Za dobu bez dekády stoleté existence, zahájené benátským svátkem kinematografie v roce 1932, nepoznaly filmové festivaly výzvu podobnou té, jež od března 2020 ochromila veškeré, nejen kulturní podniky založené na shromažďování lidí. A právě přehlídka, jíž vdechl život jeden z předních fašistických politiků Giuseppe Volpi, nebyla jako jediná – na rozdíl od svých prvoligových konkurentů Berlinale a Cannes – koronavirem donucena posledních několik ročníků neuskutečnit či dočasně přejít do nenáviděné on-line verze. Benátky se vezly na vlně nadějně související s poklesem nakažených přicházející dvakrát za sebou s koncem letní sezony, zřejmě hrála roli i vůle nenechat se ochromit traumatem, které zalehlo zemi se smutným přízviskem „evropské covidové ground zero“.

A loď pluje, chtělo by se zvolat s Fellinim. Bez roušek i bez povinně volných sedaček mezi dvěma cinefily, s přepestrým programem napěchovaným lákavými tituly. Po srdce svírající, výtečné Manželské historii se do hlavního programu vrátil americký nezávislý tvůrce Noah Baumbach, jeho adaptaci knihy Dona DeLilla White Noise se tentokrát dostalo cti samotný festival zahajovat. Za skutečný „otvírák“ Benátek však každý filmový fanoušek musí považovat událost, na kterou se čekalo téměř třicet let. Proslulý dánský seriál Království (1994) od enfant terrible Larse von Triera, který řadou svých děl jednoduše napsal nové kapitoly novodobých dějin filmu, se „zacelí“ třetí sérií nazvanou Exodus. Hororově-humornou kultovní duchařinou churavý titán (nedávno oznámená Parkinsonova nemoc) v devadesátých letech svorně s autorem Městečka Twin Peaks Davidem Lynchem vyslal signál, na kterém stojí velká část obliby dnešních streamerů – autorský filmař zvučného jména se stává režisérem seriálu. Mezi prvními dvěma a třetí řadou Království však von Trier, jak známo, nelenil. Tepovou frekvenci nejen jeho stoupenců by měl zvýšit chvályhodný fakt, že v průběhu podzimu se vedle Exodu na plátna českých kin a následně i jednu tuzemskou VOD platformu dostane řada jeho znepokojivých filmových milníků, mezi jinými Idioti, Prolomit vlny, Tanec v temnotách nebo Antikrist.

Takzvaná Awards Season, tedy období lemované filmovými oceněními různého významu, na jehož konci jsou uděleny až horečně diskutované, v poslední době legračně kontroverzní, ale vždy ostře sledované ceny americké filmové akademie, plyne po dobu nějakých šesti měsíců. Během jeho trvání utrácejí producenti a distributoři nejen amerických filmů miliony dolarů za co nejintenzivnější zviditelnění svých děl. A jelikož nám Středoevropanům, jak známo, není nic svaté, přijímáme s mírným úsměškem a zároveň pochopením pro lidská selhání trapné okamžiky vyvrcholení „sezony ocenění“, jejíž aktéři chtějí vzbudit dojem extrémní vážnosti a majestátnosti. Vzpomeňte na záměnu obálky s názvem vítězného filmu (2017) nebo facku Willa Smitha, která na sále padla loni.

Emoce bublají, jde skutečně o hodně. Vše začíná na přelomu srpna a září právě na benátském Lidu, jehož podřimující atmosféru na deset dní naruší tisíce lidí mířících mimo jiné zhlédnout snímky, o nichž se zmíněný půlrok bude mluvit. Je to myšlenka svádivá, sám jsem se předloni přistihl při východu ze sálu, v němž zrovna skončila projekce snímku Quo vadis, Aida? bosenské režisérky Jasmily Žbanićové, jak jej rozhodně pasuji mezi budoucí nominace na Oscara.

Organizátoři filmových festivalů se sice snaží o co největší geografickou různorodost představovaných titulů, všem je však jasné, že větší část médií upře svou pozornost intenzivněji na podnik prezentující výrazné filmy z produkce USA, pod nimiž jsou autorsky podepsány zásadní režisérské či herecké osobnosti. Částečně díky respektovanému vkusu, instinktu a manažerským schopnostem ředitele festivalu Alberta Barbery, částečně díky výše zmíněné strategické pozici v kalendáři filmových přehlídek se Benátkám zejména v poslední dekádě podařilo vyslat do povědomí ať už prostřednictvím mediálně exponovaných vavřínů, nebo pouhou účastí řadu dnes už ikonických snímků. La La Land, Gravitace, Birdman, Spotlight, Země nomádů, Tvář vody, Joker, Roma nebo Favoritka. Spekulace o tom, kdo se na tento úctyhodný seznam přiřadí letos, respektive na jaře příštího roku, už začaly a točí se především kolem hereckých výkonů, kategorie zdá se nejsnáze předvídatelné.

Promluví do boje o cenu pro nejlepší herečku vycházející hvězda Ana de Armasová, která ztělesnila proslulou ikonu ve filmové adaptaci fiktivní biografie Marilyn Monroe Blondýnka? Jeden z nemála benátských filmů z produkce Netflixu označil jeho režisér Andrew Dominik už před půlrokem s rošťáckou neskromností za mistrovské dílo; nakolik jde o fanfarónství, nebo naopak PR krok podepřený výjimečným kusem, se už pár týdnů po festivalových divácích přesvědčí i předplatitelé platformy, která se pomalu, ale jistě mění v zásadní filmové studio.

Bezpochyby se po téže ceně v Benátkách či při jakékoli jiné příležitosti během tohoto podzimu a příštího jara bude natahovat i Cate Blanchettová ztvárňující proslulou dirigentku a skladatelku ve filmu Tár, jehož režisér Todd Field (V ložnici) už v minulosti dokázal, že umí své herecké svěřence k významným oceněním přinejmenším přiblížit. A to ani obšírně nezmiňuji Penélope Cruzovou v italském snímku L’immensita Emmanuela Crialeseho či Tildu Swintonovou v The Eternal Daughter britské režisérky Joanny Hoggové. I u mužských protějšků je na co se těšit, stačí zmínit režisérsko-herecké tandemy Darren Aronofsky – Brendan Fraser, Luca Guadagnino – Timothee Chalamet, Noah Baumbach – Adam Driver nebo Martin McDonagh – Colin Farrell (respektive Brendan Gleeson). O každém z těchto jmen by se daly popsat stránky plné nadšeného fanouškovství i respektu vůči serióznímu filmovému umění. Možná vyjma blockbusterového sympaťáka Brendana Frasera (Mumie, Král džungle), jenž po letech v ústraní doufá v comeback, který jeho režisér Aronofsky (Velryba) už před lety umožnil jinému duševně rozkolísanému byvšímu hezounovi Mickeymu Rourkovi ve snímku Wrestler (benátský Zlatý lev 2008).

Vzpomínám na setkání s ředitelem festivalu Sundance, které MFF Karlovy Vary připravil před patnácti lety pro české producenty u příležitosti jeho návštěvy. Řídká účast, chabá angličtina, na producentskou práci pozoruhodně nesebevědomé vystupování. Z dnešního pohledu se to zdá až nereálné, protože jestli někdo činí v posledních letech český film konzistentně mezinárodním, pak jsou to právě producenti. Ti srovnali krok se zahraničními partnery, často se podílejí na filmech evropské úrovně a nezřídka jsou s jejich koprodukční činností spojovány ceny na nejvýznamnějších festivalech (vzpomeňme na vítěze Berlinale Smolný pich aneb pitomý porno Rumuna Radua Judeho). K mladší, nikoli však nezkušené generaci tuzemských producentů letošní výrazná česká stopa v Benátkách, trio Marek Novák, Pavla Janoušková Kubečková a Mikuláš Novotný.

Po vzoru canneské „opoziční“ sekce Directors’ Fortnight vznikl i na Lidu v roce 2004 jako výraz jisté polemiky s hlavním programem či přinejmenším pokusu o nezávislost na něm soutěžní výběr zvaný Giornate degli autori (Dny autorů). Do análů soudobé kinematografie se coby nezapomenutelná zapsala tam premiérovaná dramata Požáry Denise Villeneuva (2004) či Corpus Christi (2019), obě později nominovaná na Oscara. V letošní selekci bude bezesporu nepřehlédnutelné psychologické drama s prvky dystopie Běžná selhání, druhý snímek maďarsko-rumunské autorky Cristiny Grosanové produkovaný Markem Novákem (Xova Films). O důkladnou prověrku mezinárodnosti projektu se postará porota sekce složená z 27 filmových nadšenců či už profesionálů, reprezentujících všechny členské země Evropské unie. A jelikož je podmínkou účasti v porotě věk nižší než 25 let, lze očekávat i citlivost vůči tzv. ženskému pohledu (téma v posledních letech často diskutované nejen v umění), který snímek zcela zřejmě se sympatickou nenásilností reprezentuje.

Celovečerním debutem Oběť, který na premiéru v benátské soutěži Orizzonti doprovodí koproducentka Pavla Janoušková Kubečková (nutprodukce), jako by nebývalý talent slovenského filmu Michal Blaško (veleúspěšný krátký snímek Atlantida 2003 nebo nedávná minisérie Podezření) vyslyšel četná volání po více snímcích z bývalého Československa vyrovnávajících se bez uhýbání s realitou, ve které žijeme. V jeho thrilleru s výrazným sociálním přesahem dojde dokonce na konfrontaci Romů s Ukrajinci. Blaškovým soupeřem bude i rumunský debutant Mihai Mincan s psychologickým dramatem Obzor. Napínavý film o černých pasažérech na obří zaoceánské nákladní lodi, kterému na svět pomohl spoluproducent Mikuláš Novotný (Background Films), je údajně inspirován i temnou poetikou spisovatele Cormaca McCarthyho. I o tom bude možné se přesvědčit na letošním ročníku nezaměnitelného festivalu, který byl 31. srpna slavnostně zahájen.