Chceme-li se seznámit s tím, jak se k nám dostává woke ideologie, můžeme se podívat na instagramový účet Respektuju. Má přes třiatřicet tisíc sledovatelů, což není žádný superstar rank, ale taky to není úplně málo. Instagram se svým důrazem na vizuální sdělení a upozadění psaného je ideální platformou. A pro digitálně domorodou mládež je to zjevně ideální způsob sdělování informací – Dominik Feri prý uměl takhle přepasírovat informace o koronaviru.

Ale ještě specifičtěji jde o formu infografiky. To je charakteristická součást komunikace našeho světa. Potřebujeme ve velkých veřejných zařízeních, jako je metro, jednoduše navigovat lidi, kam mají chodit, kam ne, jak se mají chovat a co na ně kde číhá. Potřebujeme lidem ukázat, jak použít nějaký přístroj nebo (to je nekorunovaný král světa moderní infografiky) jak sestavit nábytek z Ikey. Potřebujeme, aby pokyny pochopili a dokázali je vykonat i ti nejhloupější a negramotní (respektive lidé mluvící různými jazyky, což ve výsledku vyjde nastejno).

A podobně potřebujeme nástroje, pomocí nichž budou myšlenky klouzat do hlavy jako po másle. Málo slov. Přehledný počet bodů – zaprvé, zadruhé, zatřetí. Jednoduché, snadno aplikovatelné pokyny – máte dělat to a nemáte dělat tamto. Schematický obrázek, na němž může i začátečník v práci s grafickými programy zvládnout signalizaci ctnosti – tmavší barva pleti a kudrnaté vlasy značí černocha. Je to jako powerpointová prezentace na nějakém firemním školení.

Tato výuka školení je zde ve službách amerického myšlenkového hnutí, jež v sobě spojuje charakteristiky firemního školení a náboženského revivalu. Jak upozornili nejprve Bradley Campbell a Jason Manning v knize Vzestup kultury oběti, dnešní mladí progresivisté se od předchozích generací liší tím, že proti světu otců revoltují jinak. Nesnaží se budovat si svůj samostatný svět. Chtějí, aby svět stávajících autorit dál fungoval jako škola, kde vždycky můžete žalovat paní učitelce – jen ty autority musí přijmout jejich názory. Paní učitelka je musí poslouchat.

A kde se bere v dětech ta autorita, že říkají dospělým, co je správné? Ve správném morálním přesvědčení. To popsal disidentský černošský intelektuál John McWhorter v roce 2017 v článku Antirasismus, naše nové náboženství. Poučkám nového morálního řádu nenasloucháme jako informacím či názorům k diskusi, ale jako kázání. Kázáním je třeba naslouchat opakovaně a často, protože lidé mají tendenci od víry odpadávat. I tato nová víra stojí na některých nedokazatelných či rozumu se vzpírajících tvrzeních, na něž není radno se ptát. A pokud už se ptáme, je radno spokojit se s nepřesvědčivou odpovědí. Má svou mytologii o dědičném hříchu, v tomto případě nevyhnutelném rasismu bělochů. Má své světce, jejichž značně fiktivní hagiografie jsou předkládány k uctívání, například George Floyda. A má i svou eschatologii – jak bude rasismus odstraněn, není úplně jasné a recepty, jež jsou nabízeny, ve skutečnosti nejsou brány vážně, protože je teď a tady důležité hlavně uznávat existenci rasismu a zas a znova o něm mluvit.

Proto taky dnes výraznější roli autorit než třeba hrdinové boje za občanská práva hrají zruční popularizátoři jako Ibram Kendi nebo Robin di Angelo. Jsou to nesmírně primitivní myslitelé, srovnatelní s učiteli na katedrách vědeckého komunismu na našich normalizačních univerzitách. Ale mají dar své myšlenky předestřít tak, že věřícím jdou do hlavy jako po másle. A nechávají si za to dobře zaplatit, klidně i desítky tisíc dolarů za seminář. Když se Američané na sociálních sítích navzájem častují slovy „Vzdělávej se!“ „Pracuj na svém antirasismu!“, říkají tím, že máte číst knihy těchto lidí.

Tak i autorkami našeho profilu jsou dvě mladé ženy, u nichž na první pohled není zřejmé, odkud by měla pocházet jejich autorita. Vidíme, že pochází z toho, že znají ta správná slova. A to jsou slova anglická. Protože progresivistická ideologie přišla z Ameriky a šíří se prostřednictvím americké popkultury a amerického akademického světa. Je známou ironií, že tato ideologie by v Americe nikdy nevznikla bez německých myslitelů, kteří před válkou prchli do USA před Hitlerem. Ale Američané ji uchopili se svou akčností a manažerskou dovedností, okořenili různými dalšími importy, zejména francouzským strukturalismem a postmodernismem nechali kvasit. Sublimované americké protestantství pak do tohoto nového materiálu vrhlo svou energii a dnes ji šíří po světě, tak jako to dříve dělali američtí misionáři s křesťanstvím. Důvodů, proč to tak je, může být mnoho, ale americký kulturní imperialismus je realitou.

Takže se na tom Instagramu dočteme třeba, co je to weaponizing therapy („je to forma ableismu“). Co je to deadnaming. Co je to digital blackface. Co jsou to pronouns (Jsou to zájmena, to zjistily i autorky. Ale jsou to pronouns, ne zájmena). Co to je skinny shaming. Co to je mansplaining. Co to je rape culture. Proč nepoužívat F-word. Proč nepoužívat R-word. Proč je fajn labelovat. Proč se LGBTQ+ píše vždy s plusem a že si musíme uvědomit, že každý LGBTQ+ člověk je validní. Jeden je úplně zaskočen, že existuje mléko nebo chlupy, když bychom klidně mohli říkat milk a body hair. Občas si pomůžeme kalkem, doslovně přeloženým ustáleným obratem („vycházet z komfortní zóny“). Občas si nepomůžeme ničím, protože už ani nevíme, že neumíme česky. Formulace „muži, na které je tento nátlak pokládán“ nebo „muži se nemusí chovat jim podstrčovaným způsobem“ prostě nejsou česky.

V nedávné instastory autorky hledaly nové spolupracovníky. „Ocenili bychom znalost angličtiny,“ píšou, „protože na témata, která zpracováváme, neexistuje moc českých zdrojů.“ To je, jak říkáme v češtině, understatement.

Část postů jsou tradiční rady a porady v intimních otázkách, jaké byly od nepaměti součástí časopisů pro mládež. Jen jsou říznuté americkým terapeutickým narcisismem („Pro lidi, pro které je láska k jejich tělu 24 hodin denně nemožná, může být užitečnějším přístupem tělesná neutralita“; „Zapamatuj si, že nejlepší projekt, na kterém kdy budeš dělat, jsi ty“). Zbývající posty uvádějí termíny z univerza woke ideologie. Je to víc než zavádění určité ideologie – je to mimetická snaha napodobit život jinde, být součástí té lákavé pokročilejší civilizace.

Pochopitelně to vede k roubování americké sociální reality na naši hlava nehlava. Kolik čtenářů, kteří nábožně nasávají mytologii o původu Pride Month v zátahu na gay klub Stonewall Inn v roce 1969, ví, že v Československu byla homosexualita dekriminalizována v roce 1961? „Podle nejnovější studie téměř polovina lidí, kteří jsou zabiti rukou policie, má zdravotní postižení,“ dočteme se. Je skvělé, že studie je nejnovější, ale autorky samy uvádějí zdroj – a je to studie americká. Napadlo je, že česká realita může být zcela jiná?

Snad jediné uznání české sociální reality neodvoditelné z amerických zdrojů představuje post Jak se (ne)chovat k Ukrajincům – a je chvályhodný! Ale vedle toho narazíme na bizarní posty – jako třeba Co (ne)říkat zrzavým lidem. To naopak chvályhodné není. Když se seznamujete s anglosaskou kulturou, s překvapením narazíte na intenzitu předsudků vůči zrzavým lidem. Tyto předsudky u nás v takové míře vůbec neexistují. Není jasné, proč tomu tak je, tedy až na snadno dohledatelný fakt, že se jich tam vyskytuje víc než u nás. Ale ta intenzita agresivních bludů, mezi nimiž se občas vyskytne třeba i názor, že by se zrzaví lidé neměli rozmnožovat, je u nás zcela cizí. A není proč ji k nám zatahovat.

Že se něco takového nemůže stát? Americký novinář Ethan Waters v knize Crazy Like Us: The Globalization of the American Psyche popisuje, jak Američané či Američany vyškolení lékaři a aktivisté vnutili třeba anorexii Hongkongu, posttraumatickou stresovou poruchu Srí Lance nebo depresi Japoncům. Ty poruchy se tam nevyskytovaly anebo se vyskytovaly omezeně a v jiné podobě. Ale na Západě vyškolení lékaři dokázali například v 90. letech v Hongkongu prosadit „informační kampaň“, na základě které se najednou vyrojila spousta pacientů, kteří se nejen dokázali vykázat anorexií, ale i ji spojit s nedosažitelným ideálem tělesné krásy, jejž na ně chrlí moderní média a reklamy. Přitom do té doby těch pár pacientů, kteří tou poruchou trpěli, nemělo problém se svým tělem. A lidé, kteří měli a rozhodli se radikálně zhubnout, zase netrpěli anorexií.

U někoho, jehož hlavní kvalifikací a pracovní metodou je papouškování, nepřekvapí občasné úlety logiky a faktu. Tak třeba ke standardnímu výkladu rozdílu mezi pohlavím a genderem autorky dodávají, že „gender jedince může také ovlivnit hladina jednotlivých pohlavních hormonů v těle člověka“, čímž staví na hlavu opozici mezi biologickou povahou pohlaví a sociálně konstruovaným genderem. Nepřekvapí, že sahají k pojmu mikroagrese, přestože je v seriózní vědě zdiskreditovaný. Ono je těžké se ho vzdát, protože se ideálně hodí k vyrábění stále nových pocitů křivdy, proti nimž je třeba bojovat.

Anebo vysvětlují, že BIPOC znamená „lidé jiné barvy kůže než bílé“. Ale neznamená, to I je tam za „indigenous“. Protože progresivní aktivisté potřebovali do své koalice zahrnout i potomky původních obyvatel Ameriky, a to i takové potomky, na nichž to dávno nepoznáte a oni svůj indiánský původ dohledali někde v pátém koleni. Aby se mohli prohlásit za oběti útlaku a rozšířit nátlakovou koalici antirasistů. Jinými slovy, ten pojem je politicky konstruovaný, a to za zcela konkrétním účelem, který s naší realitou nemá nic společného. Je to důležité? Možná samo o sobě tolik ne, ale když tohle nevíte, není náhodou možné, že o tématu, o němž kážete, nevíte i spoustu jiných věcí?

Ta toxická (abych si vypůjčil oblíbené adjektivum) ideologie je jedna věc. Musíme se s ní nějak vypořádat, orbánovské zakazování nikam nevede. Ale ta nápodoba, ten vylhaný, vypůjčený život, to je to nejsmutnější. Protože blokuje autentický život vlastní.