Na ruského prezidenta Putina není možné pohlížet jako na racionálního člověka, končí svůj dnešní komentář kolega Ondřej Šmigol. A jistě – kdo sledoval jeho pondělní projev, ten výčet křivd a jemu předcházející divadlo, během nějž moudrý vůdce vyvolává členy bezpečnostní rady, aby přednesli svoje příspěvky k otázce uznání separatistických „republik“, mu dá snadno za pravdu. Racionality v tom moc nebylo. Nebo přesněji racionality v tom smyslu, jak ji lidé na Západě chápou. A možná byli v době, jež nastavší krizi předcházela, tím omezeným pojetím racionality omezeni.

Jenomže ruskému prezidentovi je tento typ úhledné racionality, která dbá na to, aby zájmy všech byly ošetřeny, pro smích. Popisuji-li jeho pondělní veřejná vystoupení (zasedání rady a večerní projev) jako divadlo, míním tím nejenom inscenovanost toho všeho (jasně, prezident zahájí zasedání s tím, že je nerozhodnutý a potřebuje si udělat názor, a o pár hodin později pronese velice dlouhý projev, v němž vysvětluje názor, který ještě ten den odpoledne neměl). Víc než inscenace to ale byla dramatizace, vytvoření nějakého příběhu směřujícího ke katarzi (tanky jedou). A mohla nějak strhnout i lidi, kteří dobře věděli, že to, co vidí a slyší, není pravda. Mohli to vnímat jako pravdu jiného typu, spíš pravdu krve než rozumu. Jakou emoci do těch slov vkládal ruský prezident, se zdráhám odhadovat, jistě je možné mu na základě nějakých racionálních konstrukcí připisovat různé motivace, v tuhle chvíli na tom ale už nemusí moc záležet.

Jistě věděl, jak jeho slova budou působit na druhé straně, a jistě chtěl, aby působil právě takhle, myslím, že se nesnažil na Západě nikoho přesvědčit, možná počítal i s tím, že bude za šílence, za lháře. Tím líp. O to troufaleji a bezohledněji jeho vystoupení mohlo působit. Je popisovaný jako člověk, který ztratil kontakt s realitou, třeba vnímá Západ jako podobně odtržený a i v tom nachází důvod začít s agresí teď. Vidí evropské protivníky, do jejichž reality se jaksi nevejde hrubá síla, neznají ji, nejsou na ni připraveni a mají z ní strach. Ruská propaganda líčí Západ a Evropu jako dekadentní a upadající sféru, řešící absurdní problémy, vlastně neživotaschopnou. Může proto být případem diktátora, který uvěřil svojí propagandě a doplatil na to. V tom pro nás lepším případě. Uvidíme, jak dlouho našim státníkům slova o jednotě vydrží a v jaké skutky se promění. V tom proudu bludů, útoků, tyátru a ledasčeho dalšího Vladimir Putin Západu adresoval jednu velice reálnou otázku: Kdo jste?