukou vrstvy, která není vzdělanější než její předchůdci, jen namyšlenější o to, že své společenské postavení považuje za meritokraticky zasloužené. Svůj podíl na diskreditaci liberalismu si nepřipouští. Jeho záchranu si představuje zajistit peskováním té nezvedené části třídy za pravopisné chyby a čekáním na pana učitele, který nepřijde.