Mezi všemi těmi ponurými a bizarními zprávami posledních dnů a týdnů zajiskřila ta, že se Nadační fond manželů Vlčkových rozhodl věnovat jeden a půl miliardy korun na dětský hospic s paliativním střediskem. Oznámení filantropického záměru pak následovala další skvělá zpráva: že fond zakoupil pražskou usedlost Cibulka, kterou hodlá právě za tím účel zrekonstruovat. Je to, nepřeháním, úžasná a dojemná zpráva. Z mnoha důvodů, já si tu dovolím zdůraznit ten možná méně důležitý, totiž řekněme esteticko-historický. Manželé Vlčkovi totiž zachrání unikát. A Prahu od ostudy, která tento unikát nechala chátrat.

Kdyby totiž chtěl člověk v Praze někomu předvést, kam až to ta naše skvělá moderní doba dokopala, tak by ho mohl zavézt právě do Košíř na Cibulku. V Praze a vůbec v naší zemi se rozpadá hodně věcí, které kdysi byly ozdobou a skvěle sloužily, ale Cibulka, to je opravdu dílo! Taková impozantní ruina se ani u nás jen tak nevidí. Impozantní právě tím, že je na ní pořád patrné, jaký to byl kdysi fantastický výtvor.

Nebudu tady popisovat dlouhou historii toho obdivuhodného parku, lesoparku a pak samotného statku: lze si to všechno přečíst třeba v hesle na Wikipedii. Jenom pro Pražany připomenu, že když jedou tramvají z Anděla do Košíř a míjí Malostranský hřbitov, tak ta velká, i z tramvaje dobře viditelná nádherná socha klečícího preláta (dílo Václava Prachnera) patří majiteli a tvůrci Cibulky, pasovskému knížeti-biskupovi Leopoldu von Thun-Hohenstein, který je na hřbitově pohřben. To on na začátku 19. století usedlost koupil a během několika let ji proměnil v esteticko-krajinářský klenot.

Kunsthistorik by to uměl popsat a používal by slova jako villegiatura, což znamená krajinářsko-aristokratická rezidentura, v níž se spojovala účelnost s krásou, hospodářský užitek s uměleckou galerií pod širým nebem. Urozený a vzdělaný majitel byl totiž také hračička a fantasta, který si s kopcovitou krajinou pohrál, jako by v ní vytvářel fantaskní scénografii, umělou krajinu a pohádkovou zem. Takže tam nechal vystavět umělou jeskyni, zříceninu hradu, ermitáž s mechanickým poustevníkem a rozhlednu v podobě gotické věže, na různých místech rozmístil sochy, křesťanské i antické, nechal zřídit cestičky a upravit potůčky, prostě zřídil něco, co vyvolávalo v příchozím dojem, že se ocitl v krajině snu. Málem bych zapomněl na čínský pavilonek, ze kterého byl při dobrém počasí výhled až někam k Řípu.

Tomu všemu pak vévodila vlastní usedlost Cibulka, napůl statek a napůl zámeček, který si biskup v polovičním exilu (Pasov mu zabral Napoleon a pak si ho rozdělilo Bavorsko s Rakouskem) vybral jako rezidenci: také tam v roce 1826 zemřel. A ten statek se dochoval do dnešní doby, ovšem jako výčitka té době. Cosi velkolepého a zároveň útulného, napůl vila a napůl selské stavení, se v průběhu dvacátého století proměnilo v chátrající zříceninu, nejprve vybydlenou stodolu – a pak postupně v ruinu. V devadesátých letech tam načas svitla snad naděje, že by z toho mohla být jakási alternativní kulturní zóna, ale devastace spíš pokračovala. Usedlost postupně obsazovali a zase vyklízeli anarchisté, ale také narkomani a bezdomovci, občas se tam někdo o něco pokusil, ale jiný mu to zase zničil. A všechna ta zbylá nádhera se propadala do zkázy. Sám jsem tam jednou za pár let přicházel, naposledy před pár týdny, a vždy si jen povzdechl, v jaké to žijeme době, která není schopna v takových krásných místech udržet nějaký život, dát jim nějaký smysl.

Manželé Vlčkovi ukázali, že to jde. Patří jim za to dík. Nejen za Cibulku.