Toto bude očitá zpráva ze společenského života vídeňského. Týká se však i společenského života pražského, ba všečeského, který byl kdysi s tím vídeňským úzce spjat, což nebylo tomu pražskému, a tedy i všečeskému na škodu.

Tak tedy na starovídeňské ulici Herrengasse čili Panské mohli minulý týden ve čtvrtek náhodní chodci vidět skrz okna Českého centra, jež tam léta sídlí, zvláštní úkaz. Spočíval v tom, že lidé shromáždění uvnitř místnosti třímali půllitry s pivem, což by nebylo snad tak zvláštní. Avšak pivo nepili, nanejvýš jej tak upíjeli a dávali pozor, aby ho nevypili celé. Ale když ho vypili, tak se zase nic hrozného nestalo, šli si pro nové, které se tam čepovalo ze sudů k tomu účelu přivezených z jedné krajanské hospody ve Vídni.

Účelem totiž nebylo samotné pití piva, nýbrž vytvoření magického obrazce, spočívajícího v rozmístění nedopitých piv do chaotické, ale přesto řízené struktury kruhového zátiší. To mělo vzniknout na podlaze galerie Českého centra a mělo evokovat dávnou akci, která vstoupila do dějin české umělecké magorie jako Zátiší s půllitry piva.

Mezi třímači piva byla i postava muže, který by leckomu ze starších Vídeňanů mohl někoho připomenout, kdyby nahlédli dovnitř důkladněji. Ten muž měl knír, charakteristickou kštici a plachý pohled. Postával s půllitrem jaksi nesměle a zaskočeně, vědom si toho, že se na něj soustředí většina pozornosti a že je na něm, aby provedl prvotní úkon, tedy umístil půllitr doprostřed kruhu. To se po jistém váhání také stalo, muž drobnými krůčky, které jeho obdivovatelé poznají okamžitě, došel do středu kruhu, umístil půllitr na podlahu a opět se, trochu rozpačitě, vracel na místo. Byl to, prosím, Antonín Panenka, slavný fotbalový internacionál, který ve Vídni, v dresu Rapidu Vídeň, slavně zakončil v polovině osmdesátých let svou velkolepou kariéru.

V té době také vzniklo přátelství mezí ním, básníkem kopané, a básníkem nonsensu a patafyziky, Eugenem Brikciem, přátelství dvou zcela odlišných mužů, kteří si přesto mohou být tak blízcí. Panenkova účast tedy v Českém centru ve Vídni byla zcela opodstatněná, i když on se možná v duchu divil, co to tam vlastně dělá. Ale jako profesionál držel a vykonal, co se po něm chtělo.

Kladení bylo součástí tzv. vernisáže, jak asi pochopili čtenáři, kteří se někdy něčeho takového zúčastnili. Obvykle jde o událost na pokraji snesitelnosti, většinou za ní. Tak tomu bylo sice i v tomto případě, ale přesto se většina účastníků sešlosti dobrovolně a se společensky upraveným úsměvem kladení účastnila, neboť nechtěli zkazit legraci. Pánům Brikciovi i Panenkovi, který zase nechtěl legraci zkazit jim. Kdo by jim tak tu legraci zkazit chtěl…?

Výstava Eugena Brikcia Umělecká cvičení – Künstlerische Übungen 1966 až 1970 potrvá v Českém centru ve Vídni, Herrengasee 17, do 29. října.