Na nejznámější fotografii české „nové vlny“ z poloviny 60. let se skoro celá ta slavná sestava sešla na dvorku v Krakovské ulici u Václavského náměstí: bydlel tam Pavel Juráček. Uprostřed stojí samozřejmě krásná Věra Chytilová, jediná žena mezi těmi talentovanými muži, do popředí se tlačí Miloš Forman, jednoznačně šéf bandy, pozornost na sebe upoutává Jan Němec, který si na jednom záběru (existuje jich celkem šest, pak fotografovi Tiboru Borskému došel film) strčí kámen do oka. Vidíme tam dále Evalda Schorma, zmíněného Pavla Juráčka, Jaromila Jireše, Ivana Passera, Antonína Mášu, Hynka Bočana, od soboty, kdy zemřel Jiří Menzel, posledního z žijících.

Jiří Menzel tam stojí také, nemůže tam chybět, ale jakoby trochu v rozpacích. Stojí na kraji, směje se, ale možná trochu nuceně, slušňák, který se snaží netrhat partu. Šéfem v ní ale není, možná spíš vypadá jako by byl trochu za outsidera, i když z lepší rodiny: jediný má brýle, sako a košili se šátkem, trochu takový dandy z internátní školy. (Autor článku si je vědom, že fotografie klamou a za chvíli může být všechno jinak.)

Menzel je přitom v té chvíli z té party nejslavnější a nejúspěšnější! Má už na polici místo pro Oscara za Ostře sledované vlaky, dostal ho v 29 letech, a připravuje se adaptovat Vančurovu novelu Rozmarné léto. Oba ty snímky se hned stanou milovanými filmy českých (a slovenských) diváků a už jimi zůstanou, i když je pak trochu vytlačí ještě oblíbenější hity 70. a 80. let: úplně nejvíc lidí přijde na sklonku starého režimu na komedii Vesničko má středisková (scénář Zdeněk Svěrák), ale to už s „novou vlnou“ moc společného mít nebude. Menzelovy filmy konce 60. let tam ještě formálně patřit budou, ale od začátku na ně bude chodit násobně víc lidí než na ceněné filmy jeho kolegů, kteří se stanou miláčky kritiky a exkluzivněji založeného publika. Nejblíž z té party má Menzel k Formanovi, kterého to ovšem táhne do světa, kde uspěje také proto, že není tak zakotvený v českém prostředí. To Menzel ano, dalo by se říct, že bez české půdy by přišel o velkou část síly. To neznamená, že by ho neoceňovali občas v zahraničí, často tam třeba režíroval v divadle, ale pro film potřebuje české látky, jedinkrát, když sáhne jinam, špatně to dopadne: Vojín Čonkin.

Menzel, na rozdíl od svých spolužáků, netočí autorské filmy, nepíše scénáře, nemá ambice „se realizovat“ v tom smyslu jako třeba Juráček nebo Chytilová. Celý život také bude říkat, že točí filmy ne pro sebe, ale pro diváky. Na rozdíl od některých svých spolužáků také celoživotně oceňoval svého mistra a profesora Otakara Vávru, o kterém vždy mluvil jen s úctou. Někdo to nazýval kompromisnictvím a snad i nedostatkem charakteru, ale Menzel nebyl rebelující typ, hledal spíš nějaká východiska, třebaže v tu chvíli problematická. Ústupky (budovatelský film Kdo hledá zlaté dno a podpis Anticharty) omlouval jako pragmatické řešení situace, kterou si on nevybral. Vždy trval na tom, že to bylo lepší řešení, protože talent přece nemohl nechat zplanět. Omlouval to tím, že je odpovědný lidem, že je nenechá bez dobrých filmů. (Autor článku kdysi napsal do Respektu text, kde to ve svém sekernickém mládí přirovnal ke kolaboraci, dnes se za to stydí – a omlouvá.)

Menzel, a v tom měl pravdu, o svém talentu dobře věděl. Už když mu je sedmadvacet, tak v Činoherním klubu se před vždy vyprodaným publikem hraje jeho režie Machiavelliho Mandragory s Jiřím Hrzánem a dalšími hvězdami a má to, stejně jako jiné jím režírované komedie, švih a jiskru, že se bude hrát dlouhá léta, dokud to vnější okolnosti neznemožní. Zkrátka je už ve třiceti jasné, že na co Menzel sáhne, to se podaří, že to je skoro jistota úspěchu, i když už brzy se objeví hlasy, že víc úspěchu diváckého než skutečně uměleckého, protože je prý podbízivý a příliš vstřícný měšťáckému vkusu. To bude Menzela pak provázet celý život, což nakonec povede až k jeho skoro neurotické sebeobraně, při které bude stále opakovat, že on přece dělá filmy pro lidi a že mu kritici a škarohlídi závidí úspěch, a přitom vůbec nerozumějí umění, neboť mají v hlavě a v duši zmatek. Veselost a lehká ruka kouzelníka Arnoštka z Rozmarného léta k stáru opravdu ztěžkne a Menzel bude s trpkostí komentovat zkaženost světa, který se vydává špatným směrem, k ošklivosti, násilí a bezduchosti. Ne že by neměl často pravdu…

Ale zpět do šedesátých let. Z té sestavy „nové vlny“ se odlišuje také tím, že je – známý, že je to typ a lidé ho mají rádi. Vedle toho, že je režisérem úspěšných filmů, stane se skoro současně také oblíbeným hercem. I když on bude říkat, že z nutnosti a omylem. Vlastně „hraje“ podobně jako tehdy tak oblíbení neherci „neherecky“, ale i díky tomu je to typ, kterého si divák okamžitě všimne a ocení jeho plachou, chlapeckou, přitom intelektuálskou fyziognomii a zajíkavé, ale rafinované kouzlo, trochu podobné Woodymu Allenovi, kterého přitom nejspíš ještě neznal. Něco chlapeckého či mládeneckého si udrží až dlouho do padesátky, takže bude moci přesvědčivě hrát role starých mládenců a netypických svůdníků, což nebude tak úplně v protikladu k jeho žité skutečnosti. Nejlepší roli ve filmu mu poskytne spolužačka a moralistka Chytilová ve „feministickém“ pamfletu Hra o jablko.

Klíčové bylo ovšem Menzelovo setkání s Bohumilem Hrabalem, bez kterého by český film vypadal jinak a možná by vypadala trochu jinak i představa o „archetypální“ krajině české idyly. Ta je nejdokonaleji vyjádřena v Postřižinách, filmu zasazeném přímo do srdce českého blaha, do prostředí secesního pivovaru s falickým komínem a vševládným erotickým principem rusovlasé matky spisovatele. Postřižiny jsou, snad si to mohu tady dovolit napsat, Babička české normalizace: snem o splynutí s bezčasím, s idylou a dobrem světa prostých, ale důležitých hodnot, a zároveň tichý protest proti zešednutí a zploštění života v tehdejším Československu. Podobně jako Božena Němcová píše v situaci, kdy jí není zrovna nejlépe, harmonický obraz svého líbezného dětství, vrací se Hrabal po své pupeční šňůře do lůna své maminky, ve kterém je mu nejlépe.

Mnohokrát už bylo napsáno, že Menzel Hrabala harmonizoval, zlíbezňoval, oslazoval až přeslazoval. Je i není to oprávněné. Česká „nová vlna“ začala de facto Hrabalem v Perličkách na dně (1965), ale právě jen Menzel v tom pokračoval, zatímco ostatní šli jiným směrem. Menzel jasnozřivě poznal v Hrabalových textech ohromný vizuální potenciál a prostou skutečnost, že Hrabal nenudí. Docenil onu zalidněnost postavami a figurkami, které obvykle mají své kouzlo navzdory své obyčejnosti. Spojil Hrabalovu konkrétnost se svým talentem pro názornost a pointování situací. V jeho filmech se podobně jako v Hrabalovi stále něco děje, stále probíhá nějaký „zázrak“, který je sice obyčejný, ale ti lidé ho žijí naplno, a když na chvíli mají pocit, že ne, vylezou třeba na komín jako strýc Pepin. Hrabalovy postavy pak mají ještě tu věc, že nikdy nejsou zcela na dně a nikdy nejsou zoufalé: a i když jsou dole, vidí na hvězdy. Hrabal je úplným protikladem temnoty a nihilismu, ke kterému radikálnější tvůrci mají sklony, neboť se domnívají, že v temnotě je víc pravdy. To si Menzel nikdy nemyslel, v tom byl úplně jiný. Proto i jeho nejdrsnější film (a on chvílemi je drsný), Skřivánci na niti, je vlastně tak rozmarný a něžný.

A především Menzel docenil Hrabalův humor, který nebyl satirický, kousavý nebo absurdní, ale vycházel ze situační komiky, bylo v něm plno grotesky, přehánění a gagů, které Menzel mistrovsky a s jistou rukou, v tom měl cvik z divadla, inscenoval. Chemie mezi nimi však fungovala ještě v tom, že se sešly dva typy, které si rozuměly řekněme existenciálně. Menzel sice nepil pivo a byl naprostým protiklad hospodského člověka, s Hrabalem ale sdílel cit pro hodnoty měšťanského světa, ve kterém oba vyrostli (Menzelův otec byl autor úspěšných dětských knížek), ale o který oba přišli. Sice nijak brutálně, ale přece jen: Menzel nebyl nikdy parvenu, nebyl proletář a nikdy se necítil jako plebejec. Byl, dalo by se asi říct, upadlá lepší střední třída, což o čtyřiadvacet let starší Hrabal taky. Jeden radikální kritik to nyní pojmenoval tak, že jeho filmy představovaly estetický ideál pro „šedou zónu“, což by se dalo vztáhnout i na část díla Hrabalova. Tou „šedou zónou“ je prostě obyčejný slušný člověk, který vede slušný život. Dřív byli tito lidé základem politického národa a tvořili jeho substrát. Za první republiky to byli čtenáři Karla Čapka a příznivci T. G. Masaryka, kteří přitom tak úplně neodmítali představu nějakých sociálních reforem. Když přišly a zatočily s nimi, stáhli se do svého soukromí, na své chaty a do lesních osad kerského typu, kde slavili své slavnosti sněženek, které byly ohlasem lepšího a plnějšího světa. Menzel tomu rozuměl a ti lidé rozuměli jemu. Myslím, že ještě dlouho budou.