Román pro éru #MeToo?

Jak muži poznali, co je to pořádný šok

Román pro éru #MeToo?
Jak muži poznali, co je to pořádný šok

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

K nejdiskutovanějším letošním událostem na Západě patřil vznik kampaně #MeToo, která měla původně poukázat na časté sexuální obtěžování v americkém filmovém průmyslu. Dá se ale chápat i jako projev daleko širšího procesu, snahy nějak nově upravit, nebo dokonce předefinovat vztahy mezi muži a ženami, způsob komunikace mezi nimi. A dosáhnout toho prostředky fakticky mocenskými. Snaha upozornit na situaci konkrétních obětí se tak v současné atmosféře potkává s úsilím o proměnu tradičních konceptů, jako jsou presumpce neviny nebo svoboda slova, roli v tom hraje i "internetová spravedlnost" provozovaná kampaňovitě na sociálních sítích. V anglosaských médiích se zažil termín #MeToo era a ta potřebuje také díla, která by nějak vyjadřovala jejího ducha i rozpory.

"Muži se bojí, že se jim ženy budou smát. Ženy se bojí, že je muži zabijí." - Foto: Profimedia.cz

Jako právě takové dílo přivítala britská a americká kritika román Napětí (The Power) britské spisovatelky Naomi Aldermanové, česky nedávno vyšel v nakladatelství Argo. Dá se zařadit do subžánru feministické dystopie, jehož nejslavnějším příkladem je Příběh služebnice Margaret Atwoodové (1985), jehož televizní seriálová adaptace je teď s úspěchem uváděna na HBO. Atwoodová je také velkou stoupenkyní Napětí, jeho autorka s ní prý román konzultovala. A Napětí jistě je v něčem feministický román, jeho autorka se také k feminismu hlásí. Zároveň to není nějaký bojovný manifest, který by jasně rýsoval linie mezi pokrokovým dobrem a tradicionalistickým zlem. Aldermanové dílo není nějaká velká literatura, je to ale docela nejednoznačná a chytrá i zábavná kniha. Jestli by pro časy #MeToo mělo být charakteristické právě takové psaní, nejsme na tom ještě tak zle, jak to někdy vypadá. 

V souvislosti s Napětím se často zmiňuje Atwoodové připisovaná citace: "Muži se bojí, že se jim ženy budou smát. Ženy se bojí, že je muži zabijí." Má vyjadřovat nerovnost pohlaví na nějaké primární úrovni fyzické převahy jednoho pohlaví nad druhým. A v Napětí Aldermanová spekuluje právě o světě, kde se tenhle nepoměr síly změní, kdy jsou to muži, kteří najednou mají důvod spojovat si s přítomností žen pocit ohrožení, nebo dokonce strach o život. A na téhle moci ublížit je v očích Naomi Aldermanové založen řád světa, moc mužů nad ženami je založená na jejich fyzické síle, právě tahle moc drží svět pohromadě.

 

Děj je založen na fantaskní premise. Někdy v blízké budoucnosti se těla mladých žen začnou měnit, blízko klíční kosti se u nich vyvíjí orgán zvaný "klubko", díky němu mohou zasazovat jiným lidem velice bolestivé a paralyzující, posléze i smrtící elektrické šoky (asi jako električtí úhoři). Ta schopnost se objevuje postupně, ženy se s ní rodí, mladší ji dokážou předat starším. Samozřejmě to zásadním způsobem mění svět, padají režimy, dochází k válkám mezi stoupenkyněmi nové ženské moci a mužskými skupinami usilujícími o udržení starých privilegií, zásadním způsobem se proměňují tradiční náboženství. Proměňuje se také všední život, muži ztrácejí dřívější jistotu, bojí se vycházet ven a podobně. Aldermanová s chutí vykresluje situace, v nichž jsou najednou pánové v podobném postavení, v jakém dřív bývaly ženy seriózní moderátorka zpravodajského programu má vedle sebe o několik let mladšího "zajíčka", jehož úkolem je občas se zachichotat, dát najevo, že složité a vážné věci nejsou pro něj. "Já umím hlavně pouštět draky." Vzniká jakýsi mužský underground, v něčem podobný současné "alt right" a vůbec konspirační scéně, pánové s agresivním slovníkem si předávají zprávy o dalekosáhlých spiknutích a chystané genocidě, hodně z nich je jistě vycucaných z prstu, na některých ale třeba něco bude... Dějí se ale také ještě o dost horší věci, svět se šine na hranu skutečně vážného konfliktu, proměny, která může být drastická, možná až apokalyptická.

Aldermanová ji popisuje pohledem několika hrdinů: Allie, mladé míšenky z amerického jihu, která uprchne od pěstounů a postupem doby se z ní stane celosvětově uznávaná duchovní vůdkyně. Roxy je dcera mocného britského gangstera, schopnost v sobě objeví, když je svědkyní vraždy své matky. Další hrdinkou je Margot, ambiciózní starostka amerického města, která chce v guvernérských volbách porazit namyšleného mužského kandidáta a třeba to jednou dotáhnout i někam dál. Nigerijský mladík Tunde jednou náhodou natočí na video jeden z prvních záznamů užití nové ženské síly, propracuje se až k postavení hvězdy světových médií, vyhledávaný reportér za pochodu zaznamenává proměnu světa, postupně se v něm ale začínají ozývat pochybnosti o tom, jestli je ta změna skutečně k lepšímu. První polovina Napětí může na čtenářstvo sympatizující s feminismem působit spíš jako utopie než jako dystopie, nebo jako barvitá pomstychtivá fantazie. Muži konečně ochutnávají vlastní medicínu, poznávají, jaké to je, být ten druhý a slabší. Dostávají se do analogických situací jako dřív ženy. Pánské stoupence starých pořádků také Aldermanová nepopisuje s žádnou velkou sympatií, nesympatických mužských postav je v Napětí docela dost. V druhé části knihy se ale ledacos zvrtává i na té ženské straně, ukazuje se, že když jde o útlak a krutost, mohou být ženy stejně "výkonné" jako muži, možná i horší. Protože moc (the power) je ve světě podle Aldermanové neměnná, bez ohledu na to, kdo ji zrovna vykonává, a její užití vede vždycky ke stejným důsledkům. Čas od času si utlačovatelé s utlačovanými mohou prohodit role, ale principy zůstávají stejné. Autorka to popisuje ve svižném textu (v českém překladu ovšem místy drhne), často se střídající perspektivy dohromady skládají rozsáhlou fresku měnícího se světa, místem klíčovým pro jeho budoucnost se stane  ze všech zemí na světě rozdělená Moldávie. Navzdory globálnímu měřítku z textu vystupují výrazné postavy, v paměti utkví třeba moldavská diktátorka Taťána Moskalevová. Aldermanová je navíc schopna dosti sugestivního popisu, způsob, jímž zachycuje kruté a sexualizované násilí na mužích, zvlášť pánští čtenáři nezapomenou.

Jako spekulativní fikce je Napětí dobrá próza, jistě se v ní čtenář nedočká hlubokého psychologického ponoru, vrcholného literárního stylu, kontaktu s hlubší a třeba těžko vyjádřitelnou pravdou a podobně. Na to, oč autorka usiluje, ale její prozaický styl stačí, čtenář s její knihou může prožít pár docela zaujatých večerů nebo mu Napětí pomůže přežít únavný let do nějaké vzdálenější končiny. I kdyby se jeden třeba ztotožnil se základní autorčinou tezí, podle níž neexistuje ženská moc a mužská moc, ale jenom jedna korumpující moc, tak by si dokázal představit, že v praktických způsobech uplatňování té moci budou mezi muži a ženami nějaké rozdíly. Režimy Velkého bratra z Orwellova 1984 a Velké sestry z Keseyho Přeletu byly jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, v čemsi se ale také lišily.   

Reakce zvlášť feministické kritiky na Napětí je v něčem rozporná, kniha je sice univerzálně přijímaná a vynášená, často v souvislosti s ní padá výraz "instant classic". Zároveň jako kdyby bylo obtížné ji zařadit. Je to skutečně dystopie, tedy vize nějakého budoucího zotročujícího systému? Některé feministické kritičky (například Claire Fallonová z The Huffington Post) v knize nacházejí spíš utopické rysy, vzrušující a inspirující obraz světa, v němž se ženy konečně dostanou k moci. A pokud se v ní děje něco strašného, je to především důsledkem lpění dříve privilegovaných na svých překonaných privilegiích. Jiné autorky v próze Aldermanové vidí především kritiku patriarchátu, jejž spisovatelka jen zrcadlově převrátila a právě tím mu účinně "nastavila zrcadlo". Pro další je Napětí chmurným konstatováním nemožnosti dosažení rovnosti mužů a žen, protože na to, aby si ji ženy vydobyly, by musely zčistajasna získat nějakou superschopnost.

Napětí Naomi Aldermanové ale může být "knihou pro éru #MeToo" ne proto, že ukazuje nekompromisní ženskou vzpouru, ale díky svému ústřednímu tématu neměnné a korumpující povaze moci. Protože moc jako kdyby byla mezi některými aktivisty a pokrokáři vnímána jako cíl žádoucí a nutný, nástroj, jímž bude konečně prosazeno vyšší dobro a všichni díky tomu budou šťastnější. Moc v dobrých rukou je podle nich z principu dobrá, a nemusí proto být ani příliš kontrolovaná, omezovaná pravidly a "zastaralými" právními koncepty typu presumpce neviny, stačí, když bude vycházet z toho správného pocitu, vyjádří ho a mocenským způsobem zajistí jeho nadvládu. Stoupence takového vidění moci může Aldermanové próza trochu zchladit, budou-li schopni tuhle dimenzi Napětí vnímat, o čemž lze ovšem úspěšně pochybovat. Nakonec i ta Margaret Atwoodová, mentorka autorky Napětí, to letos od zapálenějších feministek pěkně schytala, když si dovolila zastat se kolegy spisovatele obviňovaného bez důkazů ze sexuálního obtěžování. Symptomatické.            

 

4. října 2018