Přestřelka Hrad – turecký velvyslanec vypadá skoro jako chvíle, kdy se Zeman pokouší navázat na své dva předchůdce, Václavy Havla a Klause, kteří oba Pražský hrad používali jako místo k nekonvenčnímu výroku, úvaze, postřehu, jako kazatelnu, ze které mohou být slyšeni i za hranicemi. Splňují Zemanova slova o faktickém spojenectví Erdoganova Turecka a Islámského státu (včera to fakticky omezil na dobu do roku 2015) kritéria odvahy a nekonvenčnosti? 

Odvahy ano: byť jsou vztahy mezi tureckým prezidentem Recepem T. Erdoganem a Západem zrovna horší než lepší, hlavně Německo je od migrační krize 2015 a následného obchodu s Tureckem jeho faktický hlavní partner. A kvůli slibu, že nebudou pouštět běžence do Řecka, existuje v Evropě ohromná vůle to ostatní považovat za detaily. 

Turecko přitom patří k hlavním viníkům války v Sýrii, takže migrační krizi z let 2015–2016 spoluzavinilo. Existují svědectví od vysokých zběhů Asadova režimu, že když začínaly nepokoje, Erdogan svému syrskému kolegovi nabídl pomoc – pokud vládu rozšíří o zástupce Muslimského bratrstva. Baššár Asad odmítl, Erdogan se k němu od toho okamžiku choval jako nepřítel na život a na smrt. V Turecku důstojničtí zběhové ustavili Syrskou svobodnou armádu, v souvislosti s níž se dnes experti přou, jestli byla převážně islamistická od začátku, nebo až o rok či dva později. Pokus o vládu v exilu vznikl v Istanbulu s Erdoganovým požehnáním téměř vzápětí – Syrská národní rada, v níž výbory pro vojenské záležitosti a investice byly v rukou Muslimského bratrstva. To byla místa, odkud se rozhodovalo, ke komu ze syrské opozice půjdou peníze a zbraně.

K Bratrstvu, což je přece jen mírnější verze nastolení islámského státu, než jaký si představují wahhábistická al-Káida a z ní vzešlý ISIS, má Erdogan blízko politicky. Ale pomáhal i wahhábistům, celému spektru hrdlořezů, na jehož nejbrutálnějším konci stojí ISIS. 

S Islámským státem má Turecko společného nepřítele – Kurdy –, což ostatně připomněl i Zeman. Příkladů, kdy Turecko nepřímo a zřejmě i přímo ISIS pomáhalo, je řada: obléhání kurdského města Kobani Islámským státem na turecké hranici v roce 2014; Turci Američanům pro jejich nálety na ISIS nedovolili používat nedalekou základnu Incirlik, Američané museli tedy startovat z desetkrát vzdálenějších základen v Perském zálivu. Až pod tlakem povolil Erdogan do Kobani průchod kurdských dobrovolníků. 

Tentýž rok ISIS obsadil etnicky arménské město Kosaba, podle svědků na Kosabu útočil zpoza tureckých hranic. Turecko-syrská hranice byla pro džihádisty přicházející ze západní Evropy, Kavkazu a ujgurské Číny léta volně prostupná. Případ šéfredaktora tureckých novin Cumhuriyet Cuna Dündara, který byl roku 2015 odsouzen do vězení, přestál pokus o atentát před budovou soudu a uprchl do Německa, je znám jako příklad statečného novináře píšícího pravdu, což Dündar samozřejmě je. Méně už vešla ve známost podstata aféry: Cumhuriyet si dovolil na svém serveru zveřejnit záběry z kamionů vezoucích „humanitární pomoc“ do Sýrie. Humanitární pomoc se skládala z munice pro islamisty. Kamiony patřily turecké tajné službě MIT. A pak je tu samozřejmě českým prezidentem zmíněný vývoz ropy z Islámského státu přes Turecko.

Později, asi před třemi lety, se něco pokazilo, ISIS a Turecko se ocitly ve válce. Islámský stát se přihlásil k několika atentátům v Turecku. Nicméně loni při ofenzivě turecké armády do syrské pohraniční oblasti Afrin byly podle některých zpráv do tureckého žoldu přijaty tisíce bojovníků ISIS... Atd. atp.

Zeman je tu fakticky na pevné půdě, i když na ni málokdo vkročí. A to ještě i on zůstal uvnitř konvence. K nejlepším trikům mediální války v Sýrii patří koncentrace vší hrůzy džihádu do Islámského státu. ISIS se stal pro Západ jakýmsi privilegovaným nepřítelem, celebritou džihádistického hnutí. Na bitevním poli v Sýrii přitom byla a je spousta dalších krvežíznivých armád těšících se podpoře Turecka, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů (SAE), Kataru a nepřímo, někdy patrně i přímo, Západu.

Obamův viceprezident Joe Biden to už v říjnu 2014 na Harvardu řekl překvapivě natvrdo (Turecko, Saúdská Arábie a SAE v Sýrii „nasypaly stovky milionů dolarů a desítky tisíc tun zbraní každému, kdo zvedl zbraň proti Asadovi – jenže ti lidé byli z an-Nusry a al-Káidy a frakcí extrémních džihádistů přicházejících z celého světa“), ale vyvolalo to takové pobouření, že byl obratem přinucen k formální omluvě. Někdy tou dobou se rodí Islámský stát a stává se novým názvem, novým startem, který politikům z Ameriky, Británie a dalším ušetří řadu trapných otázek.  

Východní Aleppo bylo dobyto a pak po tři roky drženo náboženskými fanatiky, kteří do města vstoupili koridorem od tureckých hranic, patrně s pomocí MIT. Vůdčí síla ofenzivy se pro ilustraci jmenovala Monoteistická brigáda. Když Aleppo za nářku světové veřejnosti před dvěma lety padlo, většina džihádistů se evakuovala do provincie Idlib. Tuto provincii dnes, jaké překvapení, ovládá an-Nusra, tedy syrská al-Káida, pod novou firmou. Loni na podzim Idlib před dobytím Asadem zachránily diplomatické intervence Západu, doprovázené tlakem světové veřejnosti. Atd. atp.

Miloš Zeman má ve svém výpadu vůči Erdoganovi samozřejmě pravdu. Otázka není, kam že si to dovolil zajít, ale proč, když už mu zřejmě nejde o diplomatické zdvořilosti, nešel o hodně dál.