Aktuálně.cz nabídl kdysi na českém internetu jako první server řadu blogů lidem různých názorů, dodnes tam přežívají i někteří neortodoxní autoři. Ale rozpětí se zužuje. Šéfredaktor Josef Pazderka teď třem autorům, kteří píší proti vládní politice covidismu, dal stopku.

Jistěže si soukromé médium může rozhodovat, koho tisknout a koho ne. K jednomu z postižených, známému lékaři Janu Hnízdilovi, bych také měl výhrady. Před třinácti lety na dálku diagnostikoval tehdejšímu prezidentovi Václavu Klausovi poruchu osobnosti za to, že se Klaus zdráhal podepsat Lisabonskou smlouvu. Hnízdil společně s dalšími „lékaři“ přemýšlel, jak Klause zbavit svéprávnosti a tím i funkce. Nedávno vydal knihu o psychopatech, sebe do ní kupodivu nezahrnul.

Odvolávat se na vládní linii, navíc zrovna ve chvíli, kdy se vládní linie v důležitém bodě – o bezinfekčnosti očkovaných – rozpadla na prach, je v polistopadové žurnalistice docela novota. Novinář vždycky k oficiálnímu stanovisku přistupuje podezřívavě, pochybuje, všímá si toho, když se nějaké premisy nepotvrdí, všímá si střetu zájmů (v našem případě trvalý vliv Rastislava Maďara na odcházející a zřejmě i přicházející vládu; Maďar donedávna vedl dozorčí radu firmy Avenier, distributora a skladníka vakcín). Je to v souladu s rok starou iniciativou BBC a některých dalších médií anglosaského světa potírat údajné dezinformace o covidových vakcínách. K této antinovinářské dohodě se připojila i Evropská vysílací unie, jejímž místopředsedou je ředitel ČT Petr Dvořák.

Je dobře možné, že všichni tito lidé jsou skutečně přesvědčeni o výjimečnosti situace a znervózňuje je pomyšlení, že ponesou nějaký díl zodpovědnosti za mrtvé, kteří zemřou proto, že pochybovali o vakcíně. Ovšem po tom roce a půl už je zřejmé, že covid se stal předmětem kulturních válek. Určité podoby kulturních válek se omezují na anglosaský svět (transgender, Black Lives Matter), jiné jsou více kontinentální (velmi neupřímná diskuse o přistěhovalcích v Německu), k nám málokdy dolehnou. Ale vesměs všechny mají v základu přesvědčení kulturních válečníků, že plebs je nebezpečný, dřímají v něm staří démoni, že je třeba ho poučovat a kontrolovat.

Stojíme na prahu světa, v němž typický novinář už nestraní občanovi proti státu, ale považuje se za předvoj údajně osvícené státní moci. Obě prostředí spojuje pocit příslušnosti k elitě. Pro úplnost dodejme, že tato elita se posledních asi patnáct let častěji mýlí, než má pravdu – od fungování eura přes klimatické scénáře až třeba po to letošní blouznění o trvalé zázračnosti vakcín. Tato elita, tento typ novinařiny nemohou v dlouhodobém výhledu přežít.