V listopadu 2010 proběhla premiéra inscenace brněnského Divadla Reduta Korespondence V+W, která – jak název nezastírá – stála na dopisech, jež si Jiří Voskovec a Jan Werich psali a posílali po Voskovcově emigraci po únoru 1948. Následujícího roku inscenace posbírala několik tuzemských divadelních cen a po dalších dvou letech ji potkal neobvyklý osud: spolu se souborem uvedené scény se přestěhovala do jeho nového působiště v Praze v Divadle Na zábradlí – což mimo jiné obnášelo uzpůsobit scénu inscenace jinému jevišti a prostoru. Proč o tom píšu po dvanácti letech? Protože v tomto týdnu jsem inscenaci poprvé konečně viděl.

Nebývá zvykem vracet se k nějakému uměleckému dílu po takové době – jenže proto nám vlastně chybí jeho reflexe v čase. V divadelním případě navíc jde o případ ještě unikátnější, neboť životnost inscenací (tedy těch umělecky ambiciózních, nikoli zábavného popu či bulváru) nebývá dlouhá, trvá nanejvýš čtyři sezony. Ze svého někdejšího působení v Národním divadle si pamatuju přesvědčení svých dramaturgických kolegů, že tak je to správně a tak to má být, jelikož divadelní dílo vstupuje do konkrétní společenské situace, která se po čase mění, kvůli čemuž dílo přestává být platné.

V případě Korespondence ovšem toto neplatí: představuje totiž vztah dvou umělců, jejichž tvorba k nám stále promlouvá (více právě v dopisech a písňových textech než v divadelních hrách) a jež zachycuje taky výjimečný, přitom nikoli zřídkavý český osud druhé půle dvacátého století – složité udržování vazeb mezi rozdělenými rodinami nebo přáteli, které muselo neustále manévrovat v mantinelech, jež tehdejší režim zrovna umožňoval, aniž je přesně vytyčoval. A které si taky muselo mnohé vysvětlovat, protože život na obou stranách železné opony přinášel jiné potíže a stavěl před člověka jiné překážky (ne nutně byly jedny menší nebo méně náročné než druhé, byly prostě jiné).

A taky takové vztahy stavěly před člověka otázky: jak podpořit druha, který je předaleko a který prodělává velké trápení, protože mu umírá nemocná žena, protože jeho dcera pije, protože zrovna nemá žádnou práci? Než dopis dojde přes oceán, uplyne hodně času, takže rozpoložení, v němž odesilatel svůj dopis psal, je třeba dávno fuč, starosti včerejšího dne byly přehlušeny starostmi dnešními – a rozhovor mezi dvěma stranami tak pořád kulhá za časem. Toto vše zachycuje inscenace, postavená pouze na výňatcích z bohaté vzájemné korespondence, která knižně vydala na čtyři svazky. Je to nutná tresť, jsou to drobty, ždibečky, ale přece je to dost, aby si divák udělal představu o tom, co předobrazy postav prožívaly. Jak vnímaly svět, v němž se ocitly.

Máme-li Jana Wericha spojeného pouze s jeho veřejnými vystoupeními jako „moudrého klauna“, spojujeme-li si ho jenom s vyprávěním jeho hereckých přátel, kteří jej vykreslují jako „suveréna večírků“, víme toho o Werichovi maloučko. V takovém podání je to muž vždy dobře naladěný a kdykoli schopný přispět hovoru a společnosti dobrým bonmotem. Zaposloucháme-li se však do slov jeho dopisů, jež psával svému soudruhovi za Atlantik, spatřujeme muže často otráveného šaržemi své slávy. Muže zároveň neschopného se vlastní proslulosti vzepřít a rezignovat na pohodlí, které mu skýtá. Muže zlomeného politikou i manžela a otce týraného duševními chorobami svých žen.

Werich v podání Jiřího Vyorálka je v Korespondenci člověk živý, živější než předobraz, který si o Werichovi uchováváme na základě jeho nahrávek. A totéž Voskovec Václava Vašáka: ani on není vítěz, ani jemu rozhodnutí odejít z vlasti a živit se jako námezdní herec v odlišném kulturním a jazykovém prostředí nepřináší klid. Na rozdíl od Wericha na svůj věhlas už jen vzpomíná a svede se mu vysmát, ale současně je smýkán pochybnostmi o sobě coby manželovi, otci, ale i herci.

Na scéně znázorňující obyčejný obývací pokoj do čtyř stran (tedy i vzhůru nohama ze stropu dolů), což zřejmě podle jednoho z dramatizovaných dopisů značí, že ze světa nelze jen tak odejít či že svůj stín člověk nepřekročí, střídají se střízlivá převyprávění mnohých listů, doprovázená mimickými kejklemi obou protagonistů a Anežky Kubátové v roli Werichovy manželky Zdeničky, kteří hovoří k sobě, ale dotknout se nemohou. Je to podobenství mužské lásky, která – chce-li býti pravá a řádně chlapská – obejde se i bez kontaktu, zato se zahalí do vášnivých hříček a žertovných slov. Cit je třeba obalit omáčkou, aby se mohlo snadno a vroucně říct: Miluju tě, chlape!

Mimochodem, kdyby každá inscenace, která končí po čtyřech sezonách, se dočkala derniéry v takové kondici, jakou má tato po dvanácti letech uvádění, bylo by české divadlo v ideálním stavu. Nad inscenací touto se po těch letech aspoň můžeme tázat: Jsme schopni prožívat umění jen nové, nebo i odstáté? Soudě dle reakcí publika na Zábradlí, které na konci tiše plakalo a déle, než bývá obvyklé, se neodvažovalo tleskat, aby nenarušilo vzácnost oné chvíle, toho naštěstí schopni jsme.