Filmové festivaly vytvářely spíše ostrovy deviace od běžného života. Návštěvníci přímořského města na Azurovém pobřeží se po dobu festivalu uzavřeli do svých filmů a snů o hvězdách. Nezajímalo je, co se děje venku. Festival ale mění tvář. Nastal boj mezi tradicí a novými přístupy. Projevila se nejistota doby. Zejména večer, kdy začínají slavnostní výstupy po červeném koberci, lemují ulice ozbrojenci se samopaly, všude zábrany, řetězy, kontroly. Staré časy připomíná letos patrně už jen moře a velký festivalový plakát z filmu Bláznivý Petříček, na kterém si Jean-Paul Belmondo a Anna Karina dávají pusu ve filmu posledního žijícího filmaře francouzské nové vlny Jeana-Luca Godarda.

Tehdy i dnes radikální Godard natočil padesát let po Bláznivém Petříčkovi skeptickou koláž současné civilizace s názvem Kniha obrazů a festival ji uvedl v mezinárodní soutěži. Velká část filmu je věnována arabskému jaru a globálnímu terorismu. Godard varuje, že za určitých okolností může člověk ztratit lidské rysy. Cituje třicet let starý román egyptského spisovatele Alberta Cosseryho Ambice v poušti, vyprávějící o šejkovi Benu Kademovi, jenž chtěl pomocí fiktivních teroristických útoků upoutat pozornost velmocí. Albert Cossery předjímal válku v Perském zálivu a sedmaosmdesátiletý Godard jeho myšlenky precizuje. Obviňuje velmoci a světové vůdce z krvelačného a ziskuchtivého uvažování, aniž jmenuje konkrétní politiky. Cituje z asi stovky filmů včetně těch svých a přidává k dokreslení situace záběry zpravodajských stanic a portálů zvěstujících zmar a zničující teroristické činy. Jeho nový film se stal hitem filmových kritiků.

Vztah nevztah mezi polibkem Jeana-Paula Belmonda, vznášejícím se nad hlavami festivalových hostů, a mezi filmy, jejichž hlavním hrdinou je zbraň, je pro letošní festival příznačný. Nicméně příchod aktuálních témat se připravoval už několik let. Festival začal být přímou reakcí na události doby, a nikoli uzavřenou poémou jdoucí mimo aktuální dění. V roce 2016 byl do programu festivalu přijat už po dokončení programu dokumentární film Bernarda-Henriho Lévyho Pešmerga, v němž francouzský filozof zachytil boj Kurdů podél irácké hranice. Ve filmu obhajoval osvícený islám a kurdské bojovníky jako jedinou sílu schopnou vzdorovat islámskému extremismu. Dva roky poté byl do hlavní soutěže vybrán hraný film o témže tématu: kurdské ofenzivě následující po masakru jezídů v Sindžáru. Po roce 2016 se podařilo velkou část extremistů vytlačit, našly se hromadné hroby, část unesených žen se snaží vrátit ke svým rodinám. Osud dvou tisíc jezídek ze Sindžáru zůstává nejasný. Hrdinkou filmu Dívky slunce francouzské režisérky Evy Husson je jezídská bojovnice Bahár, která přežila vraždění, byla vězněna jako otrokyně Islámského státu a podařilo se jí nakonec utéct. Její syn byl také zajat a cvičen v zabíjení v někdejším mezopotámském městě Ninive. Bahár nakonec složila vojenský oddíl z bývalých vězeňkyň IS a integrovala dívčí jednotku v rámci kurdských milic. O jaké milice přesně jde, není ve filmu jasné, protože antagonismy mezi jednotlivými skupinami jsou příliš velké. Příklon k některé z nich mohl ohrozit natáčení. Bahár spí se samopalem a přesně ví, odkud může přijít útok. Ve stěžejní části filmu se skupina kurdských bojovnic probije zaminovaným tunelem v opuštěném dole u tureckých hranic a zničí extremisty, vše dokumentuje francouzská válečná zpravodajka Mathilde (Emmanuelle Bercot). Mathildiny fotografie, užité ve filmu, ve skutečnosti pořídila známá gruzínská fotografka Dina Oganova. Film o ztrátě vlastní země a o krizi na Blízkém východě zajímavě korespondoval s aktuálními zprávami o napětí mezi Izraelem a Íránem. To dříve nebývalo. Svět filmu se přiblížil světu denních zpráv.

Minulost stále nejasná

Je zajímavé, že velká část soutěžních filmů se týkala nedávné minulosti. A je také typické, že velmi nedávná minulost, jako je například boj Kurdů za nezávislost, neměla takovou uměleckou sílu jako zobrazení událostí, od nichž nás už dělí desítky let. Polský režisér a držitel Oscara Paweł Pawlikowski se ve svém novém filmu Studená válka věnoval osudové lásce šéfa folklorního hudebního souboru Wiktora a jeho studentky Zuly. Melancholický a nezávislý muž s láskou k jazzu dostane v roce 1951 za úkol sloužit straně a vládě, zpívat revoluční písně a propagovat socialismus. Což se daří, ale proti jeho vůli. Má jedinou možnost – emigrovat, napřed do Západního Berlína, později Paříže. Zula se mezitím formálně provdá, vezme si italského občana, takže může cestovat na Západ legálně, nicméně její pařížské hudební intermezzo už není to, co se jí dařilo doma na půdě folkorního souboru. Černobílý, krásně nasnímaný film příliš nevysvětluje motivace, proč se oba milenci vracejí do rodné země, i když je to pro ně riskantní. Možná je to melancholie, možná stesk po domově. Možná jsou to vzpomínky na venkovské scenerie ne nepodobné těm v Pawlikowského filmu Ida.

Na to, že „elitní“ film pro cinéfily má ve světě Netflixu a stále se zvětšujících koprodukčních proporcí problém, upozornil kupodivu íránský režisér Džafar Panahí. Ve filmu Tři tváře hraje Panahí sám sebe. Sekunduje mu známá íránská herečka Behnaz Džafar, ta hraje také samu sebe. Herečka dostane od vesnické dívky Marzyieh (Marzyieh Rezaei) odněkud z turecky mluvící části země alarmující videozprávu, že dívka chce spáchat sebevraždu po neúspěšném pokusu dostat se na konzervatoř v Teheránu. Behnaz doprovázená Džafarem se za dívkou vydají, herečka chce zjistit, jestli dívka žije, a de facto se připravit na policejní vyšetřování. Nejzajímavější částí filmu je přijetí ve vesnici na konci světa. Vesničané jsou k intelektuálům z Teheránu podezřívaví, herečku zaměňují za její televizní role. Režisér je pro ně někdo zcela nepotřebný. „Potřebujeme doktory, ne baviče,“ říkají. Marzyieh je ve vesnici neoblíbená, protože místo připouštění býků chce hrát divadlo a píše básničky. Vesničany to rozčiluje. Přesto však síla obrazu zůstává i tady: jeden z vesničanů věří, že kdyby část předkožky po obřízce jeho syna doručili „ti z Teheránu“ íránské filmové superstar Behrouzi Vossoughimu, měl by jeho syn postaráno o celoživotní úspěch. Síla filmového sdělení je důležitá i pro obyčejné lidi, i když sám Panahí má s filmovým obrazem problémy po zákazu natáčení v roce 2010. Od té doby natočil čtyři filmy. U snímků Tohle není film a Zatažený závěs lze pochybovat, jestli jde o filmy, nebo o dokumentární eseje pořízené prostřednictvím videokamery a mobilního telefonu. Ve třetím filmu Taxi Teherán hrál hlavní roli režisér a podobný přístup zvolil i nyní. Nejde tedy o klasické filmy, kde herci hrají jiné jednající postavy.

Film a věci kolem nás

Film – i ten festivalový – se přiblížil realitě. Snímky ze soutěže festivalu patrně nezazáří v distribuci, pokud se do ní vůbec dostanou. Budou ale putovat napříč festivaly, vstříc festivalovým divákům, kteří hledají alternativu k běžné nabídce. Většinový návštěvník dnešních kin je stále mladší a spolu s ním mládne i film, respektive stává se infantilnějším. Válka v Sindžáru, kurdská identita, poválečný protiklad světa socialismu a kapitalismu nebo malá íránská vesnička se těžko stanou vyvolenými tématy běžných diváků. Ruku v ruce s tím se mění i festival v Cannes. Změnil datum, i když jen o pár dní, méně sází na slavná a osvědčená jména režisérských veličin. Eva Husson by se v minulých letech do soutěže možná vůbec nedostala. Festival stál loni ve svém 70. ročníku před složitou situací právě proto, že si až moc držel svou konzervativní tvář. Tisk si může letos stěžovat na nedostatek filmových hvězd. Pro někoho je možná škoda, že producent Harvey Weinstein ztratil v Cannes vliv a že Netflix festival bojkotoval. Nicméně filmy jako Léto ruského režiséra Kirilla Serebrennikova o sovětské undergroundové hudební scéně nebo záměrně karikující až pitvorný snímek Donbas bělorusko-ukrajinského filmaře Sergjeje Loznici o Novorusku – zemi bez zákonů mezi Ruskem a Ukrajinou – ukazují odvahu festivalu jít jinými cestami a uvádět zvláštní filmy. A možná se obejít bez vlivu mocných lidí filmového průmyslu. Cannes se před lety stalo rukojmím velkých filmových společností, které byly někdy víc a někdy méně ochotné posílat na Azurové pobřeží hvězdy světového kalibru. Z festivalu si udělaly platformu pro reklamu svých filmů, které nebyly ani zařazeny v oficiálním programu a za zviditelnění mnohdy ani nestály. Ukázalo se, že svým způsobem může na plátně zaujmout víc ukrajinský bohatýr Čurila Plenkovič než lecjaká americká hvězda. Hrdina ruských bájí Plenkovič totiž hraje v Loznicově filmu důležitou roli: jeho obraz má pomoci nemocné zemi dostat se zpátky na nohy. V situaci, kdy nevíme, kdo je killer a kdo hrdina, kdo je utečenec a kdo starousedlík, kdo hájí národní zájmy a kdo je zrazuje, je Čurila Plenkovič jasná volba. Těch nemocných zemí je totiž na světě velmi mnoho.