Supersobota v Británii, která údajně měla být historická, historická není. Většina Dolní sněmovny si odepřela možnost hlasovat o dohodě, kterou s EU o brexitu vyjednal premiér Boris Johnson. Další hlasování snad bude už v pondělí. Pro pozorovatele mimo Británii jsou to technikálie v procesu, jejž nemají čas dopodrobna sledovat. Ale pozornost si zaslouží několikasettisícová demonstrace příznivců členství v EU, která ve stejnou dobu zaplnila centrum Londýna.

Tento pochod, jemuž byla dopřána vysoká pozornost v redakcích napříč Evropou, se konal pod heslem dalšího referenda. V tom by prý, tvrdí některé průzkumy, byl brexit zvrácen. Jak by druhé referendum ve skutečnosti dopadlo, je otevřené, i před červnem 2016 měli tzv. remaineři podobná čísla.

Což o to, z českého pohledu je brexit neštěstí. Ale co je na těch protestech pozoruhodné: protestuje úplně jiná strana než ta, co by logicky měla. Protestují koneckonců ti, kdo před třemi lety prohráli, a to z pozice síly. Měli zhruba o polovinu větší rozpočet na kampaň, měli na své straně instituce (od kampaně vlády, která používala státní aparát, přes Bank of England či Konfederaci britského průmyslu až po BBC). A kteří po následující tři roky vůli 17,4 milionu voličů (nejvyšší hlas pro něco nebo pro někoho v britské historii) zdržovali a sabotovali.

A to přesto, že obě hlavní strany ve volbách z roku 2017 měly splnění výsledku referenda, tedy brexit, ve volebním programu.

Známý komentátor Rod Liddle o pokusu establishmentu výsledky referenda zhatit napsal knížku Great Betrayal, tedy Velká zrada, v tomto případě možná přesněji Velký podraz. Vypisuje jednotlivé etapy vývoje a chvíle, v nichž po léta ukázkovým demokratům spadla maska. Českému čtenáři, který nemá čas tu ságu sledovat denně, by většina knihy pochopitelně nic neřekla. Ale může mu být povědomá tendence tzv. elity onu většinu, pokud má jiný názor (u nás například na přijetí eura), vykreslit jako prosťáčky náchylné podlehnout prvoplánové propagandě nějakých temných sil.

V Británii byl dlouho pevnou součástí tohoto výkladu údajný skandál kolem aktivit předního sponzora kampaně za odchod Arrona Bankse, jehož dary pro kampaň za odchod měly mít, jak jinak, ruský původ. (Před měsícem byl Banks soudně očištěn, asi jste o tom nečetli ani neslyšeli v ČT.) Manipulace a zavádějící tvrzení používaly obě strany úplně stejně, tak jako se to děje vždycky, nicméně média hlavního proudu se postarala o to, abychom znali nazpaměť trik s 350 miliony liber týdně, které prý Británie odvádí do evropských rozpočtů a jež by místo toho mohla přesměrovat do zdravotnictví. Ta samá média milostivě zapomněla na strašení „expertů“, od ministerstva financí přes centrální banku až po MMF, že v případě brexitu čeká Británii vzápětí hluboká recese a brutální propad rozpočtových příjmů (stal se opak). Rod Liddle zmiňuje plakát kampaně za členství v EU, na němž se absurdně píše, že za každou libru odvedenou do Bruselu dostává Británie z Unie benefity v hodnotě deseti liber.

K příběhu velké zrady neodmyslitelně patří Theresa Mayová, která sama hlasovala proti brexitu a od léta 2016 doslova promarnila tři roky. Její nástupce Johnson byl k dílu připuštěn na poslední chvíli, kdy už téměř doběhla lhůta pro dohodu s EU. V zoufalé situaci se proti němu postavilo jedenáct nevolených soudců Nejvyššího soudu. A tak podobně. Liddlův soud: „Nikdy v naší moderní historii nebyla váha státu a liberální elity, která ten stát kontroluje, použita tak bezostyšně a neúprosně k rozdrcení přání voličů. Nikdy předtím jsme nezažili tak soustředěný pokus zradit demokracii.“

Liddle je střelec a provokatér z povolání, nicméně tendence k pokusu obejít výsledek referenda tu po celé ty tři roky byla přítomna v šokující míře a v těchto dnech vrcholí. Na Golgotě s brexitem nejsou důležité technikálie, ale toto.

další texty Dana Kaisera ZDE