Nejdříve ji považovali za nebezpečnou radikálku, poté za konformní komunistku, nakonec za směšnou figurku. Tyto charakteristiky však ani zdaleka nevystihují bezesporu nejzajímavější ženskou osobnost české a československé politiky první poloviny 20. století. Louisa (někdy též Luisa) Landová-Štychová (rozená Aloisie Vorlíčková) byla ženou plnou protikladů. Na jedné straně radikálka odmítající manželství jako zotročující instituci, na straně druhé manželka a matka a propagátorka astronomie. Její život – občanský i politický – je jeden velký příběh. Do politiky vstoupila pod pseudonymem Louisa Landová, k němuž po sňatku se strojním inženýrem Jaroslavem Štychem přidala Štychová. Důvod pseudonymu byl prostý: rozchod s otcem, který si přál, aby převzala rodinný obchod v Ratboři u Kolína. Louisa však po absolvování obchodní akademie žila ve Vídni a pracovala jako korespondentka v klenotnické firmě. Pro svobodomyslnou dívku a radikální feministku, angažující se v anarchistickém hnutí, bylo nepřijatelné akceptovat „měšťáckou“ budoucnost nalinkovanou otcem.

Sexuální výchovu do škol!

Příchodem do Národního shromáždění (1918) vyvrcholila její politická kariéra započatá na přelomu 19. a 20. století v anarchistickém hnutí. V té době byla členkou České strany národně sociální, do níž vstoupila společně s dalšími anarchokomunisty na jaře 1918. Politický a feministický radikalismus přenesla do strany i do parlamentu. Od počátku byla velmi aktivní poslankyní, zejména v legislativní oblasti. Například v roce 1919 připravila návrh na zavedení sexuální výchovy na vyšších stupních škol. Školský výbor však zamítl její návrh s odůvodněním, že sexuální výchova je záležitostí rodiny, nikoli školy. Usilovala rovněž o přijetí zákona znemožňujícího přístup k alkoholu dětem a mladistvým do 18 let věku. Její snaha však opakovaně narážela na odpor živnostenské lobby, která neměla z pochopitelných důvodů nejmenší zájem o přijetí důsledných omezení prodeje alkoholu.

Zasáhla výrazně do debaty o reformě manželského práva, projednávané v parlamentu v roce 1919. Reforma neměla podle jejího mínění směřovat k „pouhému“ uzákonění rozluky, ale k zásadní reformě manželského práva. V parlamentní debatě se nerozpakovala hovořit o podřízeném postavení ženy v manželství, o nutnosti sexuální výchovy ve školách a legalizaci interrupce. Zastávala názor, že stávající model manželství ženu zotročuje, a jako angažovaný bezvěrec nikdy neopomněla zmínit zhoubný vliv katolické církve na vztah muže a ženy. „Manželství samo o sobě jest věcí vzájemné náklonnosti, vnitřní shody a hygieny, nemá být hospodářskou spekulací. Neboť pak přestává být manželstvím a stává se prostitucí.“

Obsah zákona o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a překážkách manželství (tzv. rozlukový zákon) přijatého v roce 1919 nenaplnil a vlastně ani nemohl naplnit její představu o obsahu reformy manželského práva. Zákon představoval politický kompromis mezi vládou a podporovateli reformy na jedné straně a jejími odpůrci, zejména katolickou církví, na druhé. Louisa však nebyla člověkem kompromisů a opakovaně to dávala najevo, čímž zavdávala podnět k diskusím o své disciplíně v poslaneckém klubu i ve straně.

V roce 1920 se konaly první parlamentní volby, v nichž kandidovala za Československou stranu socialistickou do Poslanecké sněmovny a uspěla. Rozhodla se ve spolupráci s dalšími kolegy a kolegyněmi prosadit novelizaci ustanovení trestního zákona z roku 1852 (paragrafy 144–148) o „vyhnání plodu ze života“, jak se tehdy říkalo interrupci. Interrupce byla tabuizovaným tématem, o němž se neslušelo hovořit na veřejnosti. Trestní zákon považoval interrupci za zločin a trestal ho vysokými sazbami v rozmezí pěti až deseti let odnětí svobody. Trestná byla nejen samotná interrupce, ale i pokus o ni, její provedení a zprostředkování. Zákaz se nevztahoval na případ ohrožení života matky.

Problematika interrupce pronikla na veřejnost už před první světovou válkou, nejdříve v inzertních rubrikách nabízejících zaručené prostředky k zbavení se nechtěného těhotenství, později jako společenský problém zahrnující morální, zdravotní a sociální aspekty. Tehdy se s ní nepochybně seznámila i Louisa a vytvořila si radikální názor ústící do artikulace práva ženy na vlastní tělo. „Žena má právo disponovati vlastním tělem.“ V kontextu tehdejší politiky šlo o velmi ojedinělý postoj, který s ní sdílela pouze poslankyně a později senátorka Československé sociálně demokratické strany dělnické Betty Karpíšková.

Publicisté, kteří se k tématu vyjadřovali nejčastěji, preferovali přijetí takových opatření, jež by interrupci činila zbytečnou (kvalitní sexuální výchova, sociální reformy, zrovnoprávnění dětí narozených mimo manželství, rozšíření antikoncepce). S jejich návrhy se ztotožňovala jen nepatrná část odborné i laické veřejnosti, neměly tedy sebemenší šanci na realizaci. Ti, kdo si uvědomovali nutnost změny, uvítali vznik nového státu jako východisko možných změn v přístupu k sexuální výchově, antikoncepci a interrupci. Nejtvrdší spory vyvolávala tzv. sociální indikace, tedy provedení interrupce ze sociálních důvodů. Její zastánci argumentovali riziky plynoucími z provádění „pokoutních“ zákroků nekompetentními osobami, k nimž se uchylovaly zejména chudé ženy.

Pro přijetí liberálnější právní úpravy interrupce a současně o zavedení sexuální výchovy do škol, rozšíření antikoncepce a zavedení moderních forem péče o matky a děti jako prevence interrupčního chování se vedle Louisy Landové-Štychové zasazovaly její kolegyně z národněsocialistického poslaneckého klubu Ludmila Pechmanová-Klosová a Františka Zeminová a sociální demokratky – Češka Betty Karpíšková a Němky Irene Kirpal, Franziska Blatny a Maria Deutsch.

Zbavena mandátu

Louisa podala první návrh na změnu právní úpravy interrupce v roce 1920. Navržená úprava byla velmi liberální, její signatáři sice výslovně nezmiňovali právo ženy rozhodovat o svém těle, přiznávali jí však výhradní rozhodnutí o tom, zda interrupci podstoupí. „Mateřství je jednou z nejposvátnějších funkcí v životě, vyžaduje velikých obětí a sebezapření, a přesto je touha po mateřství vrozená téměř každé ženě. Je tudíž každý zákon donucující k mateřství bez ohledu na její zdravotní a hospodářské poměry jednak urážkou ženy, neboť ji degraduje jako člověka, a za druhé zhoršuje situaci na místě, místo aby ji zlepšil, neboť vrhá ženu v záhubu ať tak, či onak.“ Proti návrhu důrazně protestovala poslankyně za Československou stranu lidovou Augusta Rozsypalová. Sestavila delegaci ze zástupkyň katolických ženských spolků a vypravila se s ní k ministru spravedlnosti, ministru zdravotnictví a k předsedovi Poslanecké sněmovny, aby vyjádřila svůj nesouhlas s návrhem socialistických poslankyň.

Parlament návrh zamítl, což nemohlo Louisu odradit. V listopadu 1922 ho podala znovu. Obsahoval kromě paragrafovaného znění podrobné odůvodnění opřené o statistické údaje, stanoviska lékařů a pět indikací, při jejich uplatnění nelze považovat interrupci za zločin (zdravotní, eugenická, sociální, případy svedení, případy hrubého znásilnění ženy, jehož důsledkem je otěhotnění). Navrhovatelka formulovala sociální indikaci poměrně široce („tísnivá chudoba, více jak tři děti, existenční nejistota, nedostatečný byt apod.“). Ani tentokrát neuspěla.

Další pokus podniknutý koncem volebního období (1925) se odehrál už bez jejího přispění, neboť v roce 1923 byla svou stranou zbavena poslaneckého mandátu za to, že hlasovala v rozporu se stanoviskem poslaneckého klubu proti zákonu na ochranu republiky. Stranická disciplína věru nebyla Louisinou silnou stránkou: vedení strany ji opakovaně káralo, přesto dlouhou dobu nekonformní postoje tolerovalo. Tentokrát byla jeho trpělivost u konce. Zvlášť tvrdě se vůči Louise vymezovala místopředsedkyně strany a kolegyně z poslaneckého klubu Františka Zeminová, která si naopak na stranické disciplíně zakládala a považovala ji za základní pilíř strany i poslaneckého (samozřejmě i senátorského) klubu.

Po dvou letech se do parlamentu vrátila, tentokrát na kandidátce Komunistické strany Československa. V roce 1926 obnovila své původní návrhy na novou legislativní úpravu interrupce. Do Poslanecké sněmovny dorazily dva návrhy na změnu paragrafu 144 trestního zákona, svým obsahem v podstatě identické. První připravily poslankyně Německé sociálně demokratické strany dělnické Irene Kirpal a Franziska Blatny. V zásadě se shodoval s jejich návrhem z konce předcházejícího volebního období (1920–1925) a od dřívějších Louisiných návrhů se lišil ustanovením, že interrupci může provést pouze aprobovaný lékař na základě svolení příslušné komise.

Druhý návrh spolupodepsaly její kolegyně Marie Vobecká, Gizela Kolláriková a dalších 26 členů poslaneckého klubu KSČ. Louisa Landová-Štychová v něm rozebrala názory lékařů, ženských spolků a politiků. Zdůraznila, že její návrh prospěje především „proletářským“ ženám, které se při interrupci vystavují nejen riziku trestního stíhání, ale především riziku ohrožení zdraví, nebo dokonce života. Žena by o svém mateřství měla rozhodovat svobodně a s vědomím, že přivede dítě do vhodných podmínek. K tomu mělo přispět zavedení mateřského pojištění, které by ženě usnadnilo rozhodování, zda chce být matkou, či nikoli. V návrhu znovu vymezila pět základních indikací interrupce včetně sociální. Ani tentokrát neuspěla, přestože ji podpořila řada poslanců levicových politických stran.

Parlamentní kariéra Louisy Landové-Štychové skončila v roce 1929. Ani poté však neukončila své politické a veřejné angažmá, dala jim jen jinou podobu. S manželem Jaroslavem, který patřil k zakladatelům České astronomické společnosti a Štefánikovy hvězdárny v Praze na Petříně, se věnovala propagaci astronomie. Podporovala ji i po jeho smrti a v 50. letech 20. století se svou politickou autoritou zasloužila o zachování časopisu Československé astronomické společnosti Říše hvězd, jehož vydávání mělo být zastaveno.

(Minulý díl: Františka Plamínková, příští díl: Irene Kirpal)