Vystoupení ministra zdravotnictví Vlastimila Válka (TOP 09) rozbouřilo po letech debatu o nadstandardu ve zdravotnictví. Zatímco jedni v tom vidí cestu, jak dostat do podfinancované sféry miliardy navíc, další se obávají úpadku péče pro „chudé“ na úkor komfortu bohatších. Podle odborníků na zdravotnické právo je to však jen otázka dobře nastavené legislativy. A u té se musí teprve začít. Zatím totiž ze zákona není ani jasné, co by měl být standard. A tak si pod možným nadstandardem každý představuje něco jiného.

Z bouřlivé diskuze na sociálních sítích je patrný zmatek ohledně toho, jak by nadstandard měl vůbec vypadat. Zatímco někteří si pod ním představují komfortnější ubytování v nemocnicích, které už se přitom dávno legálně poskytuje, další v tom vidí poskytování kvalitní péče jen bohatým. V některých případech přitom už nadstandardy fungují nejen v zahraničí, ale i v Česku.

Základním problémem při představách, jak by se zdravotnictví mohlo změnit, je chybějící zákonná definice, co je vůbec standard. A tedy i co je nadstandard „Pro fungování celého systému bude nezbytné takové definice formulovat. V ideálním případě by mělo být po přečtení zákona jasné, na jakou úhradu a jakou péči má pacient nárok, co je onen standard, a pak už je relativně jednoduché nastavit pravidla za jakou péči a za jakých okolností si může připlatit v rámci tzv. nadstandardu,“ uvedl pro deník Echo24 advokát Martin Dymáček z advokátní kanceláře M2A Partners a člen Poradní unie pro legislativu ve zdravotnictví (PULZ).

Podle Martina Dymáčka si pod nadstandardem lze konkrétně představit péči, která přináší větší pohodlí a komfort, produkty nad rámec v současnosti poskytované péče, které však pacient s ohledem na své onemocnění nepotřebuje, jen je sám považuje za přínos. Například jde tedy o použití odlehčených materiálů, jako jsou odlehčené sádry, případně multifokální nitrooční čočky u léčby šedého zákalu, které dokáží vykompenzovat zrakové vady a pacient tak nemusí nosit brýle. „U těchto produktů myslím nikdo moc nepochybuje o tom, že je správné, aby si za ně pacient mohl připlácet,“ dodal Martin Dymáček.

Podobné příklady nadstandardu pamatuje české zdravotnictví z roku 2012, kdy změnu prosadil tehdejší ministr zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09). Za první rok, kdy na seznamu nadstandardů bylo osmnáct položek, za něj pacienti utratili přes 40 milionů korun, zejména právě za kontaktní čočky či lehké sádry. Než úpravu zrušil kvůli způsobu provedení ve vyhlášce Ústavní soud, umožňovala rozdělení péče na „základní“ a „ekonomicky náročnější“. Pojišťovny hradily levnější variantu, rozdíl v nákladech platil pacient. Do budoucna se uvažovalo k zařazení například i operace kolen s využitím počítače či některých gynekologických a urologických zákroků či lepších náhradách kloubů.

Podle odborníka na zdravotnické právo Ondřeje Dostála je nutné rozlišovat už nyní dávno povolené skutečnosti od možného nadstandardu. Jak připlácení za hotelové služby, jako je pokoj pro jednoho, či placení za služby nehrazené ze zdravotního pojištění, jako jsou běžné v části stomatologie, či péče v klinikách, které nemají smlouvy s pojišťovnou, jsou věci, které už dávno fungují. „Pak je tam velice hraniční otázka připlácení za nehrazený materiál, který chci čerpat v rámci hrazené operace. Typicky chci uhradit operační výkon, který splňuje podmínky zákona, ale chci si koupit vlastní kyčel, implantát nebo cokoliv. To zákon umožňuje a umožňoval vždycky, je na to verdikt Nejvyššího správního soudu, ale bohužel to úhradové mechanismy úplně nefavorizují, takže se to v praxi moc neděje,“ řekl deníku Echo24 Ondřej Dostál.

Pokud by však ministerstvo mířilo směrem, že by se nepřiplácelo za výkony, léky či materiál, ale za způsoby čerpání péče, nastávaly by podle Dostála ještě další úskalí. „To je cesta, kterou se možná snaží vydávat ministerstvo nebo jeho poradní komise, kdy říkají: vy máte všichni právo na bezplatnou péči, ale když ji chcete dostat dřív, než naprší a uschne, musíte za ni zaplatit. Nebo: vy máte právo zvolit si poskytovatele zdravotních služeb, ale když budete chtít ke specialistovi bez doporučení praktika, musíte si za to zaplatit. A každý z těchto nápadů se musí hodnotit separátně a tím prubířským kamenem z hlediska ústavního práva je, jestli i když si nepřiplatím, i nadále budu mít ten přístup ke zdravotním službám, které potřebuji, mít, nebo o ně přijdu,“ dodal Ondřej Dostál.

Jde tedy například o to, že pokud by se zpoplatnila možnost navštívit specialistu bez doporučení praktika, musí zároveň platit, že je pro každého péče praktického lékaře skutečně bez problémů dostupná. Tedy, že pro neplatící není problém najít si praktika, který má kapacitu, čas a je ochotný případné doporučení předepsat. „Pokud by tohle nebylo splněno, de facto pro celé regiony, kde praktici chybí, by to znamenalo, že se cesta ke specialistovi v podstatě zavře každému, kdo si ji nezaplatí,“ dodal Ondřej Dostál. Podobně je to pak podle něj například s myšlenkou na možné připlácení za bližší termíny, kdy je z medicínského hlediska nutné přistoupit individuálně k zákrokům v určitém čase, aby nedošlo k poškození zdraví pacientů. V opačném případě by to pro ně opět znamenalo nutnost platit.

Oba odborníci se shodují, že správně nastavená legislativa dokáže zabránit tomu, aby došlo k úpadku kvality zdravotní péče pro „neplatící“. Debata může však probíhat až ve chvíli, kdy politici konkrétně vymezí, co bude náležet do balíku „neplacené“ péče. „Základní hranice standardní péče, která je pojišťovnami hrazena, musí být definována na takové úrovni, aby byla pro pacienta naprosto dostatečná z hlediska léčby jeho onemocnění či postižení. Správně nastavená právní úprava nesmí umožnit, že by pacient se zlomeninou dolní končetiny byl ošetřen později než jiný pacient jen proto, že nemá nadstandard, popřípadě že by lékař použil metody léčby, které neodpovídají stávajícím poznatkům lékařské vědy,“ uvedl Martin Dymáček. „Poskytovatel, který by poskytl péči nekvalitně, za ní nemůže dostat zaplaceno a ještě mu hrozí žaloba nebo trestní oznámení,“ dodal Ondřej Dostál.

Nadstandard už přitom ve své podstatě funguje v Česku i v zahraničí. Jde například o stanovení úhrad za léky, které musí v některých případech pacienti doplácet, případně stanovená výše úhrady, na kterou má pacient nárok u zdravotnických či stomatologických prostředků. „Například u podpažních berlí zákon přímo uvádí, že pojišťovna uhradí maximálně 400 Kč za pár, a že další pár pojišťovna uhradí nejdříve za dva roky. Pokud si pacient pořídí berle za 1000 Kč, budete si rozdíl oproti úhradě hradit sám. Lze tedy konstatovat, že se jedná o určitý mechanismus nadstandardů a že daná úprava není neústavní a testem ústavnosti by prošla,“ uvedl Martin Dymáček.

Pokud se legislativa nastaví správně a s respektováním odborných doporučení, může podle odborníků jak garantovat současnou úroveň péče, tak posílit finanční situaci ve zdravotnictví, modernizaci i zkvalitnění celkové péče. „Rozhodnutí o tom, co bude standardem a co nadstandardem, je ale samozřejmě víceoborová diskuse, především medicínská, ekonomická a také etická. Právo by v tomto případě mělo být správně použitým nástrojem a jen jakousi poslední brzdou ostatních oborů,“ dodal Martin Dymáček.