Kolik je v téhle zemi děl těch největších ze „starých mistrů“? Bohužel ne moc, ve srovnání s Vídní, Berlínem, ale i s Drážďany, Mnichovem nebo i Budapeští… Ale něco tady je. Samozřejmě velkolepá Růžencová slavnost Albrechta Dürera, krásný Rembrandtův Portrét učence, El Grecův Modlící se Kristus, pak několik Rubensů, van Dycků a Cranachů, Tizianova Toaleta mladé ženy na Hradě a Marsyas a Apollon v arcibiskupské Kroměříži…

A pak v lobkowiczkých sbírkách jeden z nejkrásnějších obrazů zaalpské renesance vůbec, Senoseč Pietera Bruegela staršího, nádherný obraz, na němž je v jasných barvách počínajícího léta nepřekonatelným způsobem znázorněno, co v tuhle dobu lidé dělali po celá staletí a ještě za nedávných časů. Tedy čím se zabývali v těchto krásných měsících, červnu a červenci. Naklepávali kosu, jíž pak kosili louku, obraceli a shrabovali seno, odváželi ho na prohýbajících se vozech ještě mokré a nazelenalé, v koších odnášeli první plody léta, třešně a lusky a nějakou zeleninu. A snad se i tiše radovali z hojnosti přírody, jako ty tři kráčející ženy v popředí obrazu, které jsou zároveň zobrazením tří věků člověka, ta nejmladší hledí ven z obrazu, jako by vyhlížela, kdo se jí ujme.

Bruegel namaloval Senoseč kolem roku 1565, o rok později se objevuje v soupise majetku bohatého antverpského obchodníka Nicolaese Jonghelincka, který si ji nejspíš objednal pro svou předměstskou vilu. To se také ví, protože z roku 1566 je inventář zastaveného majetku se zmínkou o „obrazech měsíců“. Bruegel Senoseč vytvořil spolu s dalšími pěti obrazy, kterým se v dějinách umění nyní říká Roční období (Zeiten des Jahres), dřív Měsíce roku, což nebylo přesné, protože jde na každém obraze vždy o měsíce dva. Bylo jich totiž šest, tři z nich, Lovci ve sněhu, Pochmurný den a Návrat stáda jsou v Kunsthistorickém muzeu ve Vídni, obraz Žně je ozdobou Metropolitního muzea v New Yorku. Senoseč je v Praze. Šestý obraz, logicky by to mělo být časné jaro, je ztracen a nikdo neví, jak mohl vypadat. „Spolu“ byly naposledy asi na začátku 17. století, pak už jen výjimečně, při velkých výstavách: naposled v roce 2018 ve Vídni na slavné výstavě jednoduše nazvané Bruegel, kde se sešly čtyři z pěti Ročních období: New York své Bruegely nepůjčuje.

„Česká“ Senoseč tam byla, stala se součástí kunsthistorického projektu Inside Bruegel. Jeho výsledkem je současná „výstava jednoho obrazu“ v Lobkowiczkém paláci na Hradě, tedy de facto „výstava“ domácího díla, kterému jeho opatrovníci, jeho majitelé Lobkowiczové, chtějí dopřát náležitý prostor i posílit povědomí o jeho existenci. Na takových „výstavách“ je obvykle jedno významné dílo prezentováno jako fenomén či jako chef d’ouvre, což by jistě platilo pro každý Bruegelův obraz: existuje jich jen něco přes čtyřicet. Pozornost chce být upřena nejen na obraz jako takový, ale též na to, co je „za dílem“, jak je „uděláno“, jaká je „technologie“ obrazu, co se skrývá pod přemalbami atd. To vše je umožněno provést v laboratořích díky vyspělé technice do největších podrobností. K výzkumu vyjde obsáhlá vědecká publikace, na výstavě jsou výsledky podány v přiměřené formě. Pro návštěvníka to může znamenat, že je buď trochu ošálen „marketingovou“ akcí, neboť se domnívá, že obrazů uvidí víc, anebo se může zahloubat a – pokud se na něj netlačí někdo jiný – nějaký čas strávit u dotykového zařízení, které mu předkládá nejrůznější detaily, jež by při normálním pozorování obrazu těžko spatřil. Třeba že na Senoseči je několik scén, které si nemohl dosud prohlédnout podrobně, například scéna, kdy se vesničané zabývají hrou „střelba ku ptáku“, což spočívalo ve střílení lukem na ptáka (někdy živého, jindy dřevěného) připevněného na vysoké tyči. Tato zábava se konávala o letnicích, tedy obvykle na začátku června, přičemž ten pták byl ztotožňován s holubicí, znázorňovanou jako Duch svatý, do nějž se chasníci strefují, což nevypadá právě zbožně, ale Bruegelem ztvárňovaný svět je takových plebejských či selských scén plný.

Místo, kde se „náš“ obraz nachází, tedy Lobkowiczký palác na Pražském hradě, mimochodem jediný palác na Hradě držený v soukromých rukou, bylo dějištěm některých důležitých okamžiků českých dějin. Tady 23. května 1618 přijala a ukryla právě vyhozené a potlučené místodržící Slavatu a Martinice lobkowiczká kněžna Polyxena z Pernštejna, čímž nastal symbolický obrat v nepovedeném povstání českých stavů. Ale také, dalo by se říct, vzestup Lobkowiczů do čela království. Její manžel Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkowicz byl předák české katolické strany, sňatkem s Polyxenou, dcerou Vratislava z Pernštejna a vdovou po posledním Rožmberkovi, Vilémovi z Rožmberka, se spojí moc a bohatství, ale také schopnosti a loajalita, tradiční vlastnost Lobkowiczů. Tehdy je položen základ pro vznik sbírek, které se postupně rozrůstají do velikosti a v nichž se vedle Bruegela objeví i díla Rubensova (Hygieia s posvátným hadem), Cranachova nebo v 18. století Canalettova (pohledy na Londýn). Významnou součástí sbírky jsou zbraně a hudebniny, například několik manuskriptů Ludwiga van Beethovena, jehož byl Josef František Maxmilián z Lobkowicz, první vévoda roudnický, významným mecenášem a asi by se dalo říct, že i přítelem.

Lobkowiczký palác, kde je většina těchto skvostů vystavena, je od roku 2008 přístupný veřejnosti, některé předměty a umělecká díla jsou součástí expozice na zámku v Nelahozevsi. Sbírky byly vráceny rodině (roudnické primogenituře, ještě jsou Lobkowiczové křimičtí, dolnobeřkovičtí a mělničtí) po vyvlastnění v roce 1948. Čelní představitelé rodu byli přitom obvykle (výjimky se najdou všude: jeden Lobkowicz trochu podrazil Marii Terezii) na straně českého státu a kníže Max z Lobkowicz (1888–1967) sloužil Československu jako diplomat a za války byl spolupracovníkem Edvarda Beneše v Londýně. Ale tak se stát a lid zachovaly nejen k nim. Mimochodem, způsob psaní s w a cz není germanismus, jak si někdo myslí, ale projev české starobylosti rodu.

Ale zpět k obrazu. Ten je tajemný, jako všechno, co je spojeno s geniálním Bruegelem, o jehož životě je známo jen několik kusých faktů. Zcela jistě se ví, že zemřel několik let po vytvoření Senoseče, roku 1569, v Bruselu, kde působil ve druhé polovině života. Rok narození se odhaduje mezi lety 1525 a 1530, jestli mu bylo čtyřicet, nebo pětačtyřicet, není jisté, má se za to, že místem narození byla Breda v severním Brabantu. Na začátku padesátých let se objevuje v Antverpách, nejbohatším městě tehdejší Evropy, kde se to malíři jen hemžilo. Někdy v letech 1651–1652 podnikne cestu do Itálie, ale z ní si nepřiveze módní vlašský styl, Bruegel zůstane vždy „středověce“ seversky svůj, když by byla řeč o tom, jestli ho někdo ovlivnil, tak určitě Hieronymus Bosch, i když jen v jedné linii a dá se říct, že Bruegel byl prostě originálně realista. Z Itálie si však přiveze do rodných nížin plný skicář krajinných scenerií, které se pak objevují v podobě rozeklaných skalisek i v krajinách, kde nemají „geograficky“ co dělat. Ale nejsou to jenom skály. Právě na obraze Senoseč se objevuje v dálce silueta města, které při podrobném pohledu nápadně připomene Prahu, s mostem přes řeku, hradem zvedajícím se nad městem, s hradbami na místě řekněme Petřína. Údajně tady zanechal za sebou slovo „brajgl“, tedy výraz pro nepořádek či přímo bordel; původ slova sice možná souvisí Bruegelem, ale nepřímo, a to spíš s jeho synem Pieterem, přezdívaným Pekelný, zatímco otec nese sympatický přívlastek Selský: druhý syn, Jan, byl nazývaný Sametový. Důkazy pro přítomnost v Praze nejsou tedy žádné, jedinou spojitostí zůstává ten obraz, Senoseč, který by byl chloubou každého velkého muzea umění po světě.

Kdy se do lobkowiczkých sbírek dostal, je složitá detektivka a sledovat cestu Senoseče od jejího vzniku by bylo napínavé. Po smrti obchodníka Jonghelincka přešel jeho majetek na město Antverpy, které v roce 1594 darovalo šest deskových maleb místodržícímu v Nizozemsku, arcivévodovi Arnoštu Habsburskému. Po jeho smrti se obrazy dostávají k jeho bratru Rudolfovi II. (možná do Prahy) a pak do Vídně, do sbírek arcivévody Leopolda Viléma (1614–1666), syna císaře Ferdinanda II., rovněž velkého mecenáše umění: na seznamu už je jen obrazů pět, což znamená, že se jeden ztratil. Obrazy jsou tehdy součástí sbírky v budově zvané Stallburg, která stála nad stájemi v Hofburgu. Začátkem 18. století tuto obrazárnu renovuje Gundacker von Althan, ředitel správy císařských staveb (Hofbauamt). Tento hrabě se později oženil s ovdovělou kněžnou Marií Vilemínou z Lobkowicz, jejíž syn, kníže Ferdinand Filip, odkoupil od hraběte Althana, svého nevlastního otce, dva paláce ve Vídni. Čímž by se vysvětlovalo, jak se Senoseč dostala k Lobkowiczům. První zmínka o obrazu jako o majetku rodiny je až roku 1870! To už je jeho autor po dlouhé době (baroko ani klasicismus Bruegelovi nepřály) oceňován jako jeden z největších umělců západu.

Ty bruegelovské postavičky, připomínající trochu Trnkovy loutky, tohle moc zajímat nemusí. Věčně splývají s přírodou, od které si berou její plody. Vyjádřeno je to s prostou názorností, a přesto tajemně, realisticky, přitom posvátně. Prozářený prostor v namodralých a světle zelených tónech se snáší nad líbeznou krajinu s mohutným skaliskem nad vesnicí a s pozadím velkého města na břehu řeky.