Kniha Patrika Bangy Skutečná cesta ven je trochu záhada, ale především zajímavý a cenný dokument v mnoha směrech. Začíná jako vzpomínková próza z autorova dětství, které je spojené s Žižkovem konce 80. let, kdy „tehdejší Romové měli jiné společenské postavení než dnes“. To spočívalo, jak Banga píše, v tom, že na ně režim pohlížel „jako na pracující lid“, neboť „měli kde pracovat a také pracovat museli“. Tento status v 90. letech ztratili a Romové se stali (údajně) pronásledovanou a všeobecně utiskovanou menšinou, na kterou byl přitom vyvíjen nátlak, aby se tzv. integrovala čili opustila svůj habitus, svůj způsob chování, který jim paradoxně umožnila „svoboda“ po roce 1989. Jde tedy o těžko řešitelný problém, kvadraturu kruhu, kterou Banga popisuje z jeho středu, pohledem člověka, který se snaží uniknout ven, a přitom musí i chce zůstat uvnitř. Titul zřejmě naráží na „romský“ film Petra Václava Cesta ven právě o obtížném pokusu dostat se z romské pasti.

Bangův popis jeho „cesty ven“ má rysy pamětí, psaných jakoby s odstupem let: na konci se ukáže, že text, nebo aspoň jeho jádro, má být už z roku 1999, tedy když mu bylo sedmnáct… Velmi živě, syrově a bez vytáček popisuje každodennost romského žití v „devadesátkách“, žití uvnitř komunity, žití docela vlastně veselého a bezstarostného, naplněného večírky, vyhráváním, volností, kterou si Romové umějí užít. Bangovi byli muzikální rodina, skoro všichni na něco hráli, autorovo dvojče je známý muzikant Gipsy, o němž se však jeho bratr vyjadřuje se zvláštní distancí (moje dvojče dělalo kariéru). Všichni byli mnohem živější než gadžové, kteří se jen honí za penězi a kariérou, ale díky gadžům se malý Patrik seznamoval se světem, který byl něčím zajímavější než uzavřený svět veselých a bezstarostných Romů: třeba od gadžů dostal knihy a pak i počítač.

Vypravěč popisuje jakési rozpolcení, které považuje chvílemi za handicap, chvílemi za výhodu. Od většinové společnosti neustále zažívá nějaké ústrky, co chvíli ho někdo zmlátí, někdo se o něm nehezky vyjádří, občas si ho podá policie, neustále ho někdo z něčeho podezírá. Je to samozřejmě nespravedlivé, společnost je rasistická a plná předsudků. Zároveň o „své“ komunitě nemá iluze, respektive jeho přímočarost mu nedovolí zamlčet její stav, tedy skutečnost, že existují podstatné důvody, proč on se chce dostat „ven“. Výmluvná je epizoda s „exodem“ Romů z měst, tedy s vystěhováváním Romů na venkov: spekulanti jim nabídnou bydlení kdesi za Prahou a ještě něco do ruky, Romové na to přistoupí a pak se diví, kde se to ocitli. To se stalo jeho rodině, takže Patrik se ocitne na venkově, kde si neví rady. On si poradí, protože v něm je vitální energie, ale mnoho „degešů“, tedy Romů zcela vydaných napospas, upadá do apatie, z níž ven ani nechtějí. V těchto okamžicích Banga nepředstírá, že problém nebude jen na straně rasistických gadžů. Podobně se to má s jeho zkušeností s narkomany, když se stane streetworkerem a zprvu nechápe, proč se vlastně narkomanům pomáhá, když přece je nikdo nenutí, aby se narkomany stali.

Díky (přirozené) naivitě podání narážíme každou chvíli na rozpory, protiřečení a nejasnosti, což ale dodává textu koření specificky „romského“ způsobu vnímání a vyjadřování. Čtenář záhy pochopí, že jde nejspíš o druh spontánního folkloru založeného na jisté míře přehánění a nadsázky, byť podávané jako pravda pravdoucí. Hrdina má rysy poněkud supermanovské, už jako teenager si se vším ví rady, věnuje se kdečemu, umí si všechno zařídit, zažívá pády i vzestupy a podivná dobrodružství, která vrcholí cestou do válečné Jugoslávie na jaře 1999, kde se ze sedmnáctiletého Patrika najednou stane válečný korespondent a pak humanitární pracovník. Přiznává přitom, že do té doby o tom, co se tam děje, neměl tušení, ale najednou je z něho novinář a odborník na Balkán, přitom je mu pořád sedmnáct a ještě před pár dny si chtěl řezat žíly kvůli nešťastné lásce. Tam, tedy před dvaceti lety, vyprávění končí, přitom čtenáře by docela zajímalo, jak to bylo s tou „cestou ven“ dál. Jestli byla „skutečná“.

Patrik Banga: Skutečná cesta ven. Host, 215 str.