Nadávat na současnou podobu Vánoc je velmi snadné. Jsou to dny skutečně odpudivé, ale nejstrašnější na nich není to, že rozpoutají orgie žravosti a primitivního materialismu. To dělají i divoši: kmen v příslušný čas – slunovrat se k tomu obzvláště hodí, ale to už musejí být národy pokročilejší, aby ho dovedly spočítat – napeče zabitá prasata pekari, zakřepčí kolem ohně, ožere se nakvašeným patokem a pak se všichni svalí na hromadu.

Má to svůj smysl: břicho je v některých mytologiích sídlem duše, která musí být alespoň někdy též nakrmena a pořádně ošetřena. My, lidé moderní, o příbytku svých duší nemáme obecně jasnější představu, spíš ji nevnímáme. Ale co když přece jen existuje? Třeba je právě v tom břichu, někde mezi žaludkem a střevy. Proto není úplně od věci ji zásobovat, krmit ji, nasázet do ní, co se vejde, třeba lopatou. Přežírání se je sice běžnou a celoroční zábavou civilizovaných lidí, ale o Vánocích jej lze konat jaksi s větší duchovní péčí a starostlivostí, někteří dokonce mohou na Štěpána spatřit kolem svého pupku mžikání, ba snad svatozář, to asi jejich duše v břiše slabě světélkuje.

Ne, to, že se toho tolik sní a vypije, není na Vánocích to nejhorší. Ani není tak strašné, že stojí každého tolik peněz, protože zkuste nedat někomu, kdo to chce, dárek. Co dárek?! Pořádně drahou kravinu, něco do uší nebo nějakou blikající pitomost, naváděče do auta nebo rovnou třeba auto, prostě čím dražší krám, tím více lásky. To také bylo vždycky. Lidé jsou zkorumpovatelní a chtějí být, kupují se navzájem, dary jsou civilizovanou formou ulovené a umlácené zvěře, kterou přitáhl kromaňonec před svou macatou venuši. Ta ho pochválila – a buď podržela, nebo ne. Dnes je forma jemnější a lov bezpečnější, kyj nahradila kreditní karta, jen se vsune do pohlavního ústrojí bankomatu a stav konta ukáže neandertálcovu zdatnost a hodnotu. To taky není nejhorší.

Nejhorší není ani to, že je kolem Vánoc tolik pokrytectví a celé to stále se prodlužující období je obaleno sladkou vatou citovosti a polité břečkou kýče, ze kterého civí rozzářené oči malých dětských bastardků. To je také normální. Člověk je v podstatě slabý tvor, trochu přerostlé děcko, které touží po něze ztracených matčiných ňader, i když se jinak v životě chová jako lump a hovado.

Ne, nejhorší není ani ten absurdní, staniolem obtočený stromek v obýváku, ani kvičivé koledy, ba ani nepochopitelné lpění na rybě, která kdysi znamenala tajný symbol křesťanů – teď to jsou legalizovaná jatka v ulicích. Nejhorší není ani hnusné cukroví, ba ani televizní pohádky, které si vymyslel prezident Antonín Novotný, což je asi jeho nejlišáčtější myšlenkový výkon. Ne, tohle všechno se dá snést, protože všechno se dá nakonec snést.

Nejhorší je psát fejeton o vyprázdněném duchu Vánoc. To je strašné. Za to se jednou – už se to ale blíží – bude autor smažit v pekle. Jako kus kapra na rozpáleném oleji.