Co je hlavní příčinou nestability na Blízkém východě? Dlouho byla v určitých kruzích za příčinu považována existence Státu Izrael. Jenže události posledních let ukazují, že většina blízkovýchodních problémů nemá s Izraelem nic společného. V minulém týdnu se zdálo, že k tomuto poznání možná dospěli i Palestinci v Gaze. Enklávu zachvátily protesty proti Hamásu.

K uvědomění si, že hlavní překážkou míru na Blízkém východě nebude Izrael, přispěly dvě události.

První bylo arabské jaro, které odhalilo zásadní a hluboké problémy v arabských zemích. V Sýrii protesty přerostly v občanskou válku, jež svou ničivostí a počtem obětí dalece překonala následky palestinsko-izraelského konfliktu. V Sýrii za osm let války zemřelo na čtyři tisíce Palestinců, více než za stejné období na následky sporů mezi Izraelci a Palestinci.

Občanská válka v Sýrii také způsobila přeskupování starých aliancí a změn strategického myšlení arabských států. K tomu přispěla i druhá událost, která uspíšila tyto procesy. Když tehdejší americký prezident Barack Obama uzavřel v roce 2015 dohodu s Íránem o regulaci jaderného programu, vyvolalo to zděšení nejen v Jeruzalémě, ale i Rijádu.

I nejoptimističtější interpretace dohody totiž byla taková, že pouze odsouvá íránské získání jaderné bomby deset let do budoucnosti. Podle hesla „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ začalo opatrné sbližování Izraele a Saúdské Arábie. K stejnému procesu došlo s Egyptem. Ten má sice s Izraelem již dávno navázané diplomatické vztahy, ale ty byly vždy spíš chladné. Nicméně poté, co armáda sesadila vládu Muslimského bratrstva, začala tvrdě potlačovat veškeré islámské fundamentalisty, to se týká především Islámského státu na Sinaji a Hamásu v Gaze. Zpravodajská spolupráce mezi Egyptem a Izraelem nikdy nebyla lepší.

Ve čtvrtek americký prezident Donald Trump oznámil, že uvažuje o uznání Golanských výšin za izraelské. Židovský stát pohoří zabral po jomkipurské válce v roce 1973. Strategicky jsou nesmírně důležité, Sýrie je před válkou používala k občasnému ostřelování Izraele, ten si tak jejich zabráním zajistil svou severní hranici. Z vojenského hlediska je pro Izrael nepřípustné, aby se Golan vzdal. Trumpovo prohlášení je prvním krokem k mezinárodnímu uznání této situace.

Na začátku roku 2019 je tak Izrael v lepším geopolitickém postavení než kdykoliv předtím. Největší bezpečnostní hrozbou zůstává hnutí Hamás v pásmu Gazy, které tam získalo moc v roce 2007 po krátké občanské válce a od té doby autoritářsky vládne. Zlikvidovat toto nebezpečí je téměř mimo síly Izraele. Vojensky dokáže teroristické hnutí porazit kdykoliv, ale k jeho úplnému vykořenění by Izraelci museli okupovat Gazu – a k tomu se dnes již neodhodlají.

Zničení Hamásu je tak na samotných Palestincích. Dlouho se zdálo, že toto je naprosto mimo realitu. Hamásu se dařilo svádět veškeré těžkosti obyvatel Gazy na Izrael. Jenže minulý týden trpělivost došla. Nezaměstnanost mládeže v pásmu je okolo 70 %, hnutí nedávno zvedlo daně a ceny zboží stoupají. To vyvolalo protesty Gazanů, kteří pod heslem „Chceme žít“ vyrazili do ulic. Hamás odpověděl represemi, v rámci nichž pozatýkal i novináře, takže je těžké odhadnout, co se vlastně stalo.

Uniklá videa ukazují, jak bezpečnostní síly Hamásu mlátí obušky demonstrující, stříkají slzný plyn a zabavují mobilní telefony. Neověřené zprávy mluví o stovkách zatčených a mučení zadržených. Ke konci týdne byly protesty úspěšně potlačeny, ale Hamás ztratil poslední důvěru těch, které ovládá. Jestli to je začátek konce tohoto teroristického hnutí, těžko říct. Ale před pěti lety by také málokdo odhadoval průlom v saúdsko-izraelských vztazích.