Celá řada dojatých režisérů, mnoho vojáků a policistů, silnice, domy a hotely v opravě, plné restaurace, chladno a málo azurovo na poměry Azurového pobřeží. Filmy o chaosu v duši, o sexu, o rozvodech, exkluzivní lokality. Návraty do starých, klidnějších časů. Migrace. A hlavně mnoho filmů o bojích, zápasech, vrazích. O chudých lidech. V souvislosti s tím, jak film ztrácí diváky, se snaží na jedné straně přijít s něčím novým, šokovat, na druhé straně navázat na staré, osvědčené recepty.

Nové je třeba i to, že filmaři zatím přesně nevědí, jak reagovat na výzvy masové migrace, která otřásá základy staré dobré Evropy a vyrábí populisty a nacionalisty na běžícím pásu. Na jedné straně má film tendenci hájit multikulturnost, na druhé je zcela jasné, že antimigrační vlak je rozjetý a těžko zastavitelný, byť se jeho strojvedoucí zmýlil v trase a jeho cestující jedou špatným směrem. Západoevropské televize reagují na tuto situaci politicky korektně a ukazují většinou hodné migranty, kteří se do většinové společnosti úspěšně integrovali. V publicistice zrovna tak jako v televizních seriálech. Tady nejsou migranti nikdy pachateli, a když, tak padli do léčky někomu z bílých evropských mafiánů. Film je čestnější a přibližuje se víc realitě než televizní produkce.

Nekorektní filmy o imigraci a vyloučených zónách

„Francouzský Spike Lee“ Ladj Ly, dokumentarista soustředící se na sociální a politické problémy předměstí Paříže, pochází z problémové francouzské čtvrti Montfermeil Les Bosquets. Na existenci této chudé čtvrti poprvé upozornil Victor Hugo v románu Bídníci (1862). Soutěžní film v režii Ladj Ly se jmenuje také Bídníci a je podle slov režiséra poplašným výkřikem o tom, co se v této čtvrti děje. Pracovat v Montfermeil bylo šokující dokonce pro některé členy štábu.

Jde o snímek natočený v dobré tradici francouzského sociálního realismu. Ve filmu se mluví pouze francouzsky. V centru příběhu je pohotovostní jednotka francouzské policie SCU (Special Combat Unit). Ta ve čtvrti operuje a snaží se zabránit nejhorším zločinům. To však nejde bez informátorů, kteří stojí na druhé straně barikády a bez respektu k hierarchii, kterou si vytvořili místní obyvatelé, z velké části přistěhovalci. I velitel jednotky, rasisticky zaměřený Francouz, musí nějak s místními vyjít a respektovat jejich zvyky a náboženství.

Film symbolicky začíná v Montfermeil dokumentární montáží z oslav po vítězství Francie na fotbalovém MS v roce 2018. Nadšení, patriotismus, zpěv, francouzské vlajky, jeden za všechny, všichni za jednoho. Záhy se ale děj ponoří do světa chudoby, vyloučení, drog, zbraní. Zde diktují pravidla místní pohlaváři – jeden z nich je přední člen Muslimského bratrstva, druhý je Rom ověšený zlatem. „Fotbal nás vždycky všechny sjednotí,“ říká režisér. „Při fotbale neplatí barvy kůže ani sociální vrstvy, tehdy jsme jednoduše všichni Francouzi. Jedině fotbal má sílu dát nás dohromady. Mezi lidmi, co tu žijí, není žádné jiné pouto kromě fotbalu. Každý je uzavřen v komunitě podle své barvy pleti, náboženského vyznání a společenské třídy. Lidé spolu mohou dobře vyjít, pokud mají peníze a nezápasí o každodenní přežití. Což tady neplatí.“

Pouliční thriller Ladj Ly ukazuje, jak obtížné je přežít v této čtvrti i pro policisty, protože každý v pohotovostní jednotce má jiný názor na to, co se děje, a sám je problémový. Jeden z nich je rasista, druhý je brutalista, třetí zneužívá svou moc. Situace filmu jsou většinou nahlíženy očima vyděšených policistů. Když dojde ke konfliktu mezi místními Muslimy a Romy kvůli malému tygrovi, ukradenému z cirkusu, situace se vymkne z kloubů. Policisté sami mohou jen těžko přinést spravedlnost do rozhárané divočiny. V centru stojí zápletka s dronem, jehož pomocí točí malý černoch to, co se děje dole v ulicích, a podaří se mu zachytit, jak policisté postřelí místního mladíka. Hon na majitele dronu začíná.

Od filmu Nenávist Mathieu Kassovitze z roku 1995 jsou v Cannes pravidelně uváděny filmy, které dokumentují, jak roste napětí v okrajových čtvrtích francouzských měst. Zajímavé je, že od devadesátých let se problémy multikulturního soužití nepodařilo vyřešit. „Francouzská společnost je sud prachu, který může kdykoli vybuchnout,“ to je zhruba poselství filmu. A zajímavé je i to, jak málo se tu změnilo od doby, kdy o zdejším prostředí psal Victor Hugo. Konflikty se prohloubily, ale jejich podstata zůstala.

Válka v ulicích nebo na kontinentech pokračovala i v řadě dalších filmů. Brazilsko-francouzský film Bacurau (režie Kleber Mendonca Filho a Juliano Dornelles) ukazuje malou obec jménem Bacurau na severovýchodě země „několik let od současnosti“. Film natočený v tradici brazilských westernů 60. let je vizí země potom, co se chopil moci prezident Jair Bolsonaro. Země je rozdělena, sever okupovaný, seveřané nemají přístup na bohatší jih, není voda a elektřina. Hranici hlídají zabijáci. Sci-fi thriller o Brazílii těžko působí futuristicky. Vize rozdělené země je příliš naléhavá na to, aby ji bylo možné přehlédnout.

Podobnou vizi města ve válce obsahuje film Slitování (Roubaix, une lumière. Odehrává se v severofrancouzském městě Roubaix, postiženém masovou nezaměstnaností. Sociální problémy, které v letošní soutěži ventilovali také Ken Loach (Omlouváme se, že jsme vás nezastihli) a bratři Dardennové (Mladý Ahmed), se tu objevuje v podstatě jako varování. V centru stojí policista arabského původu Daoud, který vyšetřuje celou řadu menších případů. Z mixu rasových přečinů a zlodějiny se nakonec vyloupne centrální případ dvou lesbiček (Léa Seydoux et Sara Forestier), které kradly a zabíjely.

Milovníci násilí

Nejrůznější formy násilí dominovaly filmům letošního festivalu. V mimosoutěžní sekci Čtrnáctideník režisérů běžel finský film, natočený s českou účastí Psi nenosí kalhoty (Koirat eivät käytä housuja) v režii kritiky oceňovaného finského režiséra Jukky-Pekky Valkeapää. Na filmu měl podíl český producent Vratislav Šlajer a hraje v něm Ester Geislerová. Zazní tu také česká lidová Vyletěla holubička ze skály. Jinak je vše finské. Ve filmu jde o zážitky lékaře jménem Juha, který je závislý na masochistických hrátkách. Chodí k Moně, ženě domině, ta ho bije a říká mu, že je pes a že psi jako on nenosí kalhoty. To Juhovi dělá dobře, plazí se po zemi a líže. Chce být stále víc mučen, takže domina mu nakonec pro jeho uspokojení trhá zuby kombinačkami.

Pokud je tento film na poměrně nízké stupnici umělecké hodnoty, pak jsou třeba Kábulské vlaštovky (Les Hirondelles des Kaboul) na té nejvyšší (mimosoutěžní sekce Určitý pohled). Tento animovaný film natočený v koprodukci Francie, Švýcarska a Lucemburska v režii Zabou Breitmanové a Eléy Gobbé Mévelecové se odehrává v roce 1998, kdy je Kábul po skončení sovětské a komunistické moci okupován Talibánem a bývalý učitel a nyní vězeňský dozorce Átif žije v područí mudžahedínů a setkává se s různými formami zločinů, donášení, kamenování a likvidace odpůrců. Film byl vytvořen podle stejnojmenné románové předlohy spisovatele Yasminy Khadry Kábulské vlaštovky (2002, česky 2006).

A je samozřejmě ojedinělé, pokud se násilí objevilo v uvedených filmech nikoli jako tragický obraz doby, nýbrž v poněkud humorné rovině. To se podařilo korejskému režisérovi Bong Joon Ho, který uvedl v mezinárodní soutěži strhující film Parazit (Gisaengchung) – film ze současné Koreje, která má strach z útoku Severní Koreje – tento moment obstarává ústřední zápletku filmu, ale není nijak politicky využit. Režisér pozoruhodných filmů jako Ledová archa (Snowpiercer) z roku 2013 o nezastavitelném rychlovlaku, natočený s českou účastí, nebo ekologicky laděného filmu Okja (2017) se vrátil po svém velkoprojektu pro Netflix do Koreje.

Film se věnuje chudé rodině, která je ale natolik vychytralá, že pochopí svou šanci v domě téměř ideální čtyřčlenné rodiny rodiny manažera a workoholika pana Parka. „Bohatí jsou naivní,“ zní krédo chudého otce. Je lepší bydlet na vršku a uprostřed pěstěné zahrady než mezi krysami a splaškovou vodou. Syn totiž dostane nabídku doučovat angličtinu dceru v bohaté rodině. Když vidí, jak rodina nezvládá své děti, doporučí jako vychovatelku svou sestru. Ve filmu se kombinují různé žánry, překrývají se a proměnují. Prolíná se tu sociální drama, komedie, thriller, detektivka, psychologické drama, dystopie – od každého něco. Je to zábavné, je to i děsivé. „Chtěl jsem zaznamenat rostoucí polarizaci a nerovnost ve společnosti,“ řekl Bong Joon Ho, který se s touto ideou vypořádal již ve filmu Ledová archa, kde jsou jednotlivé vozy vlaku členěny podle tříd – vepředu ideologové a velitelé, vzadu dělný lid, který neví o ničem.

„Žijeme v éře kapitalismu jako dominantního světového řádu, k němuž není žádná alternativa. Nejen v Koreji, ale po celém světě není možné ignorovat principy kapitalismu. Třídy a kasty kapitalistické společnosti jsou na první pohled neviditelné. Rozdíly jsou dobře maskované a na první pohled je vůbec nevnímáme. Na třídní hierarchii pohlížíme jako na relikt minulosti. Ve skutečnosti jsou třídní linie nepřekročitelné. V normálním světě je velice nepravděpodobné, že by se životní cesty našich čtyř nezaměstnaných protagonistů a rodiny manažera globální IT firmy mohly protnout. Jedině snad tehdy, pokud je někdo z nižší třídy najat jako vychovatel nebo služebník – jako v případě našeho filmu. V takovém případě se obě třídy setkávají a dostávají do tělesné blízkosti. I když ani jedna strana nemá zájem na rozvoji nenávisti nebo zloby, obě třídy jsou vrženy do situace, kdy i sebemenší uklouznutí může vést k rozštěpu a výbuchu. Ukazuji, že jakmile se obě třídy postaví proti sobě v naší extrémně polarizované společnosti, nastane krach.“

Návraty do minulosti

O ten hlavní, symbolický návrat, se postaral americký režisér Quentin Tarantino. Film Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon A Time… In Hollywood) znamenal pro Cannes dvě superstars – Leonarda di Capria a Brada Pitta, kteří mají ve filmu hlavní role. Po Eltonu Johnovi, který přijel na začátku festivalu popularizovat velmi dobrý film o sobě samém Rocketman, šlo o další příděl hollywoodské smetánky. V novém Tarantinovi jde o oslavu Hollywoodu koncem šedesátých let, kdy film byl vidět všude a jména známých herců patřila v každé rodině ke každodenní konverzaci. Je to óda na zlatou éru amerického filmového průmyslu, kdy nebyl Netflix, streamování ani on-line distribuce. Prostě byla kina a kina byla svatostánky. Amerika byla tehdy vyčerpaná po prohrané válce ve Vietnamu a filmové hvězdy přinášely zemi nové sebevědomí.

Leonardo di Caprio hraje hvězdu westernů Ricka Daltona a Brad Pitt jeho kaskadéra Cliffa Bootha. Je to příběh přátelství mezi hercem a jeho dublem. Tarantino zrekonstruoval Hollywood roku 1969, ale je to Hollywood jeho očima a v jeho představách. Ve filmu hraje důležitou roli i herečka Sharon Tate, která byla v roce 1969 brutálně zavražděna. Tarantino film točil na klasický filmový materiál (35 mm), čímž se mu podařilo ještě víc přiblížit duchu 60. let. A tak barva slunce je zlatá a obloha zářivě modrá – ideální svět pro krásné příběhy a krásný život. Ale je to i svět, kde vibruje zlo. Nicméně scén násilí je míň než u Tarantina bývá. Fanoušci filmu budou muset film shlédnout několikrát, aby byli schopni rozklíčovat množství citací z filmů šedesátých let, především béčkových filmů a westernů. Je pozitivum, že Tarantino vrátil do hry filmy a herce jako byl třeba Telly Savalas, na které se mnohdy zapomnělo.

A další zlatý návrat: Do roku 1994 se vrací francouzský režisér Abdellatif Kechiche druhým dílem svého mistrného eposu Mektoub, má láska – Intermezzo. Druhý díl postavami i lokacemi navazuje na první tříhodinový díl Mektoub, má láska – Canto Uno (2017). Film se odehrává opět v září 1994 a všechny postavy známé z prvního dílu se objevují zase na pláži jihofrancouzského města Sète a jeho stopáž je tři a půl hodiny. Novou postavou je filozofující Pařížanka Marie (Marie Bernard), která je v Sète na prázdninách s rodiči. Hlavní postavou je již známá Ophélie, opět v podání Ophélie Bau, herečky s dokonalými tvary, kterou během filmu divák pozná víc než přístroj na magnetickou rezonanci. Ophélie je těhotná s Tonym, i když si má brát blíž nespecifikovaného vojáka, který je toho času na vojenské misi v Iráku. Nejde o žádný příběh, ale o záznam extatického a elektrizujícího tance v baru kolem tyčí i bez nich, jednou čistě holčičí, podruhé s heterosexuálními partnery. Plus občas nějaký malý dialog. Jediným delším dialogem během tří hodin tance je rozhovor dvou bisexuálních dívek o mužských zadcích. Ne nadarmo o sobě Kechiche v Cannes prohlásil, že jeho ambicí je stát se Bélou Tarrem dívčích zadků.

Film je výborně nasnímaný, takže divák zapomene na čas i na nedostatek příběhu. Je to dokonalý záznam běžné reality, nasazený na pohyb a zvuk. Film je ve svém nasvícení vibrací lidského těla až děsivý. Přesto – nebo právě proto – bude obtížně distribuovatelný, a budou se ho obávat uvést i filmové festivaly. Je totiž na první pohled o ničem a jeho stopáž nezapadá do žádné škatulky, film nejde rozdělit do seriálu kvůli kompozici a jeho centrální orálně sexuální (pro někoho pornografická) scéna je příliš odvážná a navíc se odehrává ve stísněném prostoru záchodu.

Mistrovský návrat do doby 2. světové války se podařil americkému režiséru Terrenci Malickovi. Jeho Skrytý život (A Hidden Life) je natočen v německo-americké koprodukci. Režisér děj situoval ho do rakouské vesnice St. Radegund u Štýrského Hradce. Na pozadí alpských vrcholů se tu odehrává každodenní boj o úrodu, o chléb, o půdu, o vodu. Ale protože se píše rok 1939, nastává i jiný boj. Franz Jägerstätter je farmář, který má v Radegundu docela šťastnou rodinu (hlavní role Franze a Fani hrají August Diehl a Valerie Pachner). Je odveden, ale nechce bojovat pro nacisty, odmítne projevit vůdci loajalitu a stane se vyhnancem a zrádcem ve vlastní zemi. Je to ale obyčejný člověk v čapkovském smyslu slova. Není hrdina nebo martyr. Má soustavné pochybnosti o tom, co dělá a jestli je to správné. Lidé z obce i Franzova vlastní žena namítají, že člověk jako on nemůže změnit svět a že z hlediska malého člověka nemá cenu vzdorovat.

Filmům v Cannes dominovala válka. Boj o přežití, násilí mezi klany a třídami, vraždění a bití. V poklidném přímořském městě to už tak bývá, málokdy ale s takovou intenzitou jako letos. Dokonce i čínský film v soutěži (Jezero divokých husí), označený logem státní filmové agentury CFGC, pojednává o bojích mezi mafiány a zloději. Což je pokrok ve srovnání s minulostí, kdy Čína produkovala především historické a vlastenecké velkofilmy a mafiánské nebo asociální snímky byly pololegální (bylo obtížné získat je například pro mezinárodní festivaly a distribuovat je). Doba se ale mění a mění se i festival v Cannes. Střety jsou globální a pro film cenná potrava.