Číst si o přežívajícím primitivismu a předsudcích v zaostalých oblastech světa patří k drobným neřestem, jež nám nikdy nezevšední. Jsme koneckonců děti osvícenství, projektu osvobození lidstva od nadvlády předsudků, pověr, tmy nerozumu. Jak člověka třeba pobaví reportáž o tom, že ve Středoafrické republice tvoří až padesát procent případů, které tamní justice řeší, obvinění z čarodějnictví.

Víra v čarodějnictví je přitom kompatibilní s moderní technologií i západním právním systémem (ukázková věta z rozhovoru s jedním tamním advokátem: „Řekl, že hlavní rada, kterou dává klientům, je, aby se chovali normálně a nepokoušeli se v soudní síni nikoho očarovat.“). Ale je tak odlišná země, jejíž premiér se v rámci boje s pandemií nechává fotografovat s fonendoskopem kolem krku?

Společnosti, jež zakládají svou autoritu na vědě, nyní zároveň vytvářejí velkou revoltu proti vědě. Ať už jejím popíráním, anebo jejím zbožštěním. To je to „I believe in science“, jež tak rádi vyslovují západní liberálové, aniž by si uvědomovali, že vztah slov „věda“ a „věřit“ v jedné větě je poměrně komplikovaný a potenciálně rozporný.

Vědecká metoda znamená formulovat vyvratitelné hypotézy a testovat je. K poznání dospívá iterativně. Neustále si uvědomovat, co všechno nevíme a co všechno může být jinak, je součástí vědeckého povědomí.

„Věda“ tak vstupuje do sporů, kde se podle vědeckých poznatků vůbec nerozhoduje. Zavírání škol je markantním příkladem. Nejdůležitějším faktorem napříč zeměmi je síla učitelských odborů.

Nejviditelnějším bitevním polem se stal boj o roušky. Při naprosté většině diskusí jsou veškeré poznatky s imprimatur „vědy“ vybírány zásadně na podporu výchozího, už existujícího stanoviska. Které nemá s vědou nic společného. Roušky jsou totemické. Jejich ostentativním nošením člověk osvědčuje svou oddanost „vědě“ a boji s virem (jeden známý americký moderátor se například chlubil tím, že roušku nosí i tehdy, když je sám v místnosti). Jejich ostentativním odmítáním člověk demonstruje osobní svobodu od nátlaku.

Antirouškaři nyní dostali velkou hračku v podobě tzv. dánské studie (Bundgaard et al.). To, že její publikaci provázely problémy – některé vědecké časopisy ji odmítly –, jen dodává jejímu disidentskému sex appealu. A tak ti, kteří předtím úspěšně ignorovali desítky jiných studií o efektivnosti roušek, triumfálně vyzdvihují tuto. Dospěla totiž k závěru, že ochrana, již rouška poskytuje nositeli, je malá, a to tak, že v rámci jejich studie ji nelze považovat za statisticky signifikantní. Sdílejte, než to smažou!

Z hlediska významu studie ovšem nejsou rozhodující její eventuální statistické slabiny, zacházení s antigenními testy versus PCR testy či s možností, že se účastníci nakazili doma, kde roušku nenosí. Jejím základním omezením je něco jiného. Zkoumá, jak rouška chrání nositele, ale ne jak chrání ostatní.

Ale to je přece dost zásadní argument ohledně nošení roušek. Jeden ze dvou, a to ten důležitější. Protože vlastní riziko ať si posoudí každý sám. Riziko šíření nákazy na ostatní je to, co je předmětem veřejné intervence. Proč je to tak těžké pochopit?

Jedním z důvodů je podoba, do níž se vyvinul moderní liberalismus. Nemá dost přesvědčivý argument na to, jak lidi přimět dělat něco pro ostatní.

Na první pohled se to tak nezdá, protože svět kolem nás je plný příkladů, jak lidé touží udělat něco pro ostatní. Pro své blízké, pro postižené děti, pro hladovějící v Africe, pro bojující Armény… Ale musí být konkrétní. Jakmile nemají konkrétní tvář, princip selhává. Mrtví, které neznáme, jsou jen čísla.

Proto lze mít podezření, že moderní individualismus kombinovaný s nedůvěrou je přinejmenším stejně velkou překážkou jako všechna selhání státního aparátu. Náš systém trasování, na něž se stát údajně chystal asi půl roku, zkolaboval v září v momentě, kdy počet nakažených dosáhl tří set denně. Ale kdyby zdesetinásobil svou kapacitu, mohl by fungovat v situaci, kdy se lidem, kteří při trasování spolupracují, dostává označení udavačů? Testování, trasování a izolace se uvádí jako nejefektivnější možný postup proti koronaviru použitelný v evropské zemi. Ale není neschopnost Babišovy vlády jen zástěrkou milosrdně zastírající, že my bychom se trasovat nenechali?

Stejné mraky na obzoru se stahují i nad očkováním. To mělo být tím definitivním řešením pandemie, na niž jinými metodami nestačíme. Ale to by se dostatečná část populace musela být ochotna nechat naočkovat. Průzkumy ukazují, že to nebude. I tady se vládní neschopnost, již už můžeme anticipovat, stane překážkou vskrytu vítanou. Odmítání očkování mělo pro část veřejnosti totemický status ještě před začátkem covidové pandemie. Ten se teď může jen rozšířit úměrně tomu, o co větší naděje se k očkování upírají. Průzkumy přitom ukazují, že nedůvěra k očkování není omezena na jednu demografickou skupinu, abychom mohli například říct, že se mu budou bránit jen lidé nevzdělaní. Prostý reflex „nesahej na mě“ si najde své odůvodnění šité na míru pro každého.

Něco podobného postihne i nezbytnou komponentu úspěchu očkování – jeho prokazování. Existují moderní technologické metody stvrzující identitu založené na principu blockchainu – nezfalšovatelné, a přitom decentralizované a neprozrazující nic dalšího než právě vaši identitu. Ale tady se vývoj bohužel vydal nešťastným směrem. Zatímco první covidové mobilní aplikace (včetně první verze naší eRoušky) byly založeny na decentralizovaném principu – nic se neuploadovalo na centrální server –, později Google a Apple spojenými silami všechny tyto snahy převálcovaly a vnutily všem koncepci s centrálním serverem. To vytváří strach ze zneužití soukromí a úměrně tomu toho dnešní aplikace méně „umějí“.

V některých sférách (obchodní námořnictvo, sportovní soutěže) se certifikace založené na blockchainu používají. Lídrem v oboru je estonská firma. Ale jednak je to řešení velmi nové, na něž lidé nejsou zvyklí a nedůvěřují mu. A jednak tu vždy musejí existovat styčná plocha mezi nezávislým digitálním systémem a normální státní autoritou. Jestliže bude takový digitální certifikát očkování garantovat třeba Světová zdravotnická organizace, může se právě to pro ni stát polibkem smrti.

Takže když si to shrneme: Lockdowny nechceme. Trasování a izolaci nechceme. Očkování nechceme. Co vlastně chceme?

V počátcích pandemie se naděje upínaly k přirozenému dosažení hromadné imunity. Proti tomu bylo namítáno, že je nedosažitelná. Čímž bylo míněno „nedosažitelná za přijatelnou cenu“. Zatím se nedostavuje, což opakovaně potvrzují i epidemiologové ve Švédsku, zemi, jež k ní měla nejvíce nakročeno. Ale zřejmě je naším osudem. A ta nepřijatelná cena přestane být nepřijatelnou a stane se prostě jedinou existující cenou. Tak to chceme.