Hollywood – továrna na sny – byl po desetiletí důležitou součástí americké „soft power“, schopnosti ovlivňovat veřejnost v zahraničí sebeprezentací, která je pro ni přitažlivá. Na základě amerických filmů si mnoho a mnoho lidí utvářelo obraz země, v níž vznikly, a také z nich vstřebávalo americké hodnoty – třeba individualismus, potřebu svobody a nezávislosti. Za studené války mohla tímto způsobem fungovat i díla vůči americké politice a vůbec systému kritická: divák z druhé strany železné opony z nich získal představu toho, že za oceánem pro umělce existuje svoboda kritizovat, a třeba po zhlédnutí filmu Všichni prezidentovi muži dokonce pochopil, že je tam možné způsobit článkem v novinách pád hlavy státu.

Ten americký vliv se z filmů šířil, aniž kinematografii přímo ovlivňovala tamní politická moc – s výjimkou některých patriotických vojenských kousků, na nichž spolupracovala americká armáda. V současné době je ovšem vliv státní moci a ideologie v Hollywoodu velký a často až dusivý; ta moc však není americká, ale čínská. Komunistický režim do značné míry rozhoduje o způsobu, jakým je vyobrazen v hollywoodských filmech, dbá o to, aby mu vyhovovaly i v jiných ohledech. Jistě se nedá říct, že by hollywoodské filmy oslavovaly čínský režim. Peking si ale dokázal „ošéfovat“, aby ve Státech nevznikaly snímky, které by mohly poškodit jeho image. Koncem srpna se o čínském vlivu v Hollywoodu psalo v souvislosti s premiérou filmu Mulan z produkce společnosti Disney – hrané verze animovaného snímku z 90. let, inspirovaného starou čínskou legendou. Nová podoba prosazuje správné čínské hodnoty (například důraz na ideál jednotné a centrálně řízené Číny), navíc se zčásti natáčel v provincii Sin-ťiang, kde jsou lidé patřící k ujgurské menšině zavíráni do „převýchovných“ táborů a vůbec podrobováni drastickému dohledu – titulky Mulan obsahují i poděkování místním bezpečnostním složkám. Vzniklá kontroverze ovšem jen upozornila na praxi, která v Hollywoodu trvá už několik let. O čínském vlivu v Hollywoodu se teď jen víc píše, také kvůli americko-čínské obchodní válce a související eskalaci vztahů. Americký PEN klub publikoval v létě na to téma velice obsáhlou zprávu, je ovšem příznačné, že filmoví „insideři“, kteří s jejími autory mluvili, si přáli zůstat v anonymitě.

Pro současný Hollywood jsou globální tržby často důležitější než ty domácí a Čína představuje největší světový trh, celkové tržby čínských kin poprvé převýšily ty americké v prvním kvartále roku 2018, ještě před nástupem pandemie se předpokládalo, že v roce 2023 se čínský trh stane světovou jedničkou trvale, koronavirus ten proces ještě urychlil a předpokládá se, že tržby v Číně budou největší už letos. Po dlouhou dobu ale Čína pro Hollywood nebyla tolik významná – bylo v ní jednak velice rozšířené a nepostihované pirátství, zároveň tam existovala velice omezující kvóta na počet zahraničních filmů v kinech, jejichž producenti mohli mít podíl na zisku z prodeje vstupenek. Mezi roky 1994 a 2002 takových filmů mohlo být jenom deset. Výnosnost čínského trhu z hlediska Hollywoodu nebyla nijak velká, americká studia proto také nebrala zásadní ohledy na postoje čínských úřadů, v jejich produkci se objevovaly i filmy, které čínský režim nesl velice nelibě. Kulminovalo to v roce 1997, kdy šly do kin snímky Sedm let v Tibetu (režie: Jean-Jacques Annaud) a Kundun (režie: Martin Scorsese), v obou hrála klíčovou úlohu postava současného dalajlamy a vyznění bylo jednoznačně protitibetské. V témže roce byl uveden i nepříliš zdařilý thriller Rudý koutek, v němž Richard Gere (prominentní zastánce Tibetu) hrál amerického byznysmena, v Číně neprávem obviněného z vraždy.

Od té doby se ale poměry výrazně změnily, pro Hollywood se v Číně otevřela cesta k velkým výdělkům. Peking jednak zasáhl proti pirátství a v roce 2012 uzavřel s USA dohodu zvyšující počet hollywoodských filmů, jež je možné ročně v Číně uvést, na 34 a umožňující producentům podíl na tržbách. Do kvóty se navíc nezapočítávají snímky, které vznikly v americko-čínské koprodukci (v Číně je možné uvést i další filmy, za ně už ale producenti mohou inkasovat jenom fixní poplatek, ne podíl na zisku). Americká studia se tedy do kvóty snaží dostat svoje z komerčního hlediska stěžejní kousky. Aby ty filmy mohly být v Číně uvedeny, musejí tam projít schvalovacím procesem.

Všechny filmy v Číně uváděné musejí být schváleny oddělením propagandy čínské komunistické strany. To rozhoduje i o tom, v kolika kinech se snímek může promítat a odkdy – obojí je pro komerční úspěch filmu důležité. Kritéria čínské cenzury jsou vymezena zákonem, formulace v něm jsou dost vágní. Hranice přípustného je proto dost mlhavá a často se posunuje, dohled nesleduje jenom politickou dimenzi filmů (podobně v tom ohledu funguje i cenzura čínského internetu); jednu dobu třeba čínským cenzorům vadily zápletky, které obsahovaly cestování v čase, případně nějakou „duchařinu“. Stává se, že čínské úřady požadují, aby v hotových filmech byly provedeny různé úpravy, třeba i velice drobné. Herečka Judi Denchová podle zprávy PEN klubu musela předabovat jednu repliku z bondovky Casino Royale (2006), z „Ježíši, tolik mi chybí studená válka“ se stalo „Bože, jak mi chybějí staré časy“. Ze sekvence natočené v Šanghaji v akčním hitu Mission Impossible III musel zmizet záběr na šňůru s prádlem, kde mimo jiné visí potrhané spodky. Z filmu Tenkrát v Hollywoodu měla zmizet scéna, v níž je zesměšněna legenda hongkongského akčního filmu Bruce Lee. Režisér Tarantino ale takovou úpravu zakázal, a film se proto v Číně nepromítal – málokterý hollywoodský tvůrce má ale právo posledního slova ve věci sestřihu. Vycházet vstříc předpokládaným požadavkům čínských úřadů je ale možné i opačným způsobem: místo aby se něco vystřihlo, se cosi přidá. Ve verzi snímku Iron Man III určené pro čínské publikum je třeba scéna, v níž hlavního hrdinu obětavě zachraňují čínští lékaři.

Daleko praktičtější než upravovat sporná místa v hotovém filmu je pracovat s čínskými úřady už před natáčením a předložit jim scénář ke schválení. To je podle zprávy PEN klubu v současné době běžná praxe, perspektivní projekty vznikají od počátku pod čínským dohledem. Podobná situace nastává i u americko-čínských koprodukcí: partnerem na čínské straně v nich bývají státní firmy China Film Group a Huaxia. Kromě výroby filmů vlastní i kina a filmovou distribuci, pro Hollywood jsou obchodním a tvůrčím partnerem a cenzorem zároveň. Americké produkce se svoje snímky také snaží udělat atraktivnější pro čínské publikum, třeba tím, že se jejich část odehrává v Číně nebo jsou do epizodních rolí obsazeni populární čínští herci a jejich důležitost se pak v traileru nepřiměřeně zvýrazní, tahle praxe si už vysloužila sarkastické komentáře v čínském tisku. Ochota vyjít vstříc Pekingu může hollywoodské filmy poškodit na jiných teritoriích. Příkladem je bizarní kauza kolem loni premiérovaného animovaného snímku Sněžný kluk. Vznikl v koprodukci Pixaru a čínské China Film Co Production. Pojednává o holčičce, která se spřátelí s klukem-yettim. Film byl zakázaný ve Vietnamu, Malajsii a na Filipínách, protože v jednom záběru se objevila mapa Jihočínského moře, o něž ty země vedou s Čínou spor. Na mapě byly hranice v moři vyznačeny podle představ čínského vedení. Úřady v dotčených zemích se dožadovaly vystřižení záběru. Společnost Universal, která zajišťovala světovou distribuci, to ale odmítla.

Předmětem zájmu čínských úřadů ale nejsou jen snímky, které by měly přijít na čínský trh. Pečlivě monitorují chování lidí ve světě amerického filmu a paměť mají dobrou. Kdo se projeví protičínsky nebo třeba proti rostoucímu čínskému vlivu v hollywoodském filmu, ten se může dostat do potíží, jen těžko dostane práci na filmu, jehož producenti počítají s uplatněním v Číně. V Hollywoodu to nyní může být dost zásadní omezení. V rozhovorech s tvůrci zprávy PEN klubu mluvili anonymní američtí filmaři o existenci černé listiny, seznamu lidí, které Čína ve filmech na svém území nepřipouští. Sestava může být proměnlivá – podobně jako požadavky čínské cenzury, dlouhou dobu na něm prý byl Brad Pitt (představitel hlavní role v Sedmi letech v Tibetu), teď už ho ale snad čínští komunisté snesou (na rozdíl od Richarda Gerea). Režisérovi Sedmi let Jeanu-Jacquesi Annaudovi už bylo také odpuštěno, za svůj dávný poklesek se omluvil na čínské sociální síti Weibo. Nechtěl ranit hrdost a důstojnost čínských přátel, nikdy nepodporoval nezávislost Tibetu, s dalajlamou se nesetkal, je ateista... V čínské produkci tak mohl natočit snímek Poslední vlk, který Čína v roce 2015 vyslala na Oscary. Staré dobré umění soudružské sebekritiky zažívá mezi západními umělci renesanci. Nepochybně má budoucnost.