Ač světonázorů jsou různých, jedno mají uživatelé sociálních sítí společné. Často se tam chodí utvrdit v přesvědčení, že svět se skutečně zbláznil. A většinou jsou úspěšní, vždycky se něco najde. Najdou se ale vzácné momenty, v nichž to, co nejprve působí jako exemplární příklad postupujícího šílenství, se změní ve svůj protiklad, důkaz toho, že svět zas až tak šílený být nemusí.

Konzervativněji laděné publikum spatřuje početné příklady ujetosti dnešních časů na amerických univerzitách, kde dochází k někdy skutečně šokujícím excesům politické korektnosti, v nichž se radikální skupiny studentů projevují mocichtivě, nesnášenlivě i fízlovsky, dožadují se trestů pro lidi, kteří dle jejich názoru nebrali dostatečný (tedy absolutní) ohled na jejich citové rozpoložení, přiřknou si status oběti a odvozují z něj pak nároky tyrana. Možná znepokojivější ale je, že se jim to celkem daří, že jim univerzity často vycházejí vstříc, byť by to od nich vyžadovalo rezignaci na ideál vysoké školy jako místa volného bádání a volné debaty. Jako další potvrzení toho trendu se zdály události na Northwestern University, kde sídlí i přední žurnalistická škola Medill School. Vystoupil tam Jeff Sessions, někdejší ministr spravedlnosti Trumpovy administrativy. Proti jeho návštěvě se protestovalo, univerzitní deník The Daily Northwestern o tom publikoval reportáž. Část protestujících tím byla velice pobouřena, měli redaktorům za zlé třeba to, že si lidi, o nichž předpokládali, že se protestu účastní, našli v univerzitním telefonním seznamu a posílali jim SMS s žádostí o interview (měli tím trestuhodně narušit jejich soukromí) nebo že na demonstraci fotografovali a snímky měli tu drzost publikovat (protest se konal na veřejném prostranství). Stručně řečeno – vyčítali studentům-novinářům, že se snažili dělat svou práci a chovat se přitom jako novináři. Na sociálních sítích se rozpoutala menší bouře, redakce deníku bohužel kapitulovala. Snímky ze stránek deníku odstranila, publikovala skutečně ponižující omluvu podepsanou šéfredaktorem a částí redakce. „Cítíme, že pokrývání traumatizujících událostí vyžaduje odlišný přístup než u mnoha jiných témat (...) Nic není důležitějšího, než aby se naši spolužáci cítili bezpečně a aby pro ně v podobných situacích bylo naše zpravodajství přínosem a neškodilo jim. Minulý týden jsme v tom ohledu selhali a velice toho litujeme.“ Text a předmět té omluvy vyvolaly pobouřené zděšení, lidé, kteří představují budoucnost amerických médií, jsou ochotni rezignovat na elementární zásady novinářské práce. K těm velice kritickým hlasům se přidaly i mnohé významné osobnosti americké žurnalistiky. Na webu koloval i seznam signatářů omluvy s popisky ve smyslu, že tyhle lidi by žádné aspoň trochu úctyhodné médium nemělo nikdy zaměstnat. Tak už to na sítích chodí – všechno je zaznamenáno a uloženo do paměti, odkud to může být kdykoli vytaženo, neodpouští se vůbec nic. I když člověk provede něco skutečně pobuřujícího, reakce na to je nakonec nepřiměřená.

Do debaty se pak vložil děkan Medill School Charles Whitaker a formuloval stanovisko, které popírá stereotyp vystrašeného akademického funkcionáře. Jednoznačně se postavil za práci redaktorů deníku, vytkl redakci neuváženou omluvu („… jejich dobře míněné gesto vyslalo mrazivý signál o žurnalismu a jeho úloze ve společnosti. Naznačuje, že nejsme nezávislými autory společenského narativu, ale jsme nakloněni sklonit se před tím nejsilnějším a nejvlivnějším hlasem v našem dosahu.“). Zároveň ale zchladil i ty, kdo studenty Northwestern na sociálních sítích pranýřovali – připomněl jim, že mladí lidé, kteří byli vystaveni koncentrované zášti části spolužáků na sociálních sítích, mají právo udělat chybu. Nakonec jsou to ještě studenti, a jestli jednou selhali, budou mít spoustu příležitostí to napravit. Snad. Děkan Whitaker se tedy nakonec zachoval správně a úplně normálně, vlastně je zvláštní, že si tím zasloužil oslavu. Další důkaz šílenství doby. A už jsme zas u toho...