Srí Lanka se vzpamatovává z řádění islámských teroristů, kteří za sebou zanechali až tři stovky obětí – číslo není přesné, protože úřady za týden nedokázaly spolehlivě poskládat části těl. Útoky zasáhly hotely a kostely plné věřících slavících Velikonoce. Atentáty se připisují islamistické skupině Národní Tauhíd Džamáate (NTJ) vedené kazatelem Zahránem Hašímem. K odpovědnosti za sérii atentátů se přihlásil i Islámský stát a na podporu svého tvrzení zveřejnil záběry, na kterých jsou pachatelé přísahající věrnost vůdci IS Abú Bakrovi Bagdádímu (což by mohlo znamenat, že Bagdádí žije). Útočníci podle dostupných informací patřili k místní smetánce, pocházeli z bohatých rodin a někteří z nich studovali na Západě.

Několik hodin po útocích se při policejní razii v luxusním domě odpálila těhotná Fatima se svými třemi nezletilými syny, dcera obchodníka se zlatem a manželka milionáře a sebevražedného atentátníka na kostely Imsatha Ibrahima. Z podobných poměrů byli i ostatní. Dobu přípravy odborníci na terorismus odhadují na několik let, tedy domněnky, že jde o odplatu za masakr muslimů na Novém Zélandu, jsou liché – ač islamisté mohou chtít, abychom tomu uvěřili a přehlédli, že útok je součástí širokého a zhoršujícího se trendu.

Podle neziskové organizace Open Doors zažívá vysokou míru pronásledování každý devátý křesťan na planetě. Celkem je to 245 milionů lidí a jen za minulý rok došlo k nárůstu o 14 procent. Na vině je šíření islamismu v subsaharské Africe, kde dosud spíše domestikovaný, synkretický islám prochází pod vlivem finančních injekcí z Perského zálivu proměnou ve fundamentalistické náboženství. Tak se místem perzekucí stala nábožensky rozdělená Nigérie. Na islámském severu země dnes platí právo šaría, které většina států adoptovala teprve v posledních letech. Pod tímto právem je diskriminace křesťanů oficiální, nemohou stavět kostely či zastávat vedoucí funkce. Bezpečnostní složky útoky na ně někdy ani nevyšetřují a neposkytují jim dostatečnou ochranu. V oblasti nadále operují teroristé z Boko Haram, násilí proti křesťanům se však stále častěji dopouštějí islámští fulanští pastevci.

Rozvrat sekularizujících autoritářských režimů na Blízkém východě uvolnil tenze v tamních společnostech a v důsledku znamenal stažení ochranné ruky, kterou – více v zájmu stability režimu než nějaké lásky k náboženským menšinám – nad křesťany držely. V Egyptě křesťané podporují vojenskou vládu prezidenta Sísího, jenž jim garantuje alespoň bazální ochranu na centrální úrovni – Sísí je tolerantní muslim, vyrůstal v nábožensky smíšeném prostředí a fundamentalisté o něm rozšiřují, že je židovského původu –, do malých samospráv v držení islamistů ale příliš nedoléhá. Tisícileté křesťanské komunity v Sýrii chtějí zpátky klid, který jim asadovský režim zajišťoval. Křesťané v Iráku bojují o přežití, před vyhlášením nezávislosti v roce 1932 tvořili asi 12 procent iráckého obyvatelstva, během vlády Saddáma Husajna a americké okupace jejich počet rapidně poklesl. V současnosti představují jen asi 0,8 procenta z 37 milionů obyvatel a číslo se dál ztenčuje. Vedle toho křesťané snášejí represe v Číně a Severní Koreji, ale i od hinduistických nacionalistů v Indii nebo právě na Srí Lance, která se v seznamu 50 nejhorších zemí pro křesťany sestavovaném každoročně Open Doors umístila loni na 46. místě. Větší ohrožení než – na Srí Lance menšinový – islám pro ně představovaly útoky radikálních buddhistů a hinduistů převážně na konvertity a také institucionální šikana. Ať už je vedena islamisty, ateistickými totalitami, nebo religiózními nacionalisty, jsme svědky globální války proti křesťanům. Kromě krveprolití s mnoha desítkami až stovkami obětí – v tomto případě byly navíc zasaženy hotely se západními turisty – k nám zprávy o pronásledování pronikají zřídka. Křesťané jsou na jedné straně oběťmi extremistů, kteří vyhazují kostely do povětří, na druhé straně progresivní krátkozrakosti, jež to odmítá vidět. V případě srílanského masakru jim nebyla schopná dát ani jméno a přejmenovala je na „uctívače Velikonoc“.

Podle Tristana Azbeje z maďarského Úřadu na pomoc perzekvovaným křesťanům se přístup Spojených států zlepšil s nástupem Donalda Trumpa, kdy se po osmileté obamovské odmlce stalo opět přípustným o pronásledování křesťanů hovořit adresně. Komentáře špiček Demokratické strany po Srí Lance potvrzují, že intersekcionalismus uplatňovaný západní levicí vnímá křesťanství jako utlačovatelské náboženství dokonce i tam, kde nemůže být pochyb o útisku subtilní křesťanské menšiny. Názor, že křesťanství trpí za své historické prohřešky, jichž se ostatní náboženství nedopouštěla buď vůbec, nebo jaksi méně, nemá nic společného s realitou a je projevem flagelantství, kterým žádná jiná kultura v podobné míře netrpí. V kontrastu k ohromujícímu masochismu naopak stojí náboženství a kultury, které neprošly ani náznakem sebereflexe.

Také křesťané často podléhají tomu, co belgický sociolog Léo Moulin nazýval „mistrovským dílem antikřesťanské propagandy spočívající v tom, že dokázala v křesťanech a zejména v katolících vyvolat špatné svědomí, vštípit rozpaky, ne-li stud za jejich vlastní dějiny. (…) Zběsilá zarputilost, počínaje reformací až k dnešku, vás přesvědčila, že jste zodpovědní za všechny nebo skoro všechny špatnosti světa. Paralyzovali vás masochistickou sebekritikou, aby neutralizovali kritiku toho, co nastoupilo po vás. Není nešvaru, pochybení či utrpení, které by vám v dějinách nebylo připisováno. (…) Já – agnostik, ale historik, který se snaží být objektivní – vám říkám: Reagujte ve jménu pravdy. Často jde totiž o nepravdu. A pokud je na tom něco pravdy, pak je rovněž pravda, že ve dvoutisícileté bilanci křesťanství klady převažují nad zápory. A potom: Proč nevystavíte vy účet těm, kteří jej píší vám? Byly snad výsledky toho, co přišlo po vás, lepší? Jakým to kázáním tak sklíčeni nasloucháte?“.