Novináři žijí v přesvědčení, že jsou schopni rozpoznat, co je důležité a co ne, co jsou jenom nějaké lapače krátkodobé pozornosti, pěna dní a podobně. Protože nakonec přece rozhodují ty faktické věci, hmotné zájmy, politické strategie, potřeby, někdy snad i principy. Někomu tohle přesvědčení vydrželo i do té dnešní postfaktické doby – a ono je i v ní do nějaké míry oprávněné. Spoléhat se na to, že relevantní je jen to, co znalci za relevantní považují, je ale zjevně naivní (kdyby se lidé rozhodovali na základě známých faktů a logických úvah, dopadly by sněmovní volby asi dost jinak).

Jako taková nerelevantní figura může působit prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček, oblíbený zdroj pobouření lepší společnosti. Nadaný kombinací sebevědomé neznalosti sklonu k banálnímu mudrování, která na mnoho lidí působí jako spolehlivý „spouštěč“, generátor pohoršeného zájmu, který pohltí pozornost, jež by si možná zasloužila být věnována důležitějším věcem. Není ale skutečně důležitý, v tom smyslu, jak se to slovo používá, nezáleží na něm tolik. Jenomže možná existují ještě jiná kritéria důležitosti.

V končícím týdnu byl Ovčáček hostem v politické show Aréna Jaromíra Soukupa na TV Barrandov – obskurní pořad na obskurní stanici, dalo by se říct. Nějaká (tipuji, že ne zrovna velká) část z těch 400 tisíc lidí, kteří se dívali, tak činila spíš pro legraci. Jistě si přišla na své, i když na to, aby jeden ocenil tento druh komična, člověk potřebuje hroší kůži, jinak by se mu mohlo udělat nevolno.

Taková míra podlézavosti a nepokryté a nešikovné manipulace se vskutku nevidí každý den. Bylo to ale „relevantní“? Není už pouhá skutečnost, že se člověk o téhle show rozepisuje, znakem nepochopení, přiznávání důležitosti nějakému veledůležitému bizáru, jenž si nezaslouží, aby se jím kdokoliv vážně zabýval?

Až kultovní status získala na sociálních sítích pasáž, v níž Soukup podle Ovčáčkových pokynů na tabuli dává fotky světových činitelů, rozdělených do dvou skupin – dobří pro lidi, špatní pro lidi. Do té první prezidentův mluvčí umístil svého šéfa, Vladimira Putina, Silvia Berlusconiho, Donalda Trumpa, Andreje Babiše, TGM a Přemysla Otakara II. Do té druhé dva Zemanovy protikandidáty.

Moderátor to provázel patafyzickými řečmi o tom, kteří politici jsou, či nejsou „lidoví“ (zjevně se domníval, že tohle slovo má význam „lidu prospěšní“). Komparz ve studiu nadšeně aplaudoval. Celé to působilo jako taková hodně černá taškařice, takhle nějak by to asi vypadalo, kdyby se někdo pokoušel po paměti rekonstruovat vysílání Československé televize z roku cca 1978. A stejně to – při vší aranžovanosti a stupiditě – mohlo mít nějakou relevanci.

Nakonec na té Soukupově „lidovosti“ něco třeba bude. Existuje vrstva lidí, která ji potřebuje, vítá. Ne proto, že „lidoví“ politici budou prosazovat věci, jež lidem, hlavně těm spíš dole, zlepší život nebo jim pomůžou překonat existenční trable. Jsou v nich ale schopni vzbudit dojem, že jim na těch lidech záleží, že jsou s nimi – těžko říct v čem, možná v boji s nepřáteli, z větší části spíš imaginárními.

Je docela smutné, jak snadno a jak šmíráckými výkony si jsou lidé typu prezidenta Zemana schopni ten lid naklonit. Možná to svědčí o míře manipulovatelnosti publika v dnešní době. Možná je to taky doklad toho, na jak hrozivou osamělost poskytují tihle mistři „lidovosti“ zdánlivou odpověď. Třeba jsou zčásti přijímáni ne proto, že by jejich obecenstvo bylo tak naivní, ale proto, že tak moc potřebuje věřit, že na něm někomu záleží, až je schopné zbaštit prakticky všechno.