Američtí republikáni přišli ve volbách do Sněmovny reprezentantů o většinu a ztratili 32 křesel. To je prohra. Jak je možné ji považovat za úspěch? Jednoduše. Strana prezidenta v „midterms“ zpravidla ztrácí křesla (část Kongresu se obměňuje každé dva roky, proto se volby do něj konají jednak spolu s prezidentskými volbami a jednak uprostřed trvání prezidentova čtyřletého mandátu; to jsou „midterms“). Je to za léta trvání americké demokracie jasná empirická zákonitost.

Má řadu důvodů, například: při prezidentských volbách voliči často pro jednoduchost volí všechny kandidáty z jedné strany; voliči bývají zákonitě trochu zklamaní, že prezident, který zvítězil díky tomu, že něco nasliboval a vzbudil nějaké naděje, neumí dělat zázraky; rozdělená vláda – tedy Kongres v rukou jiné strany než Bílý dům – bývá občas právě to, co Američané chtějí, aby ani jedna strana nemohla realizovat své nejextrémnější záměry.

Jen strany velmi populárních prezidentů v midterms neztrácejí křesla. Demokrati za Billa Clintona v roce 1998 získali pět křesel, republikáni George W. Bushe ve zjitřené době roku 2002 jich získali šest. Ale třeba i Reagan v roce 1986 zaznamenal ztrátu pěti, Kennedy v roce 1962 čtyř a Eisenhower v roce 1954 osmnácti. Nyní republikáni ztratili ve Sněmovně 32 křesel. To je méně než demokraté za Clintona v roce 1994 (53) a podobně jako republikáni za Bushe mladšího v roce 2006 (30). Barack Obama, médii a světem uctívaný jako polobůh, byl pro Demokratickou stranu pohromou – v roce 2010 přišla o 63 křesel, v roce 2014 o dalších 13. Ke ztrátám také obvykle (i když méně zákonitě) dochází i v Senátu – záleží víc na tom, jaké státy jsou zrovna ve hře. A letos republikáni dokonce tři křesla získali.

Podle analýzy firmy Gallup přicházejí strany prezidentů, jejichž popularita je pod 50 procenty, v průměru o 34 křesel. Trump, jehož práci schvaluje podle Gallupu jen 40 procent voličů, si tedy vedl nadprůměrně.

Když redaktoři známého serveru zabývajícího se statistickým předvídáním Fivethrityeight před volbami diskutovali o kritériích, jaká by si pro jejich hodnocení měli stanovit, zakladatel webu Nate Silver charakterizoval variantu „republikáni splní očekávání“ ziskem 23–39 křesel ve Sněmovně a ztráty jednoho až zisku dvou v Senátu pro demokraty. Pro variantu „Demokraté předčí očekávání“ žádal demokratický zisk 40 a více křesel ve Sněmovně a dvou a více křesel v Senátu. Jeho kolega Micah Cohen přišel s kategoriemi, v nichž byla „neutrální“ (z hlediska demokratů) charakterizovaná ziskem 16–25 křesel ve Sněmovně a ztrátou jednoho v Senátu, „dobrá“ se ziskem 26–35 křesel ve Sněmovně a Senátem beze změny a „vlna“ se ziskem 36–45 ve Sněmovně a jednoho v Senátu.

Takže zisky demokratů se pohybují nanejvýš na horní hranici očekávání, jaká platí pro normální volby. O žádném zúčtování s Trumpem se opravdu mluvit nedá. Ani o proměněném voličstvu – demokraté vyhráli převážně jen v obvodech, které měli na dosah. Nevyhráli nikde, kde měl předloni prezident Trump v souboji s Hillary Clintonovou víc než 55 procent hlasů.

To je samozřejmě slabá útěcha z toho hlediska, že republikáni přijdou o většinu ve sněmovně. Nejenže se veškerá zákonodárná aktivita zkomplikuje, ale demokraté získají kontrolu nad vedením sněmovny a jejích výborů. Což jim dá možnost udělat Bílému domu ze života peklo. Mohou organizovat vyšetřování, předvolávat si členy kabinetu a vysoké úředníky administrativy a Bílého domu. Prezidentovi spolupracovníci tráví čas shromažďováním dokumentů, které si Kongres vyžádal, a nabíhají jim účty za právníky.

Co nemohou? Prezidenta jednoduše odstranit. Proces impeachmentu funguje tak, že Sněmovna obžalovává a Senát soudí. A Senát zůstává v republikánských rukou. Schopnost prezidenta jmenovat bez problémů další soudce a instalovat funkcionáře své vlády zůstává neztenčena.

Celkem vzato je jednoznačné, že výsledek je pro demokraty zklamáním. Proč?

Až do září měli demokraté v průzkumech výhodu podle obvyklých kritérií, jako je odhodlání jít k volbám. Chyba, která tuto výhodu smazala, nesla jméno Brett Kavanaugh. Tyátr, který demokraté rozpoutali kolem obvinění nominovaného soudce ze znásilnění, znechutil a sjednotil všechny proudy pravice včetně těch, jež nemohou Trumpovi přijít na jméno. Tady se projevila kulturní nevýhoda demokratů. Politika identity, #MeToo a hysterických výstupů na veřejnosti je ještě stále v Americe méně populární, než se progresivisté ve své bublině domnívají. Všichni demokratičtí senátoři bojující o znovuzvolení ve státech, kde vyhrál Trump, prohráli – kromě Stevea Manchina v Západní Virginii, který jako jediný z nich hlasoval pro soudce Kavanaugha.

Druhým faktorem byl Trump, jenž se rozhodl v září do kampaně vstoupit. Jezdil na mítinky ohrožených senátorů a mluvil hlavně o ekonomickém boomu a o imigraci. Jeho kampaň měla několik demagogických momentů, ale zdaleka ne tolik, jak komentátoři prohlašovali. To je další dělicí čára v americké kultuře. Levice zdůrazňuje, že ilegální imigrace ve srovnání s některými minulými obdobími „není krizová“. To je pro část veřejnosti podobně neúčinný argument, jako když Obama zdůrazňoval, že člověku statisticky hrozí větší smrtelné nebezpečí od uklouznutí ve vaně než od teroristů. Liberálové nevidí, že většina veřejnosti to tak nevidí. Podle exit pollu CNN 52 procent voličů hodnotilo Trumpovu imigrační politiku „tak akorát“ nebo „ne dost tvrdou“, a jen 48 procent jako „příliš tvrdou“.

Americký Kongres se už nějaký ten rok polarizuje. Levicovější republikáni a konzervativnější demokraté jsou čím dál ohroženějším druhem, vítězí ideologická čistota a uniformita. U republikánů se to projevuje odchodem centristických politiků – například senátoři Bob Corker a Jeff Flake, Trumpovi kritici, se rozhodli nekandidovat, stejně jako vůdce Sněmovny Paul Ryan. Flakeův odchod si Trump na povolební tiskové konferenci dokonce pochvaloval – prvotní formulaci „odešel do důchodu“ vylepšil na „poslal jsem ho do důchodu“. Republikánskou stranu bude mít nyní pevněji v ruce a výsledek jeho vstupu do kampaně ho jen utvrdí v tom, že dělá všechno správně. Cenou za to je ztráta některých tradičních skupin republikánské voličské koalice, zejména obyvatel předměstí a vzdělaných žen. Tam, pokud dokázali demokraté postavit solidního kandidáta zdůrazňujícího věcná témata, typicky ochranu práv pacientů ve zdravotnictví, získávali.

Demokraté mají svůj vlastní obdobný problém v podobě vlny progresivistů. Jsou mladí, pokrokoví, multietničtí a myslí si, že budoucnost patří jim, vysokým daním, vysoké imigraci, nápravě rasových a genderových křivd a socializovanému zdravotnictví. Patří – v enklávách velkoměst a západního a východního pobřeží. Tam v primárkách vytlačili mnohé zkušené liberální politiky. V optice minulých prezidentských voleb je to víc strana Bernieho Sanderse než Hillary Clintonové. Ale ve většině Ameriky to tak nefunguje. Demokratičtí aktivisté měli možnost si to osvojit v několikerých doplňovacích volbách, které od Trumpova zvolení proběhly, v nichž jejich vymazlení kandidáti, například Jon Ossoff na jaře 2017 v Georgii, vesměs prohrávali. Političtí reportéři Sean McElwee a Josh Kraushaar, jeden levicový, druhý spíš centristický, se před volbami dohodli na seznamu osmi demokratických kandidátů, na jejichž výsledku bude možné testovat úspěch či neúspěch progresivistické budoucnosti Demokratické strany. Nevyhrál z nich nikdo.

Nejpříznačnější z tohoto hlediska byl souboj o senátní křeslo ve státě Texas. Pro demokraty se ho pokoušel získat Beto O’Rourke. Šestačtyřicetiletý, kennedyovsky pohledný kongresman z El Pasa si získal pozornost novinářů a demokratů z celé Ameriky. Profilové reportáže nadšeně líčily politika, který jezdí na skateboardu, hraje v garážové kapele, odmítá podezřelé peníze i profesionální kampaňové konzultanty a slibuje progresivistická řešení. Novináři v něm zahlédli nového Obamu. Kdyby zvítězil v tradičně konzervativním Texasu, byl by to průlom a důkaz toho, že demografické změny (zejména hispánská imigrace) nahrávají demokratům. Nadšení se projevilo v ohromné sumě peněz, kterou O’Rourke dokázal shromáždit od jednotlivců – sedmdesát milionů dolarů.

Jenže to nadšení bylo větší v celé Americe včetně Hollywoodu než v Texasu samotném. Proti O’Rourkeovi stál republikánský senátor Ted Cruz. Jako konzervativní revolucionář byl neoblíbený i částí vlastního senátorského klubu. Svým afektovaným, melodramatickým vystupováním si mnoho osobních sympatií nikdy nezískával. Je to ten typ člověka, o němž když někdo udělá erotický vtip, tak se všichni okázale otřesou odporem.

A Cruz vyhrál.

Rozměr té porážky je nicméně dobře vidět z finančního srovnání. Demokratický kandidát v minulých senátních volbách v Texasu vybral na kampaň sedm set tisíc dolarů a získal 3 194 927 hlasů. Beto O’Rourke vybral sedmdesát milionů a získal 3 413 259 hlasů. To vychází na 22 centů za hlas versus 21 dolarů za hlas.

A levice už mluví o O’Rourkeovi jako o nejnadějnějším prezidentském kandidátovi pro rok 2020.

Cruz vyhrál těsnějším rozdílem, než poslední průzkumy naznačovaly, a těsných byla řada soubojů. Ale poučí se demokraté tak, aby dokázali Trumpa příště porazit? První reakce naznačují, že spíš ne. Hledají, na jaké vnější příčiny svůj neúspěch svalit. A tady se projevují jejich nejhorší instinkty. Když to tentokrát nebyly ruské dezinformace, nastoupily „strukturální překážky“. Tím se na první straně myslí tzv. gerrymandering, tedy rýsování hranic volebních okrsků na míru tak, aby byly pro jednu stranu výhodné. To je prastará praxe, jež se obvykle považuje za špatnou (i když byla doba, kdy se považovalo za žádoucí vytvářet okrsky, v nichž by měli zaručenou výhru černošští kandidáti). Okrsky, jež se průběžně mění kvůli změnám počtu obyvatel, stanovují orgány jednotlivých států, a v nich měli zejména po roce 2010 republikáni silnou většinu, kterou se neostýchali zneužívat. Jenže tato černá magie má své meze dané tím, že voličské skupiny se nechovají pořád stejně. Třeba okrsek kongresmana Davida Brata, jakéhosi Trumpa před Trumpem, ve Virginii se považoval za dobře narýsovaný pro republikány. Jenže to díky předměstím, jejichž obyvatelé, jak zmíněno, se letos odmítli chovat jako dřív, nevyšlo.

Hranice států jsou stálé, takže v případě Senátu o gerrymanderringu mluvit nelze (ne že by to někteří nevzdělanější diskutéři nezkoušeli). A tak se zde terčem kritiky stává sama existence Senátu. Je to neblahý trend – když se nějaká instituce nechová podle jejich představ, začnou ji někteří vidět jako nelegitimní. V době souboje o jmenování soudce Kavanaugha to byl Nejvyšší soud, teď je to Senát.

Je to vlastně podobné, jako když Andrej Babiš po neúspěšných volbách začne mluvit o změně volebního systému. Problém, který mají američtí demokraté se Senátem, je ovšem vážnější. Každý stát unie má dva senátory, ať je to Wyoming s půlmilionem obyvatel, nebo čtyřicetimilionová Kalifornie. Jenže to je, řečeno počítačovou hantýrkou, feature not a bug. Právě tak byl Senát zamýšlen, aby v něm na rozdíl od Sněmovny reprezentantů měly malé státy stejnou váhu jako velké. Aby byly chráněny zájmy regionů s jinou kulturou či s jinými zájmy.

Přitom Amerika, tak jak se vyvíjí, potřebuje decentralizaci víc než dřív – a to ať už jde o tyranii nikým nevolených institucí, anebo naopak o tyranii většiny. Je to snad jediný způsob, jak upustit ventil napětí, jež vzniká z proměňujících se hodnot. A jak čelit centralizující tendenci prezidentského úřadu, na níž se shodnou všichni historici a politologové. Ať už je někdo zděšen z toho, co udělá z Ameriky Donald Trump, anebo progresivističtí oligarchové z obou pobřeží, není řešením, aby centrální instituce měly menší vliv na životy všech lidí?