Leitmotivem českých politických komentářů a analýz v uplynulém roce byla neotřesitelná dominance Babišova hnutí ANO v průzkumech veřejného mínění, již nijak zásadně neovlivnily ani různé premiérovy kauzy, ani mohutné demonstrace proti současné vládní garnituře. Jistě se to dá aspoň zčásti přičíst vskutku nevelké akceschopnosti opozičních politických stran a vůbec té části společnosti, která se angažuje v protestech a peticích, ta slavná „pražská kavárna“, v politice dlouhodobě prohrávající, a to ve volbách parlamentních i prezidentských. Jedna z jejích vůdčích osobností, katolický kněz Tomáš Halík, v rozhovoru pro ČRo nedávno přirovnal opozici současnou k té předúnorové. Tvrdé hodnocení. Možná ale ten nejdůležitější deficit odpůrců současných „pořádků“ nespočívá v tom, co se jim v různých analýzách předhazuje.

Americký politolog Yasha Mounk v článku pro časopis The Atlantic vyslovuje důrazné varování pro Demokratickou stranu. Může podle něj velice snadno prohrát letošní prezidentské volby bez ohledu na to, jak silnou munici současný prezident Donald Trump svým kritikům pravidelně dodává. Neuvědomuje si totiž, že v jednom důležitém ohledu potenciální voliče odstrašuje. Při předvolebních kampaních – v Americe, Česku i jinde – se hodně energie věnuje prezentaci kandidátů tak, aby se „líbili lidem“. Zapomíná se ale na to, že součástí toho apelu je i schopnost budit v nich důvěru, že kandidátovi se „líbí“ voliči. Nejde jenom o to, vzbudit v nich dojem, že s kandidátem XY by šli rádi na pivo, ale že on (ona) by na to pivo rád šel (šla) s nimi. Namísto toho se demokratičtí kandidáti většinou obracejí jenom ke svojí „bublině“. V průzkumech pak vychází, že jen 44 procent voličů (a 38 procent voličů bez stranické afiliace) má dojem, že v dnešní Demokratické straně jsou vítáni „lidi jako my“. Pro volební úspěch je takové vnímání toxické. Něco o tom vědí i britští labouristé, kteří ztratili část dělnických voličů také proto, že se jim je podařilo přesvědčit o tom, jak moc jsou jim kulturně vzdáleni, opovrhují jejich hodnotami a životním stylem.

Ten největší problém zdejší opozice může být podobný a je vlastně jedno, zda je opodstatněný. Andreji Babišovi, Miloši Zemanovi a lidem kolem nich se podařilo navodit dojem, že jejich kritici „obyčejnými lidmi“ opovrhují. A to je nakonec jejich nejsilnější zbraň, která přebije všechny možné aféry, šermování čísly, vypichování nekonzistentnosti slov a politiky v tom či onom ohledu. Úkolem zdejší opozice nakonec není přesvědčit stoupence establishmentu, že její argumenty jsou správné, že na principech, které vládní garnitura porušuje, skutečně záleží. Ještě předtím by měla voličům, jež chce přetáhnout na svou stranu, dokázat, že jí na nich záleží a že je přijímá takové, jací jsou, nemusejí kvůli tomu projít nějakou „polepšovnou“. A zároveň ukázat, že ta lidovost druhé strany může být jenom účelová. Potenciálně nebezpečnější než Čapí hnízdo může být pro Andreje Babiše arogantní výlev jeho rodinného známého Šablatúry, který na sociální sítě psal o „chudobě u PC“, která se naváží do jeho společných a vkusně kostýmovaných fotek s manželkou premiéra. A Babiš si nebezpečnost takového okázalého pohrdání voliči uvědomuje. Měla by si ji uvědomit i ta druhá strana.