Jak Angličany v Rusku nesnědl medvěd
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Probíhající fotbalové mistrovství světa v Rusku už přineslo nejedno překvapení. Mezi nejvíce postižené tímto jevem patří angličtí fanoušci. A nejde jen o to, že si jejich národní mužstvo vede neočekávaně dobře.
Reportér Sky News Enda Brady prohlásil, že se při své práci cítí bezpečněji než v Londýně. Stejného názoru byl i zpravodaj agentury Reuters Andrew Cawthorne. Sociální sítě se začaly prohýbat pod virálními příspěvky Angličanů, kteří byli v Rusku a… nestalo se jim nic. Naopak si pochvalovali atmosféru šampionátu, přátelské lidi, a dokonce úroveň služeb.
Kdo posledních pár měsíců sledoval britská média, nemůže být překvapen, že jsou ze všech národů udivení právě Angličané. Britský bulvár je specialistou v přehánění a šíření paniky. Čtenářům Rusko vybarvil v černých barvách jako zemi, v níž doslova na každém kroku číhá nepředvídatelné nebezpečí. Byli varováni před nenasytnými medvědy, opilými chuligány nebo sexy špionkami.
Zapojila se i média serióznější. Nosit anglický dres může být prý život ohrožující, protože místní vyhledávají rvačky se zápaďany. Hysterie dosáhla takového stupně, že se v souvislosti se šampionátem používaly výrazy jako „krvavá koupel“. Britská média prostě očekávání fanoušků zašlapala někam pod dno.
Odvážlivci pak nutně museli být udiveni, že se centra ruských velkoměst příliš neliší od těch, která znají z domu. Organizátorům se za mohutných bezpečnostních opatření podařilo vytvořit obraz Ruska jako bezpečné a funkční země. Ovšemže by stačilo vyjet pár kilometrů mimo udržované zóny, aby se Angličanům naskytl značně pochmurnější obraz ruské reality, na druhou stranu toto lze Rusům těžko vytýkat. Ani při šampionátech v Brazílii a JAR fanoušky nevodili do favel.
Fenomén Potěmkinových vesniček má v Rusku bohatou tradici a určitě jej nelze podceňovat, ale moskevský zpravodaj německého týdeníku Der Spiegel Christian Esch přináší ještě jiný pohled. Podle něj se minimálně v Moskvě situace za posledních deset let opravdu zlepšila, a to i bez přímé souvislosti s fotbalem.
Když se Esch v roce 2008 přistěhoval, bylo to postsovětské město se vším, co k tomu patří. Na billboardech blikaly reklamy na viagru, na chodnících parkovala ošuntělá auta, přechody pro chodce jako kdyby neexistovaly, bydlení bylo drahé, ale nestálo za nic.
Žádná hipsteřina, jen divoký kapitalismus. Moskva byla centrem odporu proti Putinovi, v letech 2011 a 2012 se tady konaly masové demonstrace. V té době Kreml vyměnil dlouholetého primátora Jurije Lužkova za loajálnějšího Sergeje Sobjanina. Demokracie? Ne. Ale město se s ním začalo rozvíjet.
Nejdřív proměnou Gorkého parku, z něhož až dosud dýchal ruský kýč a postkomunistická šeď. Pod vedením Sobjanina park přebudovali, od té doby je kultivovaný a evropský, pravidelně se tam uklízí a vstup je zdarma. Moskvané bez rozdílu věku byli nadšení. Postupně se začala měnit tvář města, chodníky se rozšiřovaly, zmizely z nich prodejní stánky a boudy, nasázely se stromy, postavila se parkoviště, doprava dostala systém.
Po náměstí Triumfalnaja dříve pochodovali demonstranti proti Putinovi, pak bylo uzavřené kvůli stavebním pracím, dnes tu nejsou žádná auta, nahradily je houpací sítě a moskevská mládež sem chodí relaxovat. „Svobodu vám dát nemůžeme, ale můžete mít pěkné a moderní město. Úřady pro občany, cyklistické stezky a open-air festivaly,“ shrnuje poselství Putinovy vlády Esch.
Nedemonstrovat, houpat se. To je chytré, chléb a hry pro 21. století. Většina lidí si chce dobře žít, a když se mají dobře nebo alespoň lépe, nezajímají se o politiku. Mediální vrstva se v řadě západních zemí změnila z informační na kazatelskou. V obavách o myšlení svých čtenářů nálepkuje a nesnaží se dostat k podstatě. Než přiznat zlořádům nějaké úspěchy, a objasnit tak příčiny jejich vzestupu, pokouší se je utlouct vyprázdněnými hesly a zveličováním, třebaže negativních jevů.
Když pak dojde ke srážce mediálního konzumenta s realitou, která není tak hrozná, jak mu bylo líčeno, dostaví se opak zamýšleného – jestliže nám říkali, jak je Moskva nebezpečná, a ona je vlastně docela v pohodě, proč máme věřit, že Putin je nějaký strašlivý diktátor, a ne prima chlapík, který myslí na svoje lidi? Tak vznikají alternativní pravdy, média, realita. Konspirační blouznění je pokusem racionalizovat rozpory.
Některé případy jsou až exemplární. Britská sázková společnost Paddy Power se rozhodla za každý gól ruské reprezentace věnovat deset tisíc liber LGBT organizacím. Prvních pět branek přitom Rusové vsítili Saúdské Arábii, která homosexualitu trestá smrtí. Příští mistrovství se má konat v Kataru, tam sexuální menšiny pronásledují srovnatelně se Saúdy, tak uvidíme, zda se Paddy Power znovu plácnou přes šrajtofli. Můj odhad je, že po tamních homosexuálech ani nevzdechnou.