Projekt pražské Galerie Jaroslava Fragnera ukazuje, že vzájemný dialog a kulturní výměna mezi Japonskem a Českem nejen na poli architektury má mnohem silnější kořeny, než se na první pohled může zdát.

Sto let

O nové koncertní síni pro Prahu se mluví už dlouho. K její výstavbě přitom mohlo dojít krátce po sametové revoluci. V roce 1990 o realizaci začal vyjednávat Václav Havel se zástupci Japonska, které mělo zájem na novou síň přispět i kvůli obdivu císařského dvora k hudbě Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Ambiciózní plán, který mohl zásadně nakopnout (nejen) českou architekturu, však nakonec bohužel z různých důvodů vyšuměl do ztracena.

Tento dnes již zapomenutý příběh dokreslující intenzitu česko-japonských vztahů, které nepřestřihlo ani dvacetileté období normalizace, připomíná čerstvá česko-anglická publikace 1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného, vydaná Galerií Jaroslava Fragnera u příležitosti nové stejnojmenné výstavy v rámci oslav stého výročí navázání diplomatických vztahů mezi Japonskem a Československem. Jak napovídá už název, projekt pražské galerie mapuje dialog Česka a Japonska v oblasti architektury a umění.

Důvody k obdivu

Japonsko mělo obrovský vliv na formování evropské architektonické moderny už v prvních dekádách minulého století. Adolf Loos coby jeden z jejích otců upozorňoval například na sofistikovanost japonských interiérů, českému architektu Bedřichu Feuersteinovi imponovala konstrukční pravdivost i propojení interiéru s exteriérem a tamní architekturu vzýval i Karel Teige.

Mezinárodní obdiv si právem zaslouží také tvorba dnešní generace japonských architektů. Fascinace soudobou japonskou architekturou má víc zdrojů. Podíl na tom má dlouhodobě inspirativní přístup k udržitelnosti, zásadnímu globálnímu tématu dneška, těžící z tradičního sepětí japonské architektury s klimatem a krajinou. Další důležitý důvod představuje osobitý a jasně rozpoznatelný výraz soudobé japonské architektury, která sebevědomě vzdoruje globalizaci potírající kulturní specifika jednotlivých států.

Vzájemná inspirace

Předností objemné publikace je, že se nesnaží o chronologické mapování historie architektury obou zemí, ale pomocí textů dvacítky českých i japonských historiků, teoretiků a architektů představuje nejdůležitější kapitoly ve vývoji česko-japonských vztahů a vlivů v architektuře a výtvarném umění. Orientaci v těchto mnohdy nejasných paralelách a pochopení kontextu čtenářům usnadňují časté odbočky k důležitým politickým i dějinným událostem. Editoři knihy Helena Čapková, Dan Merta a Klára Pučerová si byli zároveň vědomi toho, že pro komplexnější pochopení japonské architektury je potřeba dát prostor také obecnějším tématům, jako je specifické japonské pojetí prostoru ma nebo koncept wabi-sabi týkající se tradičního vnímání krásy.

Adekvátní prostor v knize také dostala ta vůbec nejvlivnější osobnost ve formování bilaterálních architektonických vztahů – kladenský rodák Antonín Raymond, který si svým výjimečným dílem vybudoval nezastupitelné postavení v dějinách japonské moderní architektury. Ve svém textu oslavuje Raymonda také světoznámý japonský architekt Kengo Kuma (mimochodem autor hlavního stadionu pro letošní olympijské hry v Tokiu) jako toho, kdo „všem ukázal velmi přímočaře, v čem spočívá esence japonského prostoru“.

Kniha spolu s výstavou zároveň dokládají, že inspirace v oblasti architektury a umění v uplynulých sto letech neproudila pouze jedním směrem. Japonci se totiž intenzivně zajímali třeba o československou meziválečnou avantgardu, specificky tuzemský fenomén kubistické architektury a zejména o umělecké sklo, což je oblast, v níž Československo v poválečném období excelovalo díky mezinárodně uznávaným sklářům, manželům Stanislavu Libenskému a Jaroslavě Brychtové. Projekt Galerie Jaroslava Fragnera tak může přispět k další kulturní výměně mezi oběma státy. Byla by velká škoda v ní nepokračovat ­– o to větší při vědomí toho, že je opravdu na čem stavět.