Před deseti lety byla na dolním Manhattanu otevřena realizace, jejíž zrod sledoval celý svět. Přes počáteční odpor přinesl návrh neznámého mladého architekta mimořádně silný výsledek s kontemplativní atmosférou, která dolehne na každého příchozího.

O krok napřed

V mnoha ohledech neměla tato soutěž obdoby. O výstavbě památníku, který by uctil všechny oběti teroristických útoků z 11. září 2001, se začalo intenzivně diskutovat krátce už brzy po těchto tragických událostech. Velká mezinárodní soutěž hledající budoucí podobu Ground Zero, místa na jižním cípu Manhattanu, kde stávala ikonická Dvojčata, sídlo Mezinárodního obchodního centra, přitáhla nebývalou pozornost architektů a designérů z celého světa. Soutěžní návrh totiž mohl vypracovat a přihlásit kdokoli starší osmnácti let bez ohledu na svou profesní kvalifikaci. Celkem se nakonec sešel neuvěřitelný počet pěti tisíc dvou set návrhů z třiašedesáti zemí. Mezi očekávanými favority byli slavní autoři a autorky úspěšných objektů podobného typu, první cenu ale získal začínající architekt, jehož jméno neznali ani ti největší znalci soudobé architektury.

Michaelu Aradovi, izraelsko-americkému architektovi, bylo v době vyhlášení výsledků soutěže v lednu 2004 pouhých čtyřiatřicet let a za sebou neměl prakticky žádnou větší realizaci. V New Yorku tou dobou žil třetím rokem a na vlastní kůži zažil i osudové jedenácté září. V reakci na útoky se ihned chopil tužky a začal přemýšlet o tom, jak by mohl tyto události a jejich oběti co nejlépe architektonicky uctít – ještě dlouho předtím, než se o soutěži na památník začalo vůbec mluvit. Ve svých prvotních vizích pracoval s řekou Hudson, nápad dále propracovával, a když došlo k oficiálnímu vyhlášení soutěže řešící památník přímo na místě neštěstí, začal jej dál rozvíjet a přizpůsobovat dané lokalitě.

Zpomalit a ztišit se

Základ Aradova konceptu představují dva gigantické bazény umístěné přesně v půdorysné stopě zničených mrakodrapů Světového obchodního centra. Půlhektarové vodní nádrže mají reprezentovat prázdnotu (ve fyzické i duchovní rovině), kterou po sobě útoky zanechaly. Po stěnách čtvercových rezervoárů padají desetimetrové vodopády a voda z nich mizí dál v centrálních otvorech, v nekonečnu. Působivosti tohoto řešení napomáhá také to, že návštěvníkům zůstává skryt zdroj i konec tekoucí masy vody. Kontemplativní atmosféru, jejíž navození je zcela zásadní pro každý památník, výrazně posiluje také hluk těchto největších umělých vodopádů v Americe, který potlačuje ruch pulzujícího Manhattanu.

Krásným důkazem toho, že památník „funguje“, je zpomalení a ztišení všech návštěvníků přicházejících k bazénům pod tíhou silné atmosféry místa. Součástí architektonického pojetí památníku jsou také parkové úpravy jeho okolí, které zpracoval krajinářský architekt Peter Walker. Ten tu nechal vysázet na čtyři stovky dubů posilujících ducha místa. Součástí tohoto lesa je také hrušeň, která jako jediný strom přežila teroristické útoky.

Po obvodu masivních nádrží jsou umístěny bronzové pláty, do kterých jsou vyřezána jména všech dvou tisíc devíti set osmdesáti tří obětí – kromě těch z jedenáctého září jde také o zemřelé během výbuchů ve Dvojčatech v roce 1993. Celé dva roky se řešilo také to, jak jejich jména seřadit. Abecedně? Náhodně? Architekt Michael Arad nakonec prosadil o něco sofistikovanější řešení pomocí počítačového algoritmu – jména obětí se na plátech objevují v určitých shlucích v závislosti na přátelských, pracovních nebo rodinných vztazích. Aradovým původním záměrem přitom bylo umístit jména obětí do spodku bazénů s tím, že by návštěvníci procházeli po lávkách v těsné blízkosti vodopádů. Z bezpečnostních i finančních důvodů (rozpočet se začal rychle blížit miliardě dolarů) z toho ale nakonec sešlo. Díky své neústupnosti a odvaze čelit mocným hráčům zainteresovaným v celé akci si mladý architekt dokázal pohlídat své dílo, aby neztratilo své nejdůležitější elementy.