Jsou projekty, ke kterým si musíte poctivě nastudovat kontext a záměr architekta, abyste je pochopili. Pak jsou ale také stavby, k nimž žádný výklad nepotřebujete, stačí si je jen projít a vše vám tak nějak docvakne – stojí na síle myšlenky, autentičnosti provedení a především jednoznačnosti sdělení. Těchto příkladů existuje násobně méně, jeden přesně takový se ale letos podařilo dokončit v jedné zapadlé moravské vesničce.

Vykuchaná ruina

„Pořád stejný. Jenom nová střecha,“ odpovídá obyvatel Zadního Arnoštova na otázku, jak čerstvá přestavba proměnila dlouhá léta chátrající dům. Zvenčí prakticky vůbec. Na nové zásahy upozorňují kromě střešní bobrovky zářící novotou už jen dvě velké prosklené části stavby. Syrová hmota zašlých a místy poničených cihel zůstala ale přesně tak, jak ji nový majitel s architekty objevili.

Přestože šlo spíš o ruinu než o obyvatelný dům, původně venkovská usedlost si je okamžitě podmanila. Stavba stará zhruba dvě stě let přitahuje pohledy kolemjdoucích jako magnet. Důležitou roli v tom hraje pozemek, který by se svou vyvýšenou polohou nad vesnicí hodil spíš pro malý kostel, i masa cihel, naznačující, že tato stavba už má leccos za sebou.

Pro návrh přestavby domu na víkendové bydlení pro sebe a své přátele oslovil majitel architektonické studio ORA. Mladí talentovaní architekti sídlící ve Znojmě neustále překvapují nenucenou originalitou, s jakou přistupují k rekonstrukcím historických objektů. Díky tomu si už dokázali vytvořit vlastní rozpoznatelný rukopis. Projekt ve vesničce na Svitavsku ale pro ně představoval zcela novou výzvu.

Klasickou rekonstrukci, při níž by se objekt vrátil do své „původní“ podoby, architekti rychle zamítli. Neměli se čeho držet, museli by spekulovat. Plány dokumentující historický stav chyběly a nic se nedochovalo ani uvnitř – usedlost totiž za komunistů prošla přeměnou na sýpku. „Byla to ruina ohlodaná až na kost. Z původního domu zbyla jen cihelná obálka se střechou,“ vzpomínají architekti.

To jim ale paradoxně umožnilo pustit se do radikálního experimentu. Navrhli zachovat nedokonalou, přesto ale podmanivou obálku vysloužilé sýpky a do ní vložit novou konstrukci. Zkrátka postavit dům v domě. Dlouho řešili konstrukční stránku, nakonec se rozhodli pro novou konstrukci na vlastních základech z izolačních tvárnic. Nová a stará konstrukce se dokonce ani nedotýkají, odděluje je provětrávaná mezera, někde ale dochází k posunu staré a nové hmoty, takže staré okenní otvory nesedí přesně na nová okna. Jde o takový architektonický vtip a zároveň zdůraznění konceptu. „Projekt je naším manifestem, jak je možné zacházet se starými domy. Není nezbytně nutné přijít o autenticitu stáří, není nezbytně nutné demolovat, ale ani rekonstruovat dogmaticky památkářsky,“ vysvětlují svůj přístup architekti.

Dům s rozdvojenou osobností

Pokud dovnitř vstoupíte netušíce, jak interiér vypadá, přepadne vás pocit, jako byste se ocitli někde úplně jinde – jen ne za těmi zašlými těžkými zdmi. Exteriér totiž ani v nejmenším nenaznačuje, co se odehrává uvnitř. Jde o zábavný moment překvapení. Převýšený prostor přes dvě patra zalévají denním světlem dvě velké prosklené plochy zaražené do původní hmoty domu bez jakéhokoli sentimentu. Rozměrné fixní okno přivádí do společného obývacího prostoru východní slunce, posuvné prosklené dveře dokonale propojují interiér se zahradou i okolními lesy a jablečnými sady, kterých tu dřív bývalo přes dvě stě padesát hektarů – pozemek totiž neohraničuje žádný plot. Interiér je řešen ve vysokém standardu, celkem tu najdete čtyři samostatné ložnice s vlastními koupelnami. Až v průběhu projektu se investor rozhodl, že objekt bude pronajímat.

Při prvním zveřejnění vyvolal projekt ohromnou vlnu zájmu – především nadšení z neotřelého konceptu, ale i kritických pochybností o praktické stránce věci. Je to v první řadě mimořádně povedený experiment, který provokuje svou nekonvenčností objevující nové přístupy. Za projevenou odvahu si architekti i investoři zaslouží velký respekt.