Pro nikoho by nemělo být překvapením, že z průzkumu CVVM vyšel Miloš Zeman dobře v kategorii „je v kontaktu s občany a zná jejich problémy“. Trvale mu za to dává dobré hodnocení okolo 60 procent respondentů, zatímco u jeho předchůdce Václava Klause tato cifra klesala od 44 procent až po 21 procent na konci jeho funkčního období. Také u Václava Havla spadla ze 41 procent v roce 1997 na 23 procent v roce 2002.

Například redaktorům Deníku N to však samozřejmé nepřišlo, neboť doložili, že Zeman v kontaktu s občany příliš není – „od loňského července se vydal mimo Prahu nebo své další sídlo v Lánech pouze třikrát,“ uvádějí.

Je to myslím dobrý příklad toho, kam vede žurnalistiku kultura factcheckingu.

Být obviněn z toho, že nezná problémy obyčejných lidí, je noční můrou většiny politiků. Jsou známy případy politiků, kteří před debatami s občany biflují, jaké jsou aktuální ceny mléka, vajec a dalších předmětů denní spotřeby, a skutečně jsou z toho občas na veřejnosti zkoušeni.

Známá je historka s americkým prezidentem Georgem Bushem starším, který ve volební kampani za doprovodu kamer navštívil supermarket, a ač zřejmě nabrífován ohledně cen základních potravin, čekala ho tam pohroma – pokladní skener čtoucí čárové kódy na zboží. Bush na něj koukal jako děcko a okouzleně se vyptával, jak funguje. Komentátoři měli snadnou práci. Připomněli, že pokladny se skenerem nejsou žádnou novinkou, a konstatovali, že scéna podtrhla dojem, že kariérní politik Bush nemá tušení o problémech občanů. Představitel provozovatele supermarketu sice pak vysvětlil, že v prodejně byly instalovány nové pokladny, jejichž skenery skutečně fungovaly trochu jinak než ty dosavadní, takže Bushova zvídavost byla pochopitelná a nijak nedokazovala, že by už léta nebyl na nákupu. Ale toto vyjádření zapadlo, story už byla hotová. To, že Bush poprvé v životě viděl pokladnu se skenerem, zapadalo do představy, jaká o něm panovala.

Byla pravdivá? Bush byl bohatý a a už desítky let se pohyboval ve vysokých funkcích, kde se o mnoho jeho potřeb staral státní aparát. Byl ale o tolik odtrženější od života obyčejných lidí než řada jiných politiků? Byl od něj odtrženější než jeho soupeř Bill Clinton, který ve svém tehdy nijak dlouhém životě studoval, chvíli učil na univerzitě a pak byl taky už jen a jen politikem?

Mnohem spíš šlo o násobný účinek dvou faktorů. Bush nebyl obdařen talentem na klábosení s lidmi a projevování empatie. Tedy ne že byl nějak extrémně komunikačně tuhý, ale v politice potřebujete být v této disciplíně nadprůměrní. A to Clinton byl. A také vyrostl v nuzných poměrech v neúplné rodině, kdežto Bush pocházel ze zámožného patricijského rodu, byť si své peníze vydělal vlastní prací. Nadaný Clinton díky stipendiím vystudoval prestižní univerzity, záhy se začal stýkat s příslušníky elit a problémy obyčejných lidí nechal spíš za sebou. Ale sociální kapitál z mládí si s sebou nesete celý život a komunikační nadání si za peníze nekoupíte.

A pak, stojí lidé vůbec o politiky, kteří jsou v kontaktu s problémy obyčejných lidí? Ano, obecně skoro jistě. Nikdo vám do průzkumu neřekne, že před politikem žijícím každodenními problémy lidí jako on dává přednost politikovi odtrženému od běžného života. Jak může řešit mé problémy, když je nezná? Takový je aspoň princip, podle něhož většina politiků operuje. V éře dnešních kampaní je pak výsledkem svérázná hybridní image. Politici se snaží působit lidově, uvolněně, hlavně nepůsobit „tuze“. Tančit, jezdit na kole nebo hrát fotbal není pro každého, ale být viděn, jak si hrajete s dětmi, to musíte. A chodit s lidmi na pivo. Požehnán budiž, kdo to dokáže, v průzkumech, které si politici nechávají zpracovat, je hodnocení „chtěl/nechtěl bych s ním jít na pivo“ velmi obávané. Schopnost „pokecat“ je hodnocena vysoko – fiktivnímu premiérovi v britském seriálu The Thick of It (z doby Tonyho Blaira) dokonce podřízení připravovali týdenní sestřih z nejpopulárnějších televizních pořadů, aby znal aktuální oblíbené „hlášky“.

Zároveň musí politici do své image a vystupování integrovat standardní politické problémy, které chtějí řešit, anebo o kterých usoudili, že je voliči chtějí řešit. Třeba u kampaní na americké levici je pak výsledný dojem, že když se potkají obyčejní lidé a chtějí se sousedsky uvolnit, o ničem si nepovídají raději než o návštěvě u doktora.

Jenže ta abstraktní jistota, že lidé chtějí politika žijícího jako oni, se kupodivu rozplývá v kontaktu s konkrétní realitou.

Koho si zvolili v posledních prezidentských volbách Američané? Miliardáře, který se ani v nejmenším nesnaží předstírat, že by jeho problémy, potřeby, zvyky, zájmy a rodinný život byly stejné jako u průměrných Američanů. Naopak. Koho si zvolili Britové? Člověka, který si kultivuje image chaota, jehož oblíbenou metodou dodávání si odvahy je recitovat dlouhé pasáže Homéra v originále, a který se jako novinář s oblibou rozepisoval o tom, jak testuje luxusní automobily. Dali mu přednost před proletářem Corbynem.

Miloš Zeman nikdy nepůsobil dojmem, že by se zajímal o problémy obyčejných lidí. Sám rozhodně žádným prototypem obyčejného člověka v dobrém či v tom méně dobrém nebyl. Nezapomenutelný a výmluvný je například detail, kdy se Zeman v jednom z pozdějších rozhovorů přiznal, že jako kluk nevěděl, co je to stříhání (kámen, nůžky, papír). V pracovním životě býval solitér, který s nikým dlouho nevydržel. Rovněž výmluvná je příhoda, kterou vyprávěl jeden tehdejší Zemanův spolupracovník. Když nastoupil Zeman v osmdesátých letech do instituce jménem Sportpropag, po čase přišel s tím, že objevil podvody ve statistice účastníků tělesné výchovy a sportu. Ve skutečnosti o těch podvodech věděli v té instituci všichni – byly důležité pro stanovování dotací na sport. Jen Miloš Zeman ne. To by se obyčejnému člověku nestalo.

Ve skutečnosti je podstatou toho, co se v praxi traktuje jako kontakt s obyčejnými občany, něco jiného. Jsou to názory a schopnost je projevovat. Václav Havel v této kategorii nikdy nemohl bodovat tolik jako Zeman díky způsobu, jakým se vyjadřoval, a tématům, o kterých mluvil. Ani to, že Václav Klaus navzdory svému instinktu na to, co na veřejnost zabírá, se nemohl Zemanovi měřit, nepřekvapí. A to přitom i Klaus hodně cestoval po republice a setkával se s občany, určitě víc než Zeman v posledním období. I při svém postupném příklonu k populismu se Klaus nikdy nezbavil potřeby přednášet, a když usoudil, že je někdo hloupý, neodolal mu to dát najevo. Takto „znalost problémů občanů“ nevypadá.

Jak vypadá, tomu se mnohem více přiblížil prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček, když průzkum komentoval: „Co je velmi důležité, pan prezident nepohrdá názory široké veřejnosti, přemýšlí o nich, a neshlíží tak na občany z laciných moralistněpolitických pozic.“

V každém režimu se lichotí vládnoucí moci a v demokracii je vládnoucí mocí lid. Politika je aspirační – lidé chtějí vidět úspěch, ne průměr. A když navíc dokážete vyslovit některé názory, které většina veřejnosti zastává, ale dosavadní vládnoucí moc říká, že to jsou názory špatné, odpustí vám veřejnost mnohé a mnohé vám uvěří. I to, že znáte ceny potravin v samoobsluze.