Asi jen člověk, který se zajímá o surrealismus, zná jméno Wolfgang Paalen, ale zato ho pak chová ve zvláštní úctě. Byl to jeden z těch podivných géniů, kteří jako by spadli na svět z kosmu, odkud si přinesli tajuplné schopnosti a vědomosti. Paalen byl zázračné dítě, výzkumník v mnoha oborech, poutník světovými mytologiemi, znalec nejrůznějších oborů, včetně astrofyziky a kvantové mechaniky, zastánce univerzálního vědomí a propojení lidského ducha s kosmickým.

Narodil se roku 1905 ve Vídni, jeho otec byl bohatý židovský obchodník a vynálezce (mj. varných lahví) rodem z Bzence na Moravě. Mladý Paalen měl všechno, co takový hoch potřebuje, brzy se stal světoobčanem a avantgardním umělcem, ve třiceti se v Paříži seznámil s Andrém Bretonem, který o něm mluvil jako o „posledním skutečném německém romantikovi“, což nebránilo tomu, aby se s ním střídavě scházel a rozcházel. V roce 1939 se mu podařilo dostat nejprve do New Yorku, odkud se dostal do Mexika, které se stalo jeho pravým domovem a v jehož „surrealistické“ atmosféře našel ideální „klima“ pro své magicko-spirituální výzkumy. Velkou záhadou byl pro sebe ovšem i on sám, k jejímu rozluštění nakonec přistoupil radikálně: svůj pozoruhodný život ukončil v září 1959 ranou z revolveru v jihomexickém městě Taxco de Alarcón, kde v posledních letech žil.

Paalen se umělecky projevoval především výtvarně: styl jeho symbolistních a abstraktních obrazů může poněkud připomínat Toyen nebo Maxe Ernsta. Je považován za objevitele metody „fumáže“, při které se používá efektu očazení plamenem či kouřem, což ovšem nebyla jen nějaká hříčka, nýbrž prostředek k „podnícení inspirace“ a odhalení „neujasněných procesů v nitru lidské duše a přírody“. Tajemná řeč přírody, transformovaná do mýtů a religiozity, ho zajímala ovšem i literárně, jak o tom svědčí jeho prózy, kterých nevzniklo mnoho, ale jsou nutnou součástí jeho tvorby. Mezi nimi má zvláštní místo novela Axolotl, kterou napsal někdy kolem roku 1957. Nyní ji jako zřejmě první Paalenův překlad do češtiny vydává básník Gustav Erhart ve své edici Inventa, která vychází ve Spolku českých bibliofilů. S původním grafickým listem výtvarníka Jiřího Wolfa jde zajisté o věc exkluzivní, ale to by asi ani jinak nešlo.

Jako už padlo přirovnání k Toyen, tady bychom si snad mohli pomoci Gustavem Meyrinkem a jeho bizarními náměty. Lékař Ignacio hledá předměty spojené s aztéckými kulty, což ho zavede nejprve k dámě, která pamatuje vládu nešťastného císaře Maximiliána, po jehož popravě byly prý jeho balzamované mrtvole vloženy oči z obsidiánu, tedy materiálu, který používali indiáni pro kultovní účely. Další pátrání ho přivede do tajuplného statku dvou starých sourozenců, kde hrdinu zaujmou zcela totožné obrazy dvou krásných žen: jsou zemřelá dvojčata, manželky oněch bratrů, kteří kdysi propadli jejich kráse, oženili se s nimi, ale protože ženy byly zcela totožné, ocitli se v nejistotě, která z těch žen je tou skutečnou ženou, předmětem jejich touhy. Vymění si je proto, čímž se nejistota ještě prohloubí a povede k tragédii. Ignacio onen příběh poslouchá během několika večerů, kdy mu ho jeden z oněch ženichů vypráví. Neskutečnost a jakási naivita či neumělost podání vzbuzuje dojem, že jde o podivnou pohádku, za níž bude nějaká šifra či naopak racionální vysvětlení, ale přijde ještě větší záhada: vypravěč na závěr Ignaciovi daruje obsidiánovou figurku axolotla, posvátného mexického mloka, obojživelníka, který v mytologii Aztéků představuje dvojího boha, boha dvojčat a dvou principů, vodního a vzdušného, binárního hermafrodita, který existuje v ženské i mužské podobě. Snová a nadreálná atmosféra příběhu nenabízí žádný jednoduše formulovaný výklad, vlastně bychom se museli moc snažit, kdybychom měli napsat, co tím mělo být řečeno: ale to bývá na surrealismu právě to krásné. Šifra je snad ukrytá v záhadě dvojího těla, ve kterém byl uvězněn i sám bipolární Paalen, génius-obojživelník.

Wolfgang Paalen: Axolotl. Přeložila Lily Carolin Helmbold. Doslovem opařil Gustav Erhart. Vydal Spolek českých bibliofilů. Praha 2022.