Ve Velké Británii proběhlo udílení tamních nejprestižnějších architektonických cen, které každoročně pořádá Královský institut britských architektů. Projekty ve finále ukázaly, jak se architekti a investoři mohou vypořádat se stále sílícím tlakem na snižování uhlíkové stopy budov a celkovou udržitelnost – a to více či méně příkladným způsobem.

Zelené odpustky

Ještě ani nedošlo k oznámení výsledků, a kolem Stirlingovy ceny to letos začalo pořádně vřít. Ocenění pojmenované po architektu Jamesi Stirlingovi (1926–1992) oslavuje autory budovy, která během uplynulého roku nejvíc přispěla k rozvoji britské architektury (soutěž má také českou stopu, roku 1999 cenu převzal Jan Kaplický se svým studiem Future Systems za návrh mediálního centra kriketového stadionu Lord’s v Londýně). Důvodem rozhořčení mnoha komentátorů a spolků byl výběr šesti projektů zařazených na letošní shortlist, ze kterého se vybírá celkový vítěz. Kritika Královského institutu britských architektů by přitom nebyla tak hlasitá, pokud by si jeho prezident Simon Allford odpustil slova právě o těchto šesti finalistech. „V dnešní době, kdy se potýkáme s bytovými, energetickými a klimatickými krizemi, nám těchto šest projektů dává důvod k optimismu, neboť každý z nich nabízí inovativní řešení současných i budoucích výzev,“ pronesl Allford.

Mezi letošní finalisty se totiž dostaly dva projekty, které spíš než optimismus přinášejí všeobecnou skepsi. Prvním je nová administrativní budova pojmenovaná podle své londýnské adresy 100 Liverpool Street, kterou její autoři Hopkins Architects i developer British Land prezentují jako maximálně zelenou stavbu dosahující uhlíkové neutrality, jelikož byla využita část konstrukce původní (rovněž administrativní) stavby z osmdesátých let. Jak ale upozornil Oliver Wainwright, kritik architektury deníku The Guardians, nulových emisí dosáhl investor známou oklikou, a sice uhlíkovými offsety. V tomto případě kompenzování uhlíkové stopy vypadalo tak, že developer dal peníze na obnovu krajiny a lesů v Mexiku a Tibetu, sama prosklená budova v Londýně (a zvlášť její provoz) má však ke skutečné šetrnosti hodně daleko. Ve výsledku jde pouze o ukázku greenwashingu. Druhým projektem, který se silně rozchází s proklamacemi Královského institutu britských architektů o udržitelném bydlení, je luxusní rezidenční projekt Orchard Gardens v Londýně, který obsadil pozemky, na kterých stál soubor dostupného obecního bydlení, ze kterého se museli jeho obyvatelé vystěhovat. „Označování takových projektů za udržitelné, přestože zjevně nejsou, je pokusem zavírat oči před negativními dopady, které má průmysl na lidi a planetu,“ napsal spolek Architects Climate Action Network.

Pro další staletí

Soška pro letošního laureáta Stirlingovy ceny nakonec putovala do londýnské kanceláře Niall McLaughlin Architects, která loni dokončila novou knihovnu pro kolej Magdalene College Cambridgeské univerzity. Knihovna byla postavena v sousedství historických budov této koleje založené už v polovině patnáctého století, ze kterých si architekti vzali příklad hned v několika ohledech. Budova pracuje s typickými prvky, jako jsou šikmé střechy, arkýře nebo vysoké komíny, nikoli ryze formálním způsobem, ale inovativně je využívá pro dnešní potřeby. Knihovna se nesnaží o prvoplánovou demonstraci estetické originality nebo udržitelnosti – přesto dosahuje obojího. Jde o pokornou stavbu v tom pravém slova smyslu, neupozorňuje na sebe na první dobrou, je postavena z dostupných materiálů (cihel a dřeva, respektive dřevěných lepených panelů) a současně poskytuje krásné a zdravé prostory ke studiu – světlíky přivádějí denní světlo do všech částí, cihlové komíny zajišťují přirozené větrání a masivní stěny zajišťují dostatečnou tepelnou izolaci samy o sobě, takže její provoz není závislý na klimatizaci. Kolej po architektech požadovala stavbu, která bude dobře sloužit dalších čtyři sta let, a podle výsledku lze soudit, že architekti toho dost možná dosáhli.

Závěry letošní Stirlingovy ceny jsou vcelku jednoduché – docílit opravdu kvalitní stavby lze pomocí docela obyčejných postupů a respektu k místu. Pokora má zkrátka vrch nad falešnou nabubřelostí.