Když portál Echo24 přinesl 20. ledna 2019 zprávu o chystané dohodě Německa a Francie, stal se jedním z prvních médií, která o této záležitosti vůbec informovala. Smlouva se chystala v utajení, její oficiální publikace proběhla v tichosti a vlastně ani podpis nedoprovázela nějaká mimořádná pompa. Přesto ovšem běží o dokument, jenž může mít pro budoucnost Evropy dalekosáhlé (a ne nutně pozitivní) následky.

Titulek, že dohoda vytváří z obou velmocí „superstát“, byl sice poněkud nadsazený, ale o cestě směrem k vytvoření konfederace (a výhledově možná i něčeho víc) pochybovat nelze. Jestliže vezmeme v úvahu některé současné trendy a situaci, ve které Evropa aktuálně je, pak se začíná vytvářet obraz, který až strašidelným způsobem připomíná jednu knihu z roku 1993, líčící „černý“ scénář vývoje starého kontinentu. Přestože je to román, jeho obsah se v posledních letech stává až znepokojivě aktuálním.

Evropská integrace se dostala do slepé uličky, ekonomika prožívá jednu krizi za druhou, navíc přicházejí statisíce imigrantů ze třetího světa. Stávky, demonstrace a nepokoje jsou na denním pořádku. O slovo a moc se hlásí nacionalisté a populisté z obou stran politického spektra. Svět se zmítá v protekcionistických sporech o cla mezi Evropou, Amerikou a Asií. Rusko ukončilo krátký pokus o demokracii a vrátilo se k autoritativní vládě, která upevňuje kontrolu nad zemí a touží po obnovení vlivu nad východní Evropou. Na kontinentu dominuje vliv Berlína a Paříže a zesilují protiamerické nálady, zatímco Londýn se od Evropy politicky vzdaluje a sází na vztahy s USA. Německé a francouzské moci se však nechtějí podrobit země střední Evropy, tedy Maďarsko, Polsko, Česko a Slovensko, které také spoléhají na podporu z druhé strany Atlantiku. Politici v Paříži a Berlíně se ovšem nastoupené cesty ke sjednocení starého kontinentu nehodlají vzdát.

Cauldron čili Obchodní válka

Je to snad výběr novinových titulků z posledních let? Svým způsobem ano, ale je to i začátek románu, který napsal Larry Bond a který nese anglický název Cauldron. V roce 2003 byl vydán také česky, a to pod názvem Obchodní válka. V té době však působil jako kuriozita. Vždyť Česko se chystalo na vstup do Evropské unie a vše zdánlivě nasvědčovalo tomu, že jde o velmi významný krok pro zaručení míru a prosperity. Za těch patnáct let od vstupu České republiky do Evropské unie se ale celá situace dramaticky proměnila a začala se velice podezřele podobat výše popsanému románovému scénáři. V něm se jako jeden ze zlomových momentů odehrává propojení Francie a Německa do entity, jež se nazývá Evropská konfederace (EurCon) a snaží se ovládnout též další evropské země. Narazí ale u čtveřice států střední Evropy, které se nátlaku Paříže a Berlína tvrdě vzepřou a jsou připraveny bránit suverenitu i vojenskou silou.

Román je zasazen do konce 90. let a v zájmu dramatičnosti se jeho děj odehrává velmi rychle, neboť uplyne jen pár měsíců od vyhlášení EurConu do prvních bojů. Ano, bojů, protože Larry Bond dospěl ke chmurnému závěru, že francouzsko-německý tlak na sjednocení Evropy bude mít za následek válku. Vojska EurConu vstupují do Maďarska a Polska, jejichž slabší armády tedy musejí doufat v americkou a britskou pomoc. Navzdory silnému izolacionismu v USA převládne mínění, že Amerika své evropské spojence nenechá padnout. Přes Atlantik směřují nejdříve zásobovací konvoje a pak i vojenské síly, což samozřejmě vyvolává odvetu EurConu. Bývalí partneři v již rozpuštěném NATO proto v nové válce stojí proti sobě. Na zemi, obloze a oceánu se rozhořívají střety mezi americko-britskými a francouzsko-německými silami a na svou šanci čeká také Rusko, jehož ozbrojená intervence
do konfliktu v Polsku by mohla znamenat fatální zvrat.

Jak je v žánru technothrillerů obvyklé, román Obchodní válka stojí na dramatických popisech bojů, jichž se účastní nejmodernější vojenská technika. V době vydání ale naprosto vybočoval právě svým politickým pozadím, protože většina autorů se tradičně držela schématu „Amerika proti SSSR“, případně nově „Amerika proti Číně“, pozornost již získával i islamismus, ovšem válka v Evropě mezi bývalými spojenci znamenala opravdu neobvyklý nápad. Tím spíš by se mu však měla věnovat pozornost v současnosti. Myšlenka, že by v Evropě mohl v dohledné době znovu vzplanout válečný požár, stále působí téměř „kacířsky“, respektive jako cosi zcela neuvěřitelného. Naneštěstí může být mnohem reálnější, než se na první pohled zdá. Složitě propletené zájmy mocností, které touží získat kontrolu nad jinými státy, tady už mnohokrát byly. Na počátku 20. století také jen málokdo soudil, že by už za několik let mohl propuknout tak strašlivý konflikt.

Pokud se v médiích hovoří o válce v Evropě, takřka vždy je míněna agrese Ruska, patrně proti pobaltským republikám (a v divočejších scénářích třeba i proti Polsku nebo Švédsku). Je to zajisté rovněž zajímavý námět pro technothrillery (značnou pozornost vzbudila například kniha 2017: War with Russia od někdejšího britského generála Richarda Shirreffa), ale skutečnost je od těchto alarmujících předpovědí (zatím) vzdálená. Rusko se nesporně velmi snaží získávat politický vliv a realizuje intenzivní propagandistickou kampaň, jenže to ještě vůbec neznamená, že musí nutně jít o „první výstřely“ budoucí válečné vřavy. Jestliže říkáme, že ambice Moskvy vůči Evropě mohou znamenat zvýšené riziko války, pak je nutno shodnou optikou hledět i na některé procesy v EU. Právě „vykolejená“ integrace, jejímž důsledkem je mimo jiné nová francouzsko-německá smlouva, by se totiž v extrémním případě mohla stát jednou z příčin nové evropské války.

Tragický produkt integračního procesu?

Problém je ovšem v tom, že dosud téměř absolutně převažuje mínění, že mír v Evropě je něco „shůry daného“, co prostě musí setrvat věčně. Fakt je, že většina Evropy zažila sedm dekád míru (nepočítáme-li ovšem sovětské intervence v Maďarsku a ČSSR a samozřejmě konflikty na Balkáně), jenže to nepředstavuje žádnou záruku dalšího pokračování tohoto stavu. Může to být šokující, ale mnoho bezpečnostních a vojenských expertů (byť zpravidla „mimo kameru“) připouští, že další dekádu či dvě míru už asi neprožijeme. Mezi nepočetné výjimky patří britští odborníci, kteří v roce 2017 způsobili menší poprask, když se v médiích otevřeně vyjadřovali k šancím britského námořnictva v situaci, že by hrozil konflikt o Gibraltar se Španělskem. V posledních měsících se také množí spekulace, že pokud nastane „tvrdý“ brexit, mohly by se obnovit boje o Severní Irsko, protože radikální katolíci by
nepřipustili rozdělení ostrova „tvrdou“ hranicí.

Byl by to tragicky paradoxní produkt integračního procesu, který byl kdysi zahájen také (nebo vlastně zejména) proto, aby Evropu už nikdy nezasáhla válka. Vycházelo se ze slavné poučky, že demokracie spolu neválčí, nýbrž pouze obchodují. Ačkoli to zní logicky, existuje víc než dost důvodů ke skepsi. Obchodování totiž zpravidla přináší i soupeření, někdy i velmi tvrdé, a jestliže se následky začnou citelně projevovat v domácí ekonomice, společnosti a politice, pak by se na absolutní platnost oné poučky asi sázet nemělo.

Samozřejmě však není ani důvod k panice. Francouzsko-německá smlouva z Cách se dotýká i vojenských a bezpečnostních témat, vesměs však jde o evropský „newspeak“, z něhož si může téměř každý odvodit, cokoli chce. Mluví se například o „společné kultuře ozbrojených sil“ a o co nejužší spolupráci zbrojního průmyslu obou zemí. Tento proces ovšem neznamená nic nového a zcela určitě nejde o jakousi přímou hrozbu. Něco jiného ovšem představuje celkové vyznění a načasování smlouvy. Z různých náznaků se dá soudit, že práce na ní začaly po britském referendu v červnu 2016 a že její podepsání právě v lednu 2019 souvisí s květnovými volbami do Evropského parlamentu. Dokument, ve kterém se popisují zásady těsné spolupráce Berlína a Paříže (s trochu znepokojivou poznámkou, že je otevřena i dalším zemím), se totiž dá chápat i jako sofistikovaná forma nátlaku na ty evropské
země, které by v květnu mohly volit jaksi „neevropsky“.

Dnešní unijní establishment (úzce propojený s tím francouzským a německým) totiž stojí před scénářem, že blížící se volby přinesou spektakulární úspěch subjektům majícím na evropskou integraci názor zcela odlišný od toho, který sleduje mainstream v Bruselu a Štrasburku. Smlouva z Cách se proto dá považovat i za varování, že „tvrdé jádro“ EU z vůle dvou hlavních velmocí vzniká, ať se to ostatním evropským státům líbí, nebo ne. Vnucuje se ovšem otázka, jaké plány se připravují pro státy, kterým se to opravdu nelíbí. Je vysoce pravděpodobné, že země střední Evropy (a kromě nich zřejmě též další, například Itálie) budou v následujících měsících čelit rostoucímu politickému a ekonomickému tlaku ze strany orgánů EU, respektive Německa a Francie, aby se podřídily jejich politice. Ostatně určité výhrůžky v tomto smyslu („odstřižení“ od dotací) již zaznívají nějakou dobu, a proto je potřeba se připravit, že používání těchto metod bude gradovat.

Není ale moc pravděpodobné, že by se zejména vlády v Polsku a Maďarsku podřídily, a navíc některé kroky, které by mnozí politici v Berlíně a Paříži chtěli prosadit, budou v praxi nejspíš neprůchodné, protože vyžadují souhlas všech členských zemí. Právě tyto spory by však mohly EU dále rozkolísat a dovést politiky velmocí k závěru, že takový postup nemá smysl a že bude lépe hledat jinou cestu k prosazení jejich zájmů.

Pod větší kontrolou

Vyskytl se názor, že vznikne snaha o jakési „vyštípání“ zemí V4 z Unie, jestliže budou nadále „zlobit“, ovšem takový postup by byl z hlediska Německa a Francie patrně kontraproduktivní. Vždyť i kancléřka Angela Merkelová během diskuse po podpisu smlouvy v Cáchách projevila nečekanou upřímnost, když na dotaz na toto téma odpověděla, že je vhodnější, když tyto země zůstávají v EU, protože jsou pod větší kontrolou. Toto vyjádření skutečného postoje Německa vůči zemím V4 opravdu nepotřebuje jakýkoli komentář.

Jaká poučení lze tedy ze současné situace vyvodit? To první dobře vystihl Miloš Zeman, který smlouvu z Cách využil pro jedno ze svých oblíbených témat, a to apel na užší kooperaci zemí V4, jež by se mohly vzájemně inspirovat a své vztahy postavit na podobných základech. Prezident navíc řekl něco, co lze chápat téměř jako vztyčený prostředníček vůči Berlínu a Paříži, jelikož navrhl, aby se k tomuto uskupení připojilo Rakousko. Druhé poučení má obecnější povahu. Ačkoli je samozřejmě maximálně žádoucí dělat vše pro udržení míru, měla by se vážně připouštět i možnost, že toto úsilí selže, tedy že Evropu znovu zasáhne válka. Výstupem těchto úvah ale nemá být jakékoli zoufalství či nenávist, nýbrž zcela racionálně formulované závěry z oblasti zahraniční a obranné politiky. Každopádně by debaty na toto téma měly ztratit punc „kacířství“ či „tabu“.

Realita je prostě taková, že se svět vrací do „klasické“ éry (ideologicky ne příliš zabarveného) soupeření velmocí o moc, vliv, zdroje a trhy. A ačkoli se nám to nemusí líbit, střední Evropa je v průsečíku zájmů hned několika mocností, které vždy jevily a budou jevit zájem o její ovládnutí těmi či oněmi prostředky. Je třeba si otevřeně přiznat, že taková kolize zájmů se někdy dostane až na úroveň válečného konfliktu, a konečně si připomenout i proslulou zásadu starých Římanů, co má vždy dělat ten, kdo si přeje mír.