KOMENTÁŘ LUKÁŠE NOVOSADA

A publikum na konci tiše plakalo...

KOMENTÁŘ LUKÁŠE NOVOSADA
A publikum na konci tiše plakalo...

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V listopadu 2010 proběhla premiéra inscenace brněnského Divadla Reduta Korespondence V+W, která – jak název nezastírá – stála na dopisech, jež si Jiří Voskovec a Jan Werich psali a posílali po Voskovcově emigraci po únoru 1948. Následujícího roku inscenace posbírala několik tuzemských divadelních cen a po dalších dvou letech ji potkal neobvyklý osud: spolu se souborem uvedené scény se přestěhovala do jeho nového působiště v Praze v Divadle Na zábradlí – což mimo jiné obnášelo uzpůsobit scénu inscenace jinému jevišti a prostoru. Proč o tom píšu po dvanácti letech? Protože v tomto týdnu jsem inscenaci poprvé konečně viděl.

Nebývá zvykem vracet se k nějakému uměleckému dílu po takové době – jenže proto nám vlastně chybí jeho reflexe v čase. V divadelním případě navíc jde o případ ještě unikátnější, neboť životnost inscenací (tedy těch umělecky ambiciózních, nikoli zábavného popu či bulváru) nebývá dlouhá, trvá nanejvýš čtyři sezony. Ze svého někdejšího působení v Národním divadle si pamatuju přesvědčení svých dramaturgických kolegů, že tak je to správně a tak to má být, jelikož divadelní dílo vstupuje do konkrétní společenské situace, která se po čase mění, kvůli čemuž dílo přestává být platné.

V případě Korespondence ovšem toto neplatí: představuje totiž vztah dvou umělců, jejichž tvorba k nám stále promlouvá (více právě v dopisech a písňových textech než v divadelních hrách) a jež zachycuje taky výjimečný, přitom nikoli zřídkavý český osud druhé půle dvacátého století – složité udržování vazeb mezi rozdělenými rodinami nebo přáteli, které muselo neustále manévrovat v mantinelech, jež tehdejší režim zrovna umožňoval, aniž je přesně vytyčoval. A které si taky muselo mnohé vysvětlovat, protože život na obou stranách železné opony přinášel jiné potíže a stavěl před člověka jiné překážky (ne nutně byly jedny menší nebo méně náročné než druhé, byly prostě jiné).

A taky takové vztahy stavěly před člověka otázky: jak podpořit druha, který je předaleko a který prodělává velké trápení, protože mu umírá nemocná žena, protože jeho dcera pije, protože zrovna nemá žádnou práci? Než dopis dojde přes oceán, uplyne hodně času, takže rozpoložení, v němž odesilatel svůj dopis psal, je třeba dávno fuč, starosti včerejšího dne byly přehlušeny starostmi dnešními – a rozhovor mezi dvěma stranami tak pořád kulhá za časem. Toto vše zachycuje inscenace, postavená pouze na výňatcích z bohaté vzájemné korespondence, která knižně vydala na čtyři svazky. Je to nutná tresť, jsou to drobty, ždibečky, ale přece je to dost, aby si divák udělal představu o tom, co předobrazy postav prožívaly. Jak vnímaly svět, v němž se ocitly.

Máme-li Jana Wericha spojeného pouze s jeho veřejnými vystoupeními jako „moudrého klauna“, spojujeme-li si ho jenom s vyprávěním jeho hereckých přátel, kteří jej vykreslují jako „suveréna večírků“, víme toho o Werichovi maloučko. V takovém podání je to muž vždy dobře naladěný a kdykoli schopný přispět hovoru a společnosti dobrým bonmotem. Zaposloucháme-li se však do slov jeho dopisů, jež psával svému soudruhovi za Atlantik, spatřujeme muže často otráveného šaržemi své slávy. Muže zároveň neschopného se vlastní proslulosti vzepřít a rezignovat na pohodlí, které mu skýtá. Muže zlomeného politikou i manžela a otce týraného duševními chorobami svých žen.

Werich v podání Jiřího Vyorálka je v Korespondenci člověk živý, živější než předobraz, který si o Werichovi uchováváme na základě jeho nahrávek. A totéž Voskovec Václava Vašáka: ani on není vítěz, ani jemu rozhodnutí odejít z vlasti a živit se jako námezdní herec v odlišném kulturním a jazykovém prostředí nepřináší klid. Na rozdíl od Wericha na svůj věhlas už jen vzpomíná a svede se mu vysmát, ale současně je smýkán pochybnostmi o sobě coby manželovi, otci, ale i herci.

Na scéně znázorňující obyčejný obývací pokoj do čtyř stran (tedy i vzhůru nohama ze stropu dolů), což zřejmě podle jednoho z dramatizovaných dopisů značí, že ze světa nelze jen tak odejít či že svůj stín člověk nepřekročí, střídají se střízlivá převyprávění mnohých listů, doprovázená mimickými kejklemi obou protagonistů a Anežky Kubátové v roli Werichovy manželky Zdeničky, kteří hovoří k sobě, ale dotknout se nemohou. Je to podobenství mužské lásky, která – chce-li býti pravá a řádně chlapská – obejde se i bez kontaktu, zato se zahalí do vášnivých hříček a žertovných slov. Cit je třeba obalit omáčkou, aby se mohlo snadno a vroucně říct: Miluju tě, chlape!

Mimochodem, kdyby každá inscenace, která končí po čtyřech sezonách, se dočkala derniéry v takové kondici, jakou má tato po dvanácti letech uvádění, bylo by české divadlo v ideálním stavu. Nad inscenací touto se po těch letech aspoň můžeme tázat: Jsme schopni prožívat umění jen nové, nebo i odstáté? Soudě dle reakcí publika na Zábradlí, které na konci tiše plakalo a déle, než bývá obvyklé, se neodvažovalo tleskat, aby nenarušilo vzácnost oné chvíle, toho naštěstí schopni jsme.

27. listopadu 2022