Přebal knížky Zimní recepty, kolektiv autorů je opásán přezkou „Nobelova cena za literaturu 2020“, aby čtenář nepochyboval o předložené jakosti. Ostatně české vydání prozatím poslední, celkově dosud třinácté sbírky americké básnířky a esejistky Louise Glückové (1943) přišlo záhy po jejím uvedení – v New Yorku vyšla loni. Tak rychlý servis je dán tím, že na autorku, ač držitelku snad všech podstatných zaoceánských literárních medailí, začali být tuzemští čtenáři dostatečněji zvědaví teprve po zisku té nejcennější evropské, takže se skokově zvýšily zprvu rozpačité prodeje její předešlé sbírky a předešlého českého překladu Noc věrnosti a ctnosti (originál 2014, česky 2017).

Můžeme proto děkovat Švédské akademii, neboť díky jejímu rozhodnutí máme v češtině záhy k dispozici knihu, na niž bychom jinak možná čekali dlouho. Zároveň upozorňovat na novinku nobelistky nepředstavuje dobrodružství z nalézání neznámého ani risk omylu, je to (částečně jistě) uctivá služba tvůrkyni, jež si ostruhy vydobyla u jiných.

Avšak neuvést u jména Glückové Nobelovu cenu bylo by rovněž na pováženou – vždyť právě dílo této autorky podtrhuje, že z hlediska prožitku je přitažlivá reklama nástroj nikoli potřebný, nýbrž nicotný. Verše básnířky (jíž v češtině kromě dvou zmíněných titulů vyšla už roku 2007 sbírka Divoký kosatec) totiž mohl dávno kdokoli obdivovat bez nápověd a zjišťovat, že jde o básně stojaté jako hladina řeky, jejíž vody žene nenápadně vpřed spodní proud. Současně básně přísně samozřejmé, vyjadřující prostým a přístupným jazykem prosté věci (pozorování přírody, plynutí času, zákruty vztahů) velice komplikovaně – což vede k úlevnému zjištění, že přirozenost je konstanta, k níž má smysl se vracet. Glücková prostřednictvím své překladatelky Terezy Markové Vláškové předvádí, co je základ poezie: nahlížet známé jinak, aby bylo možno znovu je žít.

Čtenář je například vystaven úvaze, zda by snad nebylo vhodnější vnímat čas také v jiných než posloupných konturách: „Vidím, řekl, že už se netoužíte / vrátit ke svému původnímu životu, / totiž postupovat lineárně, jak nám / radí čas, ale spíš (ukázal na jezero) / postupovat v kruhu, jenž usiluje o / klid (…) A vytáhl z kapsy / velké hodinky, které u sebe vždy nosil. / Tak schválně, řekl / jestlipak z nich vyčtete, jestli je pondělí, nebo úterý?“ Jsou to otázky (či v jiných případech konstatování) zpochybňující modernitu a navracející lidstvo – s vědomím fyzikálních, psychologických či filozofických znalostí, jež si osvojilo – zpět k mýtům. Respektive dokládající, že ani v moderní době mýtus jako funkční popis světa nezmizel. Pouze jsme si ke své škodě odvykli jej tak vnímat, čímž jsme se připravili o příležitost vidět sami sebe přesněji, v nepředpokládaných pozicích („a borovice se ve větru ohýbala / jako člověk ve vesmíru“).

Glücková často začne u konkrétního obrazu nebo scény, od nichž se svým rozlitým veršem naditých vět dostává v přerývaném popisu, úvahách a pozorováních hlouběji k detailům, načež se vrací zpět – jako třeba v básni Den prezidentů, kde popisuje blaho dopadu zimních slunečních paprsků na zestárlé údy, ale současně tíži vlivu zakaboněné oblohy na rozpoložení duše. Zatímco tématem Divokého kosatce bylo pozorování a popis zahrady, Zimní recepty stejným způsobem jakoby bez vzrušení zkoumají stáří; drží se jedné jediné tóniny klidné melodie – jelikož život je smír: „Radost – tak tohle slovo / jsme už nějakou dobu nepoužili.“ U takto niterné poezie, jejíž strategií je čtenáře neustále zahlcovat novými nápady, aby se jim obdivoval, a nemohl plně pochopit, v čem přesně autorčino podmanivé kouzlo tkví, je podstatný také minuciózní, pečlivě promyšlený překlad aneb souznění převaděče s tvůrcem. To se v tomto případě patrně povedlo, takže se není co divit, že překladatelka skončila knihu poděkováním, jaké v americké tradici zpravidla činí autoři: „Louise. Za to, / že je.“ Čteme knihu radosti, krásy, štěstí a velké poučenosti.

Louise Glücková: Zimní recepty, kolektiv autorů. Přeložila Tereza Marková Vlášková. Vydalo Argo, 68 str.