Naši komunisté konečně odcházejí tam, kam předpověděl Marx, že se odebere buržoazie – na smetiště dějin. Poprvé za dobu existence naší republiky se nedostali do parlamentu. A, soudě z pohledu na jejich aktiv, je slušná naděje, že se už do něj nedostanou.

Znamená to víc než jen konec těch už značně opotřebených vtipů, jako byl například ten v první větě tohoto textu.

Nejdříve je ale namístě ohlédnutí. KSČM byla české specifikum. Přinejmenším v zemích V4 takové komunisty neměli. Už na sklonku 80. let se naši komunisté chovali jinak, v totální kontrole ekonomiky i společenského života byli zcela rigidní, zatímco v Polsku a v Maďarsku se už dalo trochu nadechnout. Jiní byli i v tom, že se báli inflace a zadlužování. Tehdy si soudruzi v NDR, Polsku, Maďarsku a Rumunsku vzali na Západě velké půjčky a ti naši viděli, jak se jim to vymyká z rukou, a byli rádi, že touto cestou nešli. (Vliv zadlužení je dnes v historiích pádu komunismu standardní kapitolou, ale naše země se z ní vymyká – podobně jako se vymyká z kapitoly o nástupu komunismu, do kterého jsme napochodovali relativně dobrovolněji a nenásilněji než takové Polsko a Maďarsko.)

To, jak naše země zůstává tou nejrigidnější v celém východním bloku, jsme tehdy v roce 1989 prožívali velmi úkorně, ale z historického odstupu je to jen krátká epizoda. Měla nicméně dopady dlouhodobější.

V Polsku i Maďarsku se přechod od komunismu odehrál kompromisem. Vyjednávalo se u kulatých stolů, komunisté trochu liberalizovali poměry a trochu pouštěli do státních struktur nekomunisty. Konaly se polosvobodné volby. Jiří Dienstbier symbolicky stříhal dráty na československo-rakouské hranici se svým rakouským protějškem Aloisem Mockem 17. prosince 1989. Ale Mock je na hranici s Maďarskem stříhal už v květnu – s Gyulou Hornem, maďarským komunistickým ministrem zahraničí.

Maďarští a polští komunisté – ti z nich, kteří chtěli dělat politiku – se přetransformovali. Jejich strany se zpravidla přejmenovaly a oni sami začali skloňovat fráze sociální demokracie a liberalismu stejně rutinně jako dřív marxismus-leninismus. Toho Jakešova garnitura nebyla schopna. Když Marián Čalfa pomohl Václavu Havlovi a Občanskému fóru převzít moc, činil tak jednoznačně jako (z komunistického hlediska) renegát, který za sebou spálil mosty.

Takže zatímco my jsme se potýkali s dekomunizací režimu, a to až tak, že někteří varovali před novými hony na čarodějnice, jinde byl nový režim kompromisem s tím starým a vznikal za účasti toho starého. V Polsku se v tomto směru stala symbolickou fotografie Adama Michnika v přátelském posezení s posledním komunistickým ministrem vnitra Czesławem Kiszczakem. A nešlo jen o tyto dva. Komunističtí ministři byli najednou demokratičtí. Komunističtí soudci byli najednou demokratičtí. Z komunistické ústavy se vyškrtl jeden odstavec a byla to najednou demokratická ústava a vydržela desítky let.

Takže zatímco se u nás komunisté a nomenklaturní kádři vrhali na podnikání a pro nový režim to bylo něco, co by raději neviděl, schytával za to kritiku a mluvil o tom vyhýbavě, v Polsku a Maďarsku přesun komunistů do kapitalistické ekonomiky i demokratické politiky byla přímo tvář režimu. Chtěli byste volit sociální demokracii? Anebo liberály? Oni to jsou oboje vlastně komunisti. Když se v Polsku stal prezidentem Kwaśniewski (1995–2005), bylo to, jako by se u nás stal prezidentem Mohorita. Maďarský premiér Medgyessy (2002–2004) byl agent komunistické tajné policie a jeho nástupce Gyurcsány (2004–2009) byl takový Mohorita střižený Babišem. Samí dobří demokraté.

Západ tomu rozhodně nebránil. Nové elity s dobrou angličtinou z podniků zahraničního obchodu jim byly i lidsky bližší než nějaký podivný vousatý katolík typu Václava Bendy.

To mělo vliv na politický vývoj, třeba na vnímání pojmů jako liberalismus a volný trh, který trvá dodnes.

Zůstala nám nerekonstruovaná komunistická strana, která se nikdy pořádně nedistancovala od stalinistického dědictví. Kdyby tak, jako ona dlouhodobě mluví o zločinech komunismu, někdo hovořil o holocaustu, asi bychom pojali podezření, že je spíš popírač.

Ambice na nastolení diktatury proletariátu ovšem strana už dávno ztratila a v praxi se v novém režimu potichu zabydlela. Soudruzi žili z protestních hlasů lidí nespokojených s novým režimem. Moc pro ně přinejmenším na centrální úrovni dělat nemohli, ale to nevadilo. Respektovali demokracii i soukromé podnikání, a pokud u nás zaznívaly vpravdě socialistické radikální návrhy, od nich to nebývalo. Veškerá ideologická energie z nich dávno vyprchala, nebyla to strana „pokroku“ v žádném smyslu toho slova. To už spíš častěji „nabízeli své odborníky“. Fleky, o ty tu šlo. A dostat se do hry.

Zákonné postižení jednotlivých komunistů i jejich strany za stranické zločiny bylo mírné, to třeba západoevropští komunisté za studené války byli v některých zemích vystaveni tvrdším omezením. Ovšem v politickém systému byli ostrakizováni. Do hry se dlouho nedostávali. Jejich hlasy ve sněmovně představovaly mrtvou zátěž našeho parlamentního systému. Nebyly použitelné pro koalice. Všechny ty diskuse o komplikovaném sestavování vlád, všechny změny volebního zákona a pokusy o ně ve skutečnosti nebyly o vybalancování akceschopné exekutivy s reprezentativním zastoupením. Byly hlavně o mrtvé váze jedné konkrétní politické strany.

Tu ostrakizaci začal prolamovat až před rokem 2006 Jiří Paroubek, který, jak řekl, byl ochoten spojit se kvůli prosazení toho, co chtěl, i s Marťany – ale to bylo ad hoc, hlavně jako výhrůžka koaličním partnerům. Formální toleranci dohodl s komunisty až Babiš. Na tomto posledním hurá soudruzi moc nevydělali, tak jako každý, kdo šel do paktu s Babišem.

Co to znamená pro budoucnost? Zaprvé to, co vyjádřil po volbách jeden diskutér na Twitteru: „S těmi komunisty je to super. Nejen kvůli tomu, že se nebudou účastnit řízení státu, což je samozřejmě nejvíc. Ale i kvůli tomu, že když bude chtít někdo vypadat inteligentně, tak už mu nebude stačit vylézt před mikrofon, říct ,komunisti jsou svině‘ a sklízet 20 minut ovace.“ To je přesně řečeno.

Pak tu jsou jejich voliči, kteří pochopitelně nikam neodešli. Andrej Babiš už jistě nějaké převzal a od voleb, kdy se evidentně začal připravovat na prezidentskou kandidaturu, je nahání nemilosrdně. Ve svých vystoupeních se nyní stává bojovníkem proti „demokratickému kartelu“. Je jasné, dokdy tu vládl – do roku 2013 –, ale odkdy nechává Babiš nedořečené tak, že si můžeme představovat, že už od roku 1990.

Ale představovat si komunistické voliče jako jednou provždy fixované je chyba a velký úkol, který na demokratické strany čeká. Když je někdo pevně přesvědčený, že za komunismu bylo líp, je těžké mu to vymluvit. Ale těch nemůže být tolik, zvlášť když těch, kteří komunismus zažili, ubývá. Demokratické strany se nesmějí dostávat do situace Hillary Clintonové, která šmahem velkou část voličů soupeře smetla do „koše politováníhodných“. Komunisty mohli volit i lidé určitého osobnostního nastavení – ti, co mají rádi pořádek, pravidla, autoritu, své domácí prostředí, a nemají rádi prudké změny, ostrou soutěž, experimenty, výstřelky. Může mezi nimi být hodně těch, pro které David Goodhart vymyslel pojem „somewheres“. Jsou více zakořenění v národním společenství a jejich „připsaná“ identita (rodištěm, společenským prostředím) je pro ně důležitější identita „získaná“ (studiem, kariérou). „Změna“ pro ně nemá automaticky vždy a všude pozitivní znaménko. Nejsou jako „anywheres“, kteří přikládají větší význam individuální autonomii, mobilitě a novosti.

Nikde, u žádného klasika teorie demokracie, nenajdeme, že by „anywheres“ byli lepší a důležitější lidi než „somewheres“. To jen v posledních několika dekádách to tak vypadá. A řada „somewheres“ padala komunistům, jakožto straně proti změnám, do klína.

Od pádu komunismu už uplynulo hezkých pár let a ti lidé už nejsou postiženi životem v komunistickém režimu, který dával prostor nejnižším lidským pudům. Duch rigidního autoritářství, potřeba nařizovat jiným, co smějí, a co ne, dnes vane z úplně jiných končin. V řadách „somewheres“ mezi tím vyrostli lidé s pevnou páteří. Proč je přenechávat Okamurovi, Babišovi či kdovíkomu?

Politici tu nejsou od toho, aby své spoluobčany soudili. Ucházejí se o jejich hlasy. Pokud budují své image na tom, s kým vším se rozhodně nezašpiní, dělají to špatně. Musí najít způsob, jak nějaké komunistické hlasy získat.