V roce 1974, v době, kdy se zdálo, že se svět už nebude měnit a lidé na Východě, kteří někdy pomysleli na svobodu, prostě mají smůlu na věčné časy, uveřejnil Alexander Solženicyn stať Nežít se lží. Samozřejmě ji uveřejnil v samizdatu, ze kterého ji pak převzal západní tisk, takže se záhy stala světově proslulou. Byl to definitivní důvod k tomu, aby kremelský režim Solženicyna, jenž v roce 1970 dostal Nobelovu cenu, zbavil občanství a rok nato vypověděl ze země: pár desetiletí zpět by ho bez mrknutí oka zabil.

Ta stať začíná sugestivní scénou, jak si lidé, sovětští občané v „kuřárně vědeckého ústavu“ špitají mezi sebou: jak je ten režim praštěný, kolik nadělá hloupostí, jakou hru s nimi hraje, kam je to vede, jak je to všechno postavené na hlavu, ale jak se proti tomu nedá nic dělat. A tak típnou cigarety (hnusné sovětské cigarety) a zase sednou ke svým pracovním stolům a ke svým novinám a psacím strojům.

Pamatuju si, že když jsem to poprvé četl, nechápal jsem moc, proč si Solženicyn vybral „vědecký ústav“. No protože právě jich se jeho výzva nejvíce týkala! Tedy intelektuálů, vědeckých pracovníků, akademiků, těch „vzdělaných“ lidí, kteří pracují se slovy a pojmy. Kteří se živí takzvanými myšlenkami a kteří je takzvaně produkují, tedy samozřejmě i novinářů. Tyhle „inteligenty“ Solženicyn dobře znal, sám nějakou dobu mezi ně patřil a věděl o nich všechno.

Sovětský režim dávno padl, i když jak známo se transformoval v něco jiného, ne nijak imponujícího. Taky u nás padl. Padly režimy založené na ideologickém žvástu jistého druhu, na žvástu, který o sobě tvrdil, že je nejvědečtější a že našel cestu ke konečnému blahu lidstva. Zdiskreditoval se sám svou prolhaností, kterou prokázal praxí.

Uplynulo padesát let, a lidé si opět špitají, už asi ne v kuřárně, které většinou z progresivních ústavů zmizely, ale někde v soukromí, kde člověk doufá, že není napojen na nějaký centrální mozek nebo ho nesledují dobrovolné pátrací jednotky elfů a strážců správných názorů. Špitají si o tom, že se ta civilizace někam divně řítí, že těch bláznivin nějak přibývá, že kam se podívá, tam na něj skočí nějaká podivnost, vykloubenost, výstřednost, třeba soutěž Eurovize… Tohle se stalo s pop-music?! Ale dobře, to je pro mladé, člověk už tomu opravdu nerozumí, jen se diví. Ale čemu rozumí, je třeba jeho pohlaví, a ne aby se omlouval za to, že je tím, kým je, že má přibližně stejnou sexuální nebo etnickou identitu od narození do smrti, že si myslí, že v podstatě se se sexem nemají dělat velké kejkle, že opravdu jsou k výchově dětí nejlepší otec a matka, a i když se rodiny rozpadají a málokterá vydrží, tak to neznamená, že je to „překonaný koncept“. A dále že děti je dobré mít, a to pokud možno z vlastních zdrojů, a nepřivážet jejich producenty ve velkém z oblastí, které s Evropou toho mají málo společného. A když už se tak stalo, tak si aspoň nelhat, jaké je to dobrodiní, ten multikulturalismus, když člověk přece vidí výsledky, jak to ty oblažené země rozdírá a ničí.

A dál si ti lidé špitají, že lepší šanci ve vědeckých kariérách i společenských kariérách a v mnoha médiích mají už dávno ti, kteří všechny ty floskule a fráze a slova používají a zvládli tu progresivní hatmatilku, protože se to prostě nosí, je to víc cool a trendy než jejich staromódní zvyky a hlášení se ke kultuře. Kultuře, na níž Evropa a Západ vyrostly a postavily se na nohy, za což se ti špitající nestydí, a spíš jsou na to hrdí, zatímco navrch mají teď ti uvědoměle a progresivně myslící „pracovníci ústavů“, kteří se snaží jí definitivně zlámat nohy a přerazit holeně. A že ten sklon k nadšenému masochismu a zároveň obdivu k exotickému divošství a posvátnému fanatismu, který se stane přitažlivým, když přesvědčivě kvílí, se člověku oškliví a připadá mu jako obdiv k barbarství a primitivismu. Ale přitom právě tohle produkují ti nejuvědomělejší a ti s nejlepšími diplomy, takže se zdá, že se tu opravdu něco pomotalo, protože na rozdíl od té směšné sovětské lži mnozí ti dobráci tomu opravdu nejspíš věří, což není jisté, je-li horší, nebo lepší, než když ta lež byla jasná i jim.

A tak si ti lidé špitají, že je jim z toho nevolno a že to už opravdu ti woke přehánějí a že se asi ti mladí uvědomělí zbláznili, ale radši típnou cigarety (dopijí cappuccino) a vrátí se k sociálním sítím, kde si ale budou dávat velký pozor, aby se nestali staromódními zaprděnci, nebo dokonce nahnědlými nácky, což by se projevovalo třeba tím, že by se odvolávali na Solženicyna, který jak známo byl velmi přesvědčený Rus a myslel si, že Rusové jako národ mají své zvláštní místo v historii. Jak by asi s takovým názorem dnes u správně myslících dopadl, netřeba dumat.

Pro ty nesprávně myslící je ale pořád jeho výzva platná. Nežít se lží… Však si ten slavný text přečtěte. Ještě pořád visí na internetu. Až se o něm „cancel culture“ dozví, třeba už nebude.