Britská demokracie je na první pohled divná. Vždyť nemají ani psanou ústavu. Hlavou státu je osoba, která se do funkce dostala jen díky tomu, že se narodila v určité rodině, a podle pravidel nástupnictví, jaká se neuplatňují v žádné známé sféře veřejného života. Součástí instituce monarchie jsou funkce s bizarními tituly jako královský maštalíř anebo princ waleský či vévoda z Edinburghu, přičemž dotyčné osoby nic nepojí s Walesem nebo s Edinburghem.

Proč tedy řada republik včetně naší vytváří ústavní funkci, jež se té královské podobá? Její nositel nemá velkou reálnou moc, jeho role vystupuje do popředí o státních svátcích, žije si na republikánské poměry ve značném luxusu, po skončení funkčního období dostává apanáž a tak dále.

Jen je musíme nějak volit. Jak to vypadá, když se nevolí? „Dnes odpoledne na Balmoralu poklidně zemřela královna,“ oznámila královská rodina 8. září na Twitteru. „Král a královna manželka zůstanou dnes večer na Balmoralu a zítra se vrátí do Londýna.“ Takhle jednoduché to je. Věděli, kdo je král, ještě dřív, než věděli, jak se bude jmenovat. Nemusejí to vymýšlet. My jsme si vymysleli, že bude prezidenta volit parlament, a nelíbilo se nám to, pak jsme vymysleli, že ho budeme volit přímo, a zase se nám to nelíbí.

Ve vyspělejších demokraciích ho volí s menšími kontroverzemi. Ale i jim se pak stane, že musí číst titulky jako „V Putinovi jsem se mýlil, říká zkroušený německý prezident“. Královně se to stát nemůže, protože neřídila politiku vlády vůči Rusku jako Steinmeier, a co si myslela o Putinovi, nikdo neví.

Ve skutečnosti nemůže ani pro racionálního člověka být obstojné fungování konstituční monarchie nepochopitelné, pokud odloží intelektuální pýchu. Že systémy, které se organicky vyvinou, často fungují lépe než systémy zkonstruované, není neznámé. Bývalý britský (labouristický) premiér Clement Attlee napsal v roce 1952 – v roce, kdy Alžběta nastoupila na trůn: „Monarchie k sobě poutá sentimentální loajalitu, již by jinak k sobě mohl přitáhnout vůdce nějaké politické frakce. Díky tomu je v konstituční monarchii menší nebezpečí, že se lidé nechají strhnout nějakým Hitlerem, Mussolinim anebo i de Gaullem.“ Vlastně tak zopakoval myšlenku, kterou dřív vyslovil (katolický) spisovatel C. S. Lewis: „Když lidem zakážete uctívat krále, budou uctívat milionáře, sportovce nebo filmové hvězdy, třeba i známé prostitutky a gangstery. Protože duchovní přirozenost si stejně jako tělesná přirozenost žádá výživu. Odepřete jí jídlo, a začne se krmit jedem.“ Kouzlo a funkce monarchie je v tom, že tuto potřebu uctívat a respektovat autoritu oddělí od praktické politiky, z nezbytí stranické a potenciálně destruktivní.

Monarchie je pro lidi jednak symbol jednoty, jaký jim ani ten nejnadstraničtější prezident zpravidla nedává, a jednak kontinuity. Když Boris Johnson, bezpochyby nejnadanější rétor své generace, vydal prohlášení k úmrtí královny, člověk si ani nevšiml, že je vlastně víc o pocitech „nás“, Britů, než o královně samé. Psal o „hlubokém a osobním pocitu ztráty, možná intenzivnějším, než jsme očekávali“. Psal, že „se zdála být tak mimo čas a úžasná, že se obávám, že jsme začali jako děti věřit, že bude žít dál a dál“. A psal o tom, že „je jen přirozené, že teprve když čelíme skutečnosti ztráty, tak si naplno uvědomíme, co odešlo“. To nebyla narcistická snaha upoutat pozornost k sobě. Bylo to vystižení velikosti královny nepřímo, formou svědectví o bezděčné, nepotlačitelné reakci, jakou v Britech budila.

Nebylo to výjimečné. Jeden britský komentátor zmiňuje šestiletou holčičku z příbuzenstva, jíž letos zemřela prateta, a po smrti královny holčička řekla, že „letos zemřeli už dva lidé, které jsme dobře znali“.

Částečně to bylo dílem pouhého trvání jejího panování, tak neodmyslitelného, že někdo mohl po její smrti vtipkovat, že woke revoluce zašla tak daleko, že „teď udělají královnou muže“. Ale také to bylo dílem její výjimečnosti. A ta spočívala v tom, jak dokázala vzbuzovat pocit hlubokého pouta právě tím, že o jejích názorech vlastně nikdo nic nevěděl. Ne že by neuměla působivě promluvit. Její projev na počátku koronavirové pandemie – ten, který končil slovy „Těšme se tím, že toho sice možná budeme muset vydržet ještě víc, ale zase se vrátí lepší dny. Zase budeme se svými přáteli. Zase budeme se svými rodinami. Zase se potkáme.“ – má v angličtině vrcholnou poetickou kvalitu. Ale v zásadě její „práce“ spočívala mnohem víc v gestu, v rituálu, v tom, co a jak dělala. Od cest na summity Commonwealthu po návštěvy školek a nádraží. Všude dokázala s maximální úsporností ukázat takt a pochopení pro situaci. V tom, jakou formu dávala činnostem, o nichž všichni věděli, že si je nevybírá a nerozhoduje o nich. Hlavně z toho čerpali lidé to přesvědčení, že byla ztělesněním služby veřejnosti.

O tom, jak Britové chápou královnu, máme svědectví v podobě filmu Královna z roku 2006. Je podivuhodný v tom, že tvůrci tu vzdávají poctu instituci, již mají umělecké kruhy tendenci považovat za reakční. A podivuhodný i v tom, že je to fikce, která se blíží dokumentárnímu filmu o královně asi nejvíc, jak je možné – scenárista filmu Peter Morgan před několika lety v Praze na otázku, jaké měl ohlasy z Buckinghamského paláce, odpověděl, že „mi vytkli množství drobných chyb, ale že zároveň připustili, že všechno bylo správně“.

To, co jsme zde citovali z Attleeho a Lewise, film vystihuje vlastně už v první scéně. Je den voleb v roce 1997 a královna se svěřuje malíři, který maluje její portrét, že je jí líto, že nemůže volit. Že nikdy nezažije „tu radost z toho, že může někomu stranit“. Film nás uvádí za oponu rozhodování v největší krizi monarchie v živé paměti, jíž byla smrt princezny Diany. Ta představovala vpád toho, čemu se v Americe říká terapeutická kultura, do královské rodiny. Měla neodolatelnou potřebu se svěřovat, hlavně s tím, jak se cítí jako oběť. Nescházel jí cit pro bezvýznamné lidi, ale pohybovala se v extrémech – buď mezi sirotky v Africe a lidmi trpícími AIDS, anebo mezi hollywoodskými hvězdami a milionáři.

Když zemřela, národ, jenž právě zvolil Tonyho Blaira slibujícího „modernizaci“, chtěl po královské rodině výraz emocí, na jaký si zvykl od Diany. Boris Johnson, který byl tehdy novinář, napsal: „Žijeme v době, kdy je feminismus faktem, kdy vystavování emocí na odiv vyhrává hlasy.“ Ale Diana už nebyla členkou královské rodiny, před rokem se s Charlesem rozvedli, a pro rodinu byl Dianin pohřeb soukromá záležitost. Ne tak pro veřejnost. Symbolicky se to koncentrovalo do požadavku, aby na Buckinghamském paláci vlála vlajka na půli žerdi. Jenže to byla královská standarta, která buď vlála, když tam královna pobývala, anebo nevlála, když tam královna nebyla. Ale nikdy se nevytahovala na půl žerdi. Královská rodina nechtěla měnit pravidlo s jasným smyslem kvůli něčemu, co veřejnost asi pochytila z hollywoodských filmů. „Příště budou chtít, aby ses přejmenovala na Hildu a já na Hectora,“ rozčiluje se královnin manžel princ Filip.

I Alžběta to tak chápala. Jak se v závěru filmu svěřuje Tonymu Blairovi: „Své pocity si raději nechávám pro sebe. A hloupě jsem se domnívala, že to je to, co lidé chtějí od své královny. Nedělat cavyky, nevystavovat pocity na odiv. Nejdřív povinnost, pak já. Tak jsem byla vychovaná. To je to jediné, co jsem znala.“ Královna nakonec kapituluje a svolí k uspořádání státního pohřbu s její účastí, po boku „hvězd z televizních seriálů a homosexuálů“, jak předvídal princ Filip. Když ji z Downing Street doručí změnu v jejím chystaném televizním projevu a ptají se jí, zda je ochotná ta slova říct, opáčí: „Mám snad na vybranou?“ To je vzácný okamžik, kdy přizná skutečnou povahu svého postavení, jež je jinak skryto v rituálu.

Ke změně názoru ji přiměje, když ji Tony Blair informuje, že na druhý den vyjde průzkum, podle něhož si 70 procent veřejnosti myslí, že královna poškozuje monarchii, a čtvrtina by ji zrušila. V závěru filmu to Blairovi připomíná: „Říkal jste, že jeden ze čtyř se mě chce zbavit.“ „Asi na půl hodiny,“ opáčí Blair, „a pak jste přijela do Londýna a všechno to zmizelo.“

Alžběta tak uskutečnila jednu z modifikací monarchie, jež naplňují slavný citát z románu Gepard „Aby všechno zůstalo při starém, musí se všechno změnit“. A ironií je, že když členové královské rodiny soudili, že „ta hysterie se svíčkami se přežene za dva dny“, nebyli tak daleko od pravdy. V roce 2018 přivedl princ Harry do královské rodiny Meghan Markleovou, americkou herečku, jež se ukázala být Dianou na steroidech a bez jejího šarmu. Mladí manželé se vyvázali z povinností členů královské rodiny, jezdí po světě a poučují o tom, jak nehodlají mít víc dětí, aby nepoškozovali planetu. Markleová přinesla manýry, jež pochytila v americké woke revoluci – například obvinila královskou rodinu, že o jejím dítěti mluvili jako o „negrovi“ (Markleová je poloviční černoška), plně si vědoma, že její obvinění je neověřitelné a nevyvratitelné. Povinnosti člena královské rodiny vyměnila za právo mít vlastní podcast. Dostane za něj od Spotify 18 milionů dolarů.

Na útraty britských daňových poplatníků si tedy nežije, ale kupodivu ji za to veřejnost nemiluje. Podle květnového průzkumu vnímala Harryho pozitivně jen třetina veřejnosti, zatímco tradičněji vystupující princ William byl druhý za královnou a jeho manželka hned za ním.

„Ten obtížně vysvětlitelný smutek, který dnes popisuji, souvisí s tím, jak nesmírně vzácná je dnes ta míra sebeomezení, jakou královna uplatňovala,“ vystihl to komentátor Andrew Sullivan. „Narcismus je všude… Myšlenka, že jsme především lidské bytosti s povinnostmi vůči druhým, jež od nás budou vyžadovat potlačení našich potřeb a pocitů, působí archaicky. Alžběta ji udržovala naživu jednoduše svým příkladem.“