Rishi Sunak musí hlavně sjednotit rozhádanou stranu

Příliš mnoho kmenů

Rishi Sunak musí hlavně sjednotit rozhádanou stranu
Příliš mnoho kmenů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Jeden britský vtipálek na Twitteru upozornil, že Margaret Thatcherová vládla něco přes 4000 dní, John Major a David Cameron zhruba 2000 dní, Theresa Mayová a Boris Johnson něco přes 1000, Liz Trussová pak 50. Pokud trend vydrží a exponenciálu protáhneme, příští rok v březnu bude nový konzervativní premiér každých pár sekund. Žert však upozorňuje na jednu důležitou skutečnost. Britská politika byla známá svou stabilitou. Většinový volební systém zajišťoval vládám pohodlně většiny, roztodivné rozhádané koalice jsou velkou zvláštností. Britové se naopak posmívali soustavným politickým krizím na kontinentě. Nyní jsou to však oni, kteří svou politickou telenovelou baví zbytek Evropy. Nový premiér Rishi Sunak si vybral navýsost složitý moment k nástupu do úřadu.

Británie momentálně prochází souběhem mnoha krizí. Jednak je to rozhádaná Konzervativní strana, o které jeden komentátor napsal, že se chová hůř než pytel mývalů na kokainu. Do toho země zápasí s inflací, s energetickou krizí, stávkami, drahým bydlením, špatnou infrastrukturou a všeobecným pesimismem, že Spojenému království ujel vlak. Nervozitě přidává skutečnost, že popularita toryů je na historickém minimu, a pokud by volby proběhly dnes, strana by mohla zaniknout jako relevantní politická síla. Všichni se shodnou, že takto to dál nejde, musí přijít nějaký radikální řez. Problém je, že konzervativci se neshodnou, jak by ten řez měl vypadat.

Svým způsobem toto stojí za pádem premiérky Liz Trussové. Novela rozpočtu byla naschvál radikální, měla nastartovat ekonomický růst za každou cenu. Proti jednotlivým položkám se nedalo nic namítnout. Zrušení nejvyšší daňové sazby mělo přilákat investory, plošná pomoc ulevit těžce zkoušeným domácnostem v energetické krizi, zrušení zákazu frakování diverzifikovat energetické zdroje. Dohromady však vytvořily výbušný mix. Snižování daní a obří kompenzace za energie bez odpovídajících škrtů vyplašily trhy. Ty se zalekly rychle bobtnajícího deficitu. Úroky z britských státních dluhopisů letěly nahoru, libra dolů. Zrušení nejvyšší daňové sazby rozhněvalo voliče, kteří to brali jako podporu nejbohatších. Popularita konzervativců se odebrala do nepředstavitelných hlubin.

Trussová rychle vykonala otočku. Nejdřív opustila zrušení nejvyšší daňové sazby. Pak vyhodila ministra financí Kwasiho Kwartenga. Místo něj nastoupil Jeremy Hunt, který novelu rozpočtu naprosto překopal. Plošnou pomoc v energiích omezil na šest měsíců, ohlásil škrty v rozpočtu, trhy se uklidnily. Trussová však přišla o veškerou kredibilitu, všem už byla jen pro smích.

Vaz jí ale zlomila až otázka frakování. Opoziční Labouristická strana navrhla uzákonit jeho zákaz. Část konzervativců se pro to chystala zvednout ruku. Zastupují totiž venkovské okrsky, kde by těžba měla probíhat, místní jsou však proti, mají obavy ze znečištění. To vyděsilo Trussovou a rozhodla se hlasování spojit s důvěrou vládě. Pak ale vystoupil ministr pro klimatickou změnu Graham Stuart před Dolní komorou a prohlásil: „Toto zcela jasně není hlasování o důvěře.“ Nastal naprostý chaos. Nikdo nevěděl, čí slovo platí, včetně ostatních ministrů. V chodbách parlamentu vypukly potyčky mezi vládními poslanci, jak se loajalisté snažili dotlačit rebely hlasovat „správně“. Wendy Mortonová, která má na starosti stranickou disciplínu, rezignovala na svou funkci. Její zástupce Craig Whittaker se slovy „jsem kurevsky rozzuřený a už na to seru“ také. Premiérka šla přesvědčovat Mortonovou, aby to nevzdávala, a zapomněla hlasovat. Do toho poslanci otevřeně dávali najevo do médií své rozčarování. Charles Walker řekl BBC, že dění v parlamentu „je ostuda a hanebnost“. Vypadalo to, že Konzervativní strana se na místě rozpadne. Zákaz frakování nakonec neprošel a Mortonová s Whittakerem své rezignace odvolali. Ale i tak bylo jasné, že Trussová naprosto ztratila kontrolu nad svou stranou. Rozhodla se agonii neprodlužovat a další den rezignovala.

Zastánci EU a liberálové označují za prapůvod všech dnešních problémů brexit. To je příliš zjednodušující. Mnoho britských potíží je čistě domácí provenience. A i u těch ekonomických je těžké říct, zda za ně může pandemie covidu a následně válka na Ukrajině, či oddělení se od EU. Svým způsobem však za dnešní potíže brexit může.

Boris Johnson v prosinci 2019 získal velkou většinu 80 křesel v Dolní sněmovně. Důvody jeho vítězství jsou dvojí. Zaprvé lidé již měli dost brexitového dramatu a Johnson slíbil to dotáhnout do konce. Zadruhé labouristický lídr Jeremy Corbyn byl pro většinu voličů nebezpečný radikál. V tomto úspěchu se však skrývá zárodek dnešních problémů. Konzervativci nabrali obří počet nových voličů, hlavně bývalých labouristů ze severu, jejichž zájmy najednou potřebovali uspokojit.

Není tak úplně pravda, že ve většinových systémech jsou koalice výjimkou. Ve skutečnosti každá strana je svým způsobem koalicí, která však vznikla již před volbami. V rámci Konzervativní strany se často mluví o nejrůznějších kmenech. Toryovské kmeny se ovšem nesnášejí mezi sebou.

Máme tu tak euroskeptiky vs. eurohujery. Ti první nevěří těm druhým, že přijali výsledky brexitu, a neustále je podezřívají, že plánují návrat do EU. Pak je tu rozdělení mezi brexitáři. Nepanuje shoda, čeho měl brexit dosáhnout. Existují dvě konkurující si vize. První je tzv. Šanghaj nad Temží, kdy by se Británie otevřela světu, masivně deregulovala, masivně snížila daně a nalákala zahraniční investory, a nastartovala tak ekonomický boom. Proti tomu jde představa izolacionistické Británie, která odešla z EU hlavně proto, aby získala kontrolu nad imigrací. S tím souvisí spor mezi libertariánskými toryi, kteří chtějí malý stát, nízké daně a deregulace, a paternalistickými „konzervativci jednoho národa“, prosazujícími hlavně sociální smír i za cenu většího a mocnějšího státu. K tomu přibyl souboj mezi severem a jihem. Jih Anglie je historicky lidnatější, bohatší a sociálně liberální. Sever je relativně řídce zalidněný, industriální a chudý. Na jihu leží většina bašt konzervativců, nyní však získali i bývalé bašty labouristů na severu. Johnson slíbil, že se o sever postará, jih však odmítá dotovat své chudé příbuzné.

K tomu je potřeba připočítat krizi bydlení a s tím související generační válku. V roce 2019 mezi staršími 65 let 60 % volilo konzervativce. Naopak v kategorii 18–29 volí levici zhruba 55 %. Jeden z důvodů tohoto rozdělení není jen mladická nerozvážnost. Jeden z nejlepších indikátorů toho, jestli Brit bude volit pravicově, je bydlení ve vlastním. Vysoké ceny však znamenají, že pro mladé je to nedostižný sen. To souvisí s odkládáním založení rodiny, demografickou krizí a dalšími problémy.

Jediným řešením je začít stavět. Jenže v Británii je extrémně složité schvalovací řízení a nejrůznější zájmové spolky dokážou zdržovat novou výstavbu i desetiletí. Například v Kingstonu na předměstí Londýna se daří již 30 let blokovat plán na postavení zhruba 1000 nových bytů na místě bývalé čističky odpadních vod. Reforma územního plánování by měla být prioritou jakékoli konzervativní vlády, jenže jejich starší voliči proti tomu protestují. Odmítají novousedlíky, bojí se pádu cen nemovitostí a toho, že nová výstavba zhyzdí okolí. Ze stejného důvodu váznou investice do infrastruktury.

Vítězství ve volbách v roce 2019 počet kmenů rozšířilo, nebo posílilo některé předtím bezvýznamné. Šance na vnitrostranický konflikt značně narostla. Udržet rozhádané konzervativní kmeny pohromadě je nadlidský úkol. Strana by potřebovala jít do opozice, aby se sjednotila tváří v tvář společnému protivníkovi a vyjasnila si priority. Předčasné volby nehrozí. Konzervativci totiž nebojují o moc, ale o samo přežití. Podle průzkumů labouristé vedou o 29 procentních bodů. Některé průzkumy vycházejí ještě hůř. Ve volbách by konzervativcům hrozila nejen porážka, ale totální zánik. Podle jednoho modelu by jim zbylo jediné křeslo.

Prvním krokem ke sjednocení strany bylo určení potřeby 100 podpisů poslanců (z 357) na nominaci na lídra strany. To mělo zajistit, že o post se budou ucházet jen ti, kdo mají širokou podporu v parlamentní straně. To byl jeden z problémů Trussové, byla zvolena hlasy všech členů. V parlamentním kole však vyhrál Rishi Sunak. Trussová nikdy nebyla volbou poslanců, což dál podrývalo její autoritu. To je i důvod, proč se nakonec rozhodl nekandidovat Boris Johnson. Ten chystal comeback století, nasbíral i potřebných 100 hlasů pro nominaci. Věděl však, že podporu většiny poslanců nemá a efektivně vládnout by bylo nemožné. Další kandidátka Penny Mordauntová nejspíš požadovaného počtu podpisů nikdy nedosáhla. Půlhodinu před uzavřením nominací tvrdila, že má 95 podporovatelů. Sunaka veřejně podpořil nadpoloviční počet konzervativních zákonodárců. Toryům se tak podařilo vyhnout dalšímu kolu bratrovražedných bojů. Je to svým způsobem vítězství konzervativního establishmentu, který dokázal potlačit libertariánské křídlo Trussové i populistickou frakci Johnsonovu.

První, co člověka na Sunakovi zaujme, je jeho indický původ, což konzervativci budou vydávat za příklad své multikulturality a pokrokovosti. Nebýt však jeho barvy kůže, Sunak by byl naprosto typickým představitelem konzervativního politika. Pochází ze solidní střední třídy, otec lékař, matka lékárnice. Vychodil Winchester College, jednu z elitních internátních škol v Británii, na úrovni slavnějšího Etonu. Pak pokračoval studii na Oxfordu v programu Filozofie, politika a ekonomie. Takzvaný obor PPE je tradiční volbou pro lidi mířící do politiky a státní správy. Již na univerzitě se angažoval v Konzervativní straně. Po studiích zamířil do londýnského City, kde pracoval pro Goldman Sachs a pak nejrůznější hedgeové fondy. V roce 2014 byl vybrán jako kandidát na poslance a následně zvolen. Přišel raketový vzestup uvnitř strany. V červenci 2019 se stal prvním náměstkem ministra financí, funkce mocnější než řada kabinetních ministrů. Od ledna 2020 až do července 2022 byl přímo ministrem, než svým odchodem spustil pád Borise Johnsona.

Nepochybně zdatný technokrat a organizátor, jeho velkým handicapem je charisma účetního. Dá se od něho očekávat důraz na rozpočtovou kázeň. Slibuje snižování daní, ale pouze pokud to neohrozí státní rozpočet. Šušká se, že je skeptický vůči nulovému uhlíku, veřejně ho však nikdy nezpochybnil. Přílišné radikální kroky nelze od něj očekávat. Spíš má být pevnou rukou na kormidle, která vrátí toryům serióznost a respekt. Volební porážka v roce 2024 v rámci norem, a ne labouristické tsunami bude dostatečný úspěch. Ale uvidíme, Britové rádi říkají, že týden je v politice dlouhá doba. Z tohoto pohledu jsou dva roky přímo věčnost.